Nejsme v tom sami

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 26. 10. 2001

Nedělám si iluze, že by snad česká pravicová scéna byla silou, kvůli níž se mocní tohoto státu budí hrůzou a vybíhají několikrát za noc k telefonu zkontrolovat, zda si stále ještě drží své vysoké posty. Že říkají něco jiného, je samozřejmě pravda: to jsou však jen prázdné řeči, bezobsažná hesla vytvářející kouřovou clonu, za níž se ukryje lecjaký neřád. Čím dříve tomu přestaneme věřit a začneme nad tím lhostejně mávat rukou nebo se tomu dokonce otevřeně vysmívat, tím lépe pro nás. Socialistům, komunistům či liberálům není co věřit ani tehdy, když nám vyprávějí věci, které by se nám snad i mohly líbit: lžou tak často, jako slušní lidé mluví pravdu.

Nuže tedy, ušli jsme zatím jen kousek cesty a její mnohem větší část leží dosud před námi. Je dlouhá, hodně dlouhá: jejího konce nedohlédneš. Právě tenhle fakt, ta vzdálenost cíle a to strašlivé úsilí, které je ještě třeba vynaložit, než k němu dojdeme, mnohé poutníky odrazuje, leká je a nutí zůstávat doma v chalupách, které jim stejně jednou zákonitě spadnou na hlavy a pohřbí je ve svých troskách. Je rozumnější vyjít ven a dát se na cestu, i když na ní číhá mnohé nebezpečí v podobě těch, kdo výpravě nepřejí, kladou jí do cesty překážky a ještě to odůvodňují sotva uvěřitelnými povídačkami. Tahle výprava čas od času zabloudí, sejde s cesty nebo dojde na křižovatku, na níž si lze vybrat z několika pravých i nepravých cest. Poutníci jsou nezkušení, nevědí kudy se vydat dál, znejistí a zmateně přešlapují na místě. V tu chvíli se může dostavit znechucení, pak beznaděj, nakonec rezignace. A přitom k takovým pocitům není důvod: cožpak není možné zeptat se kolemjdoucích na cestu? Že není? Chyba – stačí se jen rozhlédnout po kraji a náhle zjistíš, že nejsi na cestě sám. Větších i menších skupin nebo dokonce velkých davů je kolem dokola spousta, někteří tápou jako naše skupina, jiní jsou na pohled zkušenější a míří k cíli jistě a bez zakolísání. A i když jsou třeba už hodně daleko před námi, stačí jen zavolat a někdo z nich nám přispěchá ukázat cestu.

Co na tom, že mluví jinými jazyky, co na tom, že někteří vypadají jinak než ty? Nikdo tě nemůže nutit, abys s nimi lezl do jedné postele a nakonec se ani nezdá, že by o to projevovali zájem. Spojuje nás však jeden společný cíl, rveme se na naší cestě se stejným jediným nepřítelem, pro nějž neexistují hranice států. Rozlézá se tak z jednoho do druhého, roztahuje chapadla po celém světě, v každé zemi si říká jinak, ale bystré cvičené oko jeho pravou podobu dokáže vždy rozpoznat.

Jeho odpůrci už pro úctu k vlastní i cizí tradici a identitě nemohou stejným způsobem pracovat, o to je jejich snaha obtížnější. To však neznamená, že si vzájemně na dalekých cestách nemohou podat pomocnou ruku, ukázat cestu, půjčit mapu, odrazit útok nepřátel. Takové ohleduplné chování nesvědčí jen o vzájemné podpoře a sympatiích, je v něm také kousek pragmatického realismu. Dobře vědí, že jim každý, kdo dojde do cíle, utne nepříteli ve svém vlastním státě chapadlo a tak jej oslabí, usnadní jejich vyčerpávající kalvárii.

Už není co ztratit. Vydejme se zase na cestu. Naše obydlí by se nám stejně zhroutila, na otevřené pláni alespoň ještě můžeme bojovat, rvát se o své dějiny, svou kulturu, vlastní identitu, o půdu plnou kostí našich předků, o český stát, naše dědictví. Po našem boku budou stát podobně smýšlející lidé z mnoha koutů světa. Až nebudeme vědět jak dál, až se ztratíme na do všech stran se rozbíhajících polních cestách nebo zabloudíme v temných lesích, nesmíme se jich bát zeptat, požádat je o pomoc: věřte, nestává se, že by odmítli. To samé se očekává od nás, nezklamme tedy zase my cizí důvěru. Vzájemná pomoc nás donese k vytouženému cíli mnohem rychleji.

Až k němu dorazíme, s překvapením zjistíme, že vlády celého světa jsou plné poutníků, kteří nám na naší cestě mnohokrát pomohli. Zatím jsou to ale jen plané sny: teď je třeba hodit na záda krosnu, zatnout zuby a připravit se na ta mračna prachu, která budeme muset spolykat. A ničeho se nebát. Cesty jsou kromě zákeřných protivníků také plné přátel, ochotných přispěchat na pomoc.