Nacionalismus - obrana jednoho citu

Autor: Jaroslav Janovec <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 18. 01. 2002

Není snadné popisovat emocionální vazby člověka a ještě méně jednoduché je zformulovat jasná stanoviska o citu jedince k poněkud abstraktnímu objektu, jakým národ bezesporu je. Při jakékoliv snaze nacionalismus definovat, ať již z důvodu snahy o jeho pochopení, přijmutí či odsouzení, velmi záhy narážíme na pojem národ. Není cílem tohoto příspěvek podat vyčerpávající definici národa, což ostatně není pro různorodost názorů v této oblasti ani zcela možné, přesto se musíme u tohoto determinantu na začátku alespoň na chvíli zastavit.

Existují dvě základní definice národa, které jsou doplňovány o další aspekty a vzájemně se mnohdy obohacují a prolínají. První je zaměřena na etnickou podstatu společenství, druhý na kulturně-společenskou. Odpůrci nacionalismu (a obecně pojmu národ) argumentují, že obě definice v praxi selhávají, jsou domnělé a na lidského tvora sotva působící. Základním argumentem je neexistence jednotných rozdílů u lidských tvorů zapříčiněné jejich etnickým původem nebo kulturním prostředím určitého národa. Proti této koncepci stojí teorie nacionální, které společně s vědou, konkrétně pak s psychologií a sociologií tvrdí , že člověk je do značné míry (někteří psychologové dokonce tvrdí že až 80%) ovlivňován předpoklady vyplývajícími z jeho genofondu a také kulturním prostředím (ovlivňujícím oněch zbývajících 20%), které předurčuje mnohé hodnoty a sociální chování jedince. Přes všechny teoretické předpoklady historie a současnost jasně ukazují, že chybějící národní společenství (mnohé státy Afriky nebo Afganistan) rozkládá státní útvary a vede k dlouhodobým kmenovým válkám a politické nestabilitě, nebo vede ke snaze vytvořit národ nový (jak je tomu v USA). Vymazat národy z lidské civilizace nepůjde, místo starých a přirozených společenství vždy nastupují jejich substituty.

Bez ohledu na postup, kterým jedinec definuje předmět svého citu, má tato emoce určitá pravidla. Hned v počátku je nutné rázně odmítnout postoje, které zatěžují nacionalismus různými přívlastky. Pokud zkoumáme podstatu tohoto vztahu k společenství zjišťujeme, že stejně jako ostatní city, i tento nemá ve své čisté podobě žádných příměsí. Jeho negativní či pozitivní náplň (nikoliv pozitivní či negativní vztah k společenství) utváří teprve ten, kdo cit prožívá. Jednoduše řečeno - nacionalismus z tohoto pohledu není ve své podstatě konzervativní, pravicový, netolerantní, šovinistický, rasistický, katolický či socialistický - nacionalismus je „pouze" pozitivním vztahem k určitému společenství. Stejně jako cit k nějakému lidskému tvoru může mít pozitivní nebo negativní náplň a jedni lidé jsou schopni pro svého partnera konat i činnosti vyloženě nemorální , iracionální nebo dokonce sebezničující, může mít vztah k národu různých podob. Nacionalismus přináší prospěch zejména tím, že jeho zastánci jsou schopni obětovat část svého pohodlí, blahobytu nebo dokonce obětovat i zdraví či život ve prospěch společenství. Je to vztah, ve kterém každý jedinec sám posuzuje, co bude jeho přínosem pro celek, jehož je přirozenou součástí - nikoliv tedy jak prohlašují jeho kritici – totální obětování se národu a zřeknutí se své individuality. Napadat nacionalismus jako takový za to, že někteří lidé obohaceni o tento cit k společenství (neboť myslím, že je ochuzen ten, komu tento cit chybí) prakticky naplňují tento vztah negativními činy je velmi pošetilé a hloupé. Často kritici nacionalismu také rádi zapomínají, že mnozí lidé, kteří jsou vystavováni jako příklad zrůdnosti vztahu člověka ke svému společenství nacionálního naladění obyvatelstva pouze obratně využívali. Stejně jako nacionalismus by musela být nenáviděna i láska k partnerovi, svobodě či bohatství, neboť tyto emoce v historii vyprodukovali ještě více vraždění a méně pozitivních činů než emoce nacionální.

Nacionalistická doktrína (zbavená všech příměsí) vychází z předpokladu, že pro lidské tvory je přirozené mít vztah k společenství ve kterém se zrodili, vyrůstali a žijí. Národ je vedle rodiny, širších příbuzenských společenství a místních kolektivů jedním z mnoha článků, které stojí mezi individuem a příslušností k lidskému rodu, potažmo k přírodě jako takové. Vymazaní tohoto mezičlánku , který po celé lidské dějiny plnil svou nezanedbatelnou úlohu při obraně, kulturním a sociálním růstu, mravní kultivaci, a také při technologickém pokroku, by velmi ochudilo náš svět a to nejen ten emocionální. Nikoho nelze nutit, aby prožíval nějaký cit, je však strašlivé, když je určitý cit, třeba právě cit k národu, systematicky zesměšňován a zostouzen, když existují dokonce snahy jej zcela zlikvidovat.