Češi a konec tisíciletí, důvody k hrdosti i zármutku

Autor: Miroslav Červenka <mcervenka(at)karneval.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 01. 12. 2000

Pokusíme-li se sestavit bilanci našich národních úspěchů a proher v tomto končícím tisíciletí, století i desetiletí,zjistíme, že kratší dějinné cykly(století a desetiletí) jakoby kopírují tisíciletý - po období rozpuku národního sebevědomí a rozvoje v 2-3 desetině daného cyklu nastupuje okolo jeho poloviny čas ohrožení a útlaku vyús»ující nakonec v "neslané nemastné" období , kdy vlastenecky smýšlející Čech neví, zda má být hrdý na to, co jeho národ dokázal či truchlit.

Přestože se domnívám, že důvodů k obavám o osud národního celku je dostatek a nechci je podceňovat - od všeobecného úpadku duchovních, morálních a kulturních hodnot v zemi, přes promyšlený a systematický útok kosmopolitů a odrodilců na samu podstatu historicky uznávaných národních hodnot až k vnějšímu globálně iniformnímu tlaku, soustředil bych se ve svém pokusu o bilanci spíše na příklady pozitivní, uvědomění a častější připomínání si kterých by se mohlo po mém soudu stát jakousi vzpruhou v době dominace všeobecných pocitů zklamání a rozčarování.

Předně se domnívám, že již sama dosud samostatná existence našeho národa a jeho kultury je největším dosaženým úspěchem. Vzpomeňme pouze těch období jejího ohrožení - rekatolizační poněmčování, marxismus a nacismus s jejich náhledem na místo českého národa a Slovanů v Evropě, komunistické snahy o naše co nejtěsnější propojení s Ruskem vedoucí až po úvahy o našem možném vstupu do SSSR a zavedení pravoslaví jako státního náboženství.

Značných úspěchů bylo dosaženo i v oblasti vědy (Heyrovský, Kaplan,Wichterle), architektury (od středověké až k funkcionalismu), umění (Dvořák, Janáček, Mucha, Čapek, Němcová, Hašek, Hrabal, Forman i Svěrák, atd., atd.) a sportu (na tak malý národ neuvěřitelné % celosvětově proslulých sportovců - např. Zátopek, ®elezný, Nedvěd, Masopust, Jágr). Toto je zapotřebí nejen čas od času připomenout, ale mít i stále na paměti a především vštěpovat dětem.

Vzhledem k blížícímu se konci starého a začátku nového roku bych se chtěl ještě krátce zmínit o významu 1.1. jakožto data vzniku samostatné České republiky, které je u nás od nového roku poprvé stanoveno i jako státní svátek. Význam tohoto dne je dle mého soudu dosud ve společnosti neprávem začasté nejen opomíjen, ale i snižován.A ono je přeci co si v tento den připomínat ! 1.1.1993 vznikl totiž po staletích poprvé útvar, kdy se náš národ může na území obývaném z více jak 95% Čechy pokusit svobodně realizovat své představy o naplňování svých národních zájmů. Přes odpor Čechoslovakistů a kosmopolitů, kterým vždy bylo bytostně proti mysli být "pouze" Čechy( např. P. Uhl si zvolil slovenskou národnost,ačkoliv kdyby to bylo technicky možné stal by se dozajista nejraději cikánem, nezapomeňme ani na trojčení Sládkovo, žádajícího nejen zachování Československa, ale i připojení Zakarpatské Ukrajiny a pokusy Zemana zmařit na poslední chvíli vznik samostatné ČR vytvořením konfederačního paskvilu) jsme dosáhli tento den naplnění historické touhy mnoha generací českých národovců - vznikl národní český stát.

Chtěl bych při této příležitosti připomenout i dva muže, kteří se po mém soudu o tento úspěch nejvíce přičinili (ačkoliv se na jejich ostatní předchozí i následující politickou činnost můžeme dívat jakkoli kriticky, v tuto chvíli nepodlehli tlakům a jednali v národní prospěch) - Václava Klause (související poctu zasluhuje však i V. Mečiar a Jan Kalvoda).

Nevím, kolik je pravdy na tom, že V. Klaus pro své reformy potřeboval menší a kompaktnější státní útvar (převážně levicově naladění slovenští voliči by dozajista představovali vážnou překážku realizaci jeho představ), než bylo rozhádané Československo, a proto od počátku směřoval k jeho rozdělení především cestou kladení pro Slováky nesplnitelných podmínek zachování společného státu, ačkoliv veřejně vystupoval jako jeden z odpůrců samostatnosti republik. Každopádně si za zásluhy o až na minimální vyjímky bezproblémové rozdělení bývalé federace zaslouží naši úctu.

J. Kalvoda pak byl od počátku prakticky jediným českým politikem, který se nestavěl ani veřejně negativně k možnosti vzniku naší současné republiky, přičemž stavitelé dvojdomků (Pithart) i hradní (Havel) a podhradní (Kocáb a další) odpůrci české samostatnosti se snažili seč mohli tomuto zabránit. Kalvodovo veřejné obhajování teoritické možnosti vzniku samostatného českého státu bez federalisty avizovaných katastrofických důsledků bylo solí v jejich očích.

My, kteří jsme v oné době přijímali s úlevou a radostí vznik samostatného státu i vy, kdož jste ke kladnému ocenění tohoto kroku dospěli později, vzpomeňte 1. 1. na ně.