Svinčík pod kobercem

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 02. 10. 2001

Kauzy fotbalových fanoušků obviňovaných za rušení minuty ticha před zápasy jejich oblíbených klubů znějí jako ze světa, o němž jsme se jeden čas domnívali, že definitivně zmizel s cinkotem klíčů na českých náměstích. Za provolávání arabského jména jsou fandové pražské Sparty obviňováni jednak z výtržnictví, ale hlavně z podpory hnutí směřujících k potlačování práv a svobod občanů.

Ponechme stranou absurditu paragrafu 260, podle nějž by bylo zřejmě možné odsoudit i demokratického politika, jenž by se snažil prosadit volební právo občanů od devatenácti let. Pozoruhodnější ovšem je, že padají obvinění za provolávání jména bin Ládina, jenž nebyl nikdy za nic odsouzen, dokonce ani v nepřítomnosti ne. Můžeme si o něm myslet co chceme, můžeme si to samé myslet i o fanoušcích Sparty, to nic ovšem nemění na tom, že Česká republika je alespoň na papíře právním státem a podle zákona by se také mělo postupovat.

Je samo o sobě pozoruhodné podívat se na ty, kdo současnou kampaň proti schvalování atentátu vedou. Jejich minulost naznačuje, že za jejich snahou o kriminalizaci tzv. extrémistů budou i jiné zájmy než jen rozhořčení nad znevažováním utrpení tisíců nevinných lidí. Dobře si náš kabinet prohlédněme. Skutečně, stojí tam pěkně srovnaní, autor komunistické ústavy se objímá s chlapíkem, co se nemile zapletl s StB, profesionální výrobce tištěných apoteóz na socialistickou vlast si vřele potřásá rukou s chlápkem od Lidových milicí a přes ně se na výhodné místo na očích veřejnosti dere rozeřvaný svazácký kápo v modré košili, co si v ní chodí i lehnout. Milá parta. A tihle všichni, kdo kdysi povinně a bez reptání věřili ve zrůdnost angloamerického imperialismu, jak jim nařizoval už jejich tatík Gottwald, se nyní stávají zarputilými ochránci jemnocitu druhdy smrtelného nepřítele. Změna názorů? Katarze, překvapivá vnitřní očista? Pečlivé vymytí mozků imperialisty? Nebo jen peníze, koryta a dokonalá bezpáteřnost? Je-li ovšem za dé správně (a ledasco tomu nasvědčuje), je jen shoda okolností, že dnes tihle komunisté a svazáci nestojí na fotbalových tribunách a s rozmáchlýma rukama neudávají skandování takt. Pak jsou ovšem fotbaloví fanoušci z Čech, co skandují během minuty ticha jméno údajného pachatele, a fotbaloví fanoušci z Řecka, co při té samé příležitosti pálí americké vlajky, přes své pochybné jednání pro svou upřímnost sympatičtější než ta naše vláda antiteroristických bijců – alespoň si své názory pokrytecky neschovávají na dobu, kdy se vyplatí s nimi vytasit.

Závažnější je ale otázka, proč je proti takovým lidem u nás nasazován kaučukový pargraf. V dnešní době nelze dojít k jinému závěru, než že jde jen o pokračující snahu o vytváření vnitřního nepřítele, výhodného pomocníka mocných, na nějž lze v případě nutnosti svalit zodpovědnost za vlastní deficity. Zkrátka zamést svůj svinčík pod vlastnoručně utkaný koberec. V tomto ohledu se měrou vrchovatou vyplácí geniální tah levičáků, kteří kdysi dávno hodili svého socialistického soudruha Hitlera na krk pravici.

Objektivně nelze očekávat, že by snad některý nezaujatý soudce mohl obviněné za paragraf 260 odsoudit; za výtržnictví snad. Je to ale šikovná příležitost k odvedení pozornosti od zkrachovalé myšlenky společnosti otevřené celému světu. Místo toho, aby se veřejnost ptala, jak je možné, že se teroristům dostalo vyškolení a dokonalého zázemí v západní Evropě, místo aby se zajímala o to, jak se chránit před dalšími útoky fanatických náboženských extrémistů, jejichž řady se s hloupou imigrační politikou zřejmě nadále rozrostou, je její pozornost obracena na křiklouny z fotbalových stadiónů.

Jde ovšem jen o pokračování dávno načaté praxe. Vyhlašuje se boj extrémismu, v jehož rámci jsou rozháněni účastníci kdekterého koncertu; extrémisté docela jiného kalibru se zatím trénují v Afghánistánu v zacházení se zbraněmi a výbušninami. Nevyhlašuje se boj těm, co tam odcházejí, ale ani těm, co se k nám vracejí. Ono se o tom zřejmě ani neví; zatímco se ministr vnitra honí za hajlujícími opilci, na mladé dokonale vycvičené zabijáky čas nemá, takže informace o našich občanech včetně jmenných seznamů nám musejí dodat ruské tajné služby. A informační kampaně? Místo toho, aby dnes byli lidé informováni, jak snížit riziko teroristického útoku, kde si vyzvednout plynové masky nebo kde najít nejbližší kryt CO, servíruje jim Česká televize klipy s rádoby vtipnými nacisty.

Za nacisty se nám toho před veřejností dosud schovalo spousty: trable s přezbrojováním policie, drancování kulturních památek, úniky miliard korun do nenávratna, narůstající vliv cizojazyčných mafií. Nacista se pro takové případy vždycky hodí. Ukradli barokní sochy ze hřbitova? Nevadí, rozehnali jsme koncert neonacistů. Zamordovali podnikatele, co nechtěl platit za ochranu? Nevadí, rozkódovali jsme další nášivku. Až se zdá, jako by snad na existenci nacismu, marginální záležitosti s několika stovkami aktivních příznivců, měl někdo eminentní zájem. Když to totiž vypadá, že by snad mohlo hnutí začít upadat, nějaká ta „proti“ kampaň z jeho členů vytvoří v mžiku mučedníky a popletení mladí lidé, znechucení politickou situací ve státě, se hned hrnou k těm, které masmédia představují jako nejrozhodnější odpůrce současného režimu.

Je to tak. O tom, co je pro společnost nebezpečné, nerozhoduje racionální úvaha založená na chladném posouzení skutečnosti, ale docela obyčejná nevynalézavá idologie. Nemá cenu si namlouvat, že naší vládě na bezpečnosti občanů nějak zvlášť záleží. Priority jsou docela jiné: nápadně se podobají plným korýtkům v teplém páchnoucím chlívku.