Lidskoprávní bestie

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 04. 05. 2001

Podívej se, co jsme my lidé dokázali! Rozhlédni se kolem sebe, prohlížej si všechny ty vynálezy, co ulehčují práci nebo nás baví, obdivuj se výsledkům snahy lidského ducha! Zavzpomínej na všechny ty úspěchy, o nichž ses učil v dějepise, na všechny ty objevné cesty. Kde už jsme všude byli! Nalezli jsme postupně všechny světadíly, ale to nám nestačilo. Prozkoumali jsme i ty nejzapadlejší kouty Země, stanuli na pólech, hledali a našli prameny velkých řek, potopili se do hlubokých oceánů. Ale ani to nám nestačilo.

Chtěli jsme víc, stále víc a mnohem víc. Vydali jsme se do vesmíru, nejprve nesměle a opatrně, pak stále odvážněji. Nejprve jsme obletěli matičku Zemi a chvíli potom už jsme se vypravili na Měsíc. Stále ještě zůstává mnoho k objevení. Vynálezy nám k tomu jistě pomohou. Za těch několik málo posledních století jsme si díky nim dokázali ulehčit život takovým způsobem, že by si to naši předci nedokázali vůbec představit.

A tak na počátku třetího tisíciletí stojí Člověk jako vládce nad vším i neživým na této planetě. Hloupě přesvědčen o vlastní dokonalosti a neomylnosti, rozhlíží se, jak by vylepšil nevylepšitelné. Sápe se na místo, jež mu dosud nepatří a jež mu nikdy patřit ani nesmí. Přesto velká část lidstva není tuto prostou poučku schopna pochopit a drápe se jeden přes druhého a co nejrychleji na místo Nejvyššího Soudce, jenž může rozhodovat o životě a smrti jiných lidí. Stará morální pravidla, díky nimž se lidstvo mezi sebou dosud nevybilo, se hroutí jedno za druhým. Je to tak prosté označit každé z nich za relativní, všelijak je zkroutit a podmínit jejich naplnění tolika výjimkami a kličkami, že se původní nepsané pravidlo mění spíš na paragraf, jímž jsou odsouzení posíláni na smrt. Ale jací odsouzení! Nejsou to ti, kdo by se snad mohli nějak účinně bránit, kdepak, žádní boxerští šampióni, žádní držitelé odznaků první třídy za střelbu. Ne, začíná se u těch nejbezbrannějších. Dnes jsou to nenarozené děti, zítra těžce nemocní, pozítří zas někdo jiný, ale úplně stejně bezbranný. To je základní podmínka. Oběti nesmí být nikdy příliš slyšet.

Strůjce a vykonavatel těchto zločinů, nejodpornější a nejšílenější zločinec všech dob, si sám pro sebe vybral pěkný pseudonym. Ochránce lidských práv si říká. Vetřel se mezi ctihodnou společnost lidí, kteří každý den nasazují vlastní zdraví a životy pro záchranu bližních, zneužívá jejich jména a těžce vydobytého renomé, staví se jim po bok. Jeden zásadní rozdíl však mezi zločincem a obětavým člověkem je. Zločinec dobře ví, kde se objevit, v čem se angažovat, aby to bylo pro média zajímavé a kde by mohl svůj obličej s herecky dobře zvládnutým úsměvem či rozhořčením stavět světu na odiv. Nepotkáš ho v pákistánských dětských fabrikách na koberce, nesbírá umírající na ulicích Kalkaty, nenasazuje život v leprosáriích. Neumí to, nemá k tomu odvahu a koneckonců to ani dělat nechce. Pohybuje se v bezpečném prostředí parlamentních kuloárů, rozhlasových a televizních stanic, odvádí pozornost od vlastních zločinů proti lidskosti tím, že pod ochranou policie hledá přečiny proti lidským právům tam, kde nikdy nebyly. Je to prosté, pohodlné, bez rizika a hlavně - když se kolem toho udělá pořádný humbuk, lze se přitom výtečně zviditelnit.

Za na odiv stavěnou filantropií se ale skrývá výbušná a smrtící směs hluboké a pečlivě skrývaná misantropie, zběsilé nenávisti k lidem, zarytá a všeničící nenávist podprůměrných a neschopných vůči všem, kdo jsou schopnější a úspěšnější než oni. Nezbývá jim než se prosadit jinak. Nemohou jít rovnou cestou, budovat kariéru, stoupat po žebříčku stupínek po stupínku a nakonec se poctivě vyšvihnout až na samý vrchol. Vědí, že by se takovým poctivým způsobem vrcholu nikdy ani nepřiblížili. A tak se před očima všehoschopných zjevuje jiný způsob sebeprosazení. S notnou dávkou bezcitnosti a cynismu, jenž dokáže vlastnímu svědomí pomoci dojít k cíli i přes mrtvoly, stávají se hlasateli nových pravd a nových hodnot, jimž ovšem začasté vůbec nevěří a jež na své cestě k moci využívají čistě účelově. Situace je pro ně nanejvýš příznivá. Ve společnosti odtržené od náboženství a tím i od jeho ustálených pravd se novodobým guru daří až příliš snadno prosazovat relativizované věčné pravdy i vysloveně zločinné nesmysly a vnucovat je svým mladým obdivovatelům a věrným následovníkům. Nabídnou jim ještě víc; pocit vyvolenosti a povznesenosti nad okolním ubohým světem. A tak mladí pomýlenci svým masivním obdivem k všem těm úžasným odvážným hlasatelům nových pravd jejich činnost prakticky legitimizují. Ale nejen to; na povel jsou ochotni vrhnout se na kolena, chlemtat krev z rudých kaluží, slastně přitom mlaskat a stavět svou příchylnost ke zločincům světu na odiv. Příchylnost je to vskutku silná, tolik silná, že pro ni neváhají vztáhnout přes své vlastní proklamace o pacifismu a cestě nenásilí ruku na odpůrce svých Vůdců, nejen skutečné, ale i domnělé. I na ně však nakonec čeká past vlastní důvěry, neboť ti, kdo svým Vůdcům jednou uvěří, jen těžko hledají cestu ven z bludného kruhu. Berou za své jejich účelové lži, chovají se podle nich a nakonec často hynou někde na anonymních veřejných záchodcích s injekční stříkačkou v ruce.

Guru se směje, myslí si něco o káceném lese a o létajících třískách a s podporou zfanatizovaných svedených za zády a s konečnou legitimizací vlastních zločinných praktik nejširší veřejností na dosah ruky, vstupují on a jemu podobní konečně na svá vytoužená teploučká místečka, do kanceláří úřadů státní správy, do vedení státem sponzorovaných organizací, do redakcí novin. Vedou si obvykle velmi špatně, v plné nahotě se náhle projevují jejich velmi nízké schopnosti. Získali si však už při svém tažení takovou pověst a vliv, že se je jen málokdo opováží vystrnadit. Mají tak v tom okamžiku všechno, co chtěli. Peníze a hlavně moc konečně si začít vyřizovat účty se všemi, kdo si dovolili kdy pochybovat o jejich morálně nepřijatelných pravdách nebo ještě hůř, o nich samých. Bez jakýchkoli výčitek svědomí se přece na svá místa probrodili přes potoky krve, proč by se nyní měli ve svých zločinech zastavit těsně za cílovou čarou? Nezastaví se; začnou s tím, že pojmenují podle potřeby své oponenty hanobícími přízvisky. Poučili se dobře od svých vzorů, komunistů a nacistů, překonali své učitele v počtu obětí na cestě k moci. Proč je tedy nepřekonat i na poli propagandy! Reakcionáři a černosotněnci jsou už nějaký ten rok z módy, dobrá tedy. Zvolí si jiné názvy, pod něž zahrnou své odpůrce. A už je tu máme, tmáře, dogmatiky, ultrapravičáky. Ten výběr názvů je jasný. Novodobým falešným prorokům nezbývá, než se pro proklamované pokrokářství zařadit setsakra daleko vlevo, někam tam, kde jsou odjakživa slova morálka nebo tradice pošlapávány a vysmívány. Není jim to ale nijak proti mysli, neboť zde nacházejí spoustu přátel a spřízněných duší. Všem těm anarchistům, komunistům a trockistům se pak stává přirozeným nepřítelem člověk, jenž nade vše staví morálku, rodinu, práci nebo dokonce samotného Boha. Takový příslušník lidské společnosti je tvorem, jehož je nutné zničit. Všichni ti tmáři či dogmatici jsou náhle příliš šumlující a nevýrazní, tak tedy nezbývá než vytáhnout zbraň nejsilnější, slůvko, jež sice v ústech bestií už dávno ztratilo původní význam a změnilo se v nadávku, ale stále ještě dokáže zmatenou veřejnost zasahovat zdrcující silou. Nešťastnému otci rodiny, jenž si dovoluje vstávat každé ráno do práce, poctivě platit daně a vychovávat vlastní děti ve slušné a potivé lidi, se té zvlášť odporné nálepky právě nyní dostane. Je prohlášen za fašistu, případně rovnou za nacistu.

Zde se však sluší zarazit se a chvilku přemýšlet. Trockista, nacista. Vždyť to zní tak podobně! Kdyby jen podobně. Ono je to vlastně to samé. V obou případech tato hnutí usilovně vymýšlela, jak zdůvodnit zabíjení lidí. Nacismus si našel svůj důvod národnostní, trockismus pak třídní. Jenže to přece mohlo být nakonec těm mrtvým úplně lhostejné. Z toho všeho nám opět vychází jen smutné zjištění, že jako již tolikrát předtím i dnes opět volá nejsilněji po chytání zlodějů už nikoli pouhý zloděj, ale přímo bezohledný vrah. Pachatelé nacistické genocidy došli svého potrestání před norimberským tribunálem. Doufejme, že pachatelé lidskoprávní genocidy dopadnou jednou úplně stejně. I jim jednou spadne jejich tak úzkostlivě budovaná babylonská věž lži přímo na hlavu.