Franco a současnost

Autor: Jiří Hojer <jhojer(at)seznam.cz>, Téma: Kultura, Vydáno dne: 09. 06. 2002

Franco, Andrée Bachoudová, vydalo Themis v Praze v roce 2000, Doporučená prodejní cena 483,- Kč

Původně jsem měl v úmyslu napsat prostou recenzi monografie o Franciscu Francovi, španělském caudillovi. Neubránil jsem se však častým odbočením a prohřeškům proti stylu objektivní recenze. Za to se čtenářům omlouvám, snad tím bude tato polorecenze alespoň zajímavá.

Dějiny Španělska v první polovině 20. století jsou věčným námětem zkoumání laických i profesionálních historiků. Souboj různých ideologií zde probíhal nejdříve s velkou vervou, přičemž všechny strany do něj zprvu šly s obrovským nasazením se všemi neblahými důsledky v podobě občanské války. Střetávaly se zde socialisté, monarchisté, liberálové, socialisti, anarchisté, konzervativci, komunisté, militaristé, volnomyšlenkáři, zednáři a mnozí další. Přičemž zejména na levé straně spektra existovalo nespočet názorových odnoží a samostatných skupinek, jak známo, v levičáckém opojení vymýšlí kdekdo tu svou lepší formu vlády a přebíjí ostatní naivitou pitomostí. Říká se, že sporů španělských soudruhů měl už i Stalin plné zuby a nechtělo se mu podporovat španělskou "republiku" (rozuměj představy španělských ultralevičáků o Španělsku). Naši současní levicoví anarchisté si myslí, že proto, aby jejich tamní vzory nevybudovali lepší komunismus než Stalin. Podle mne Stalin spíše vyžadoval poslušnost, již od španělských anarchokomunistů očekávat nemohl. Nemyslím si, že by nesourodé klubko komunistů vytvořilo lepší komunismus, než sovětští komunisté jen proto, že nežijí v Sovětském svazu, ale ve Španělsku.

Obdobné střety stoupenců rozdílných ideologií jako ve Španělsku na počátku 20. století probíhaly i v soudobém Československu, kde však "konzervativní" strany volily cestu mírového soužití se svými protivníky. Ve Španělsku i v Československu vedl například levicový tisk velice štvavou kampaň, která vyburcovala anarchisty k násilným činům (zde například smrtelný atentát na Rašína). Československá pravice nijak neodpověděla hlavně proto, že narozdíl od Španělska nemohla hledat oporu v konzervativním králi, pouze v levicovém prezidentovi, kde ji samozřejmě nenašla. Tak byla československá a česká pravice v následujících letech neustále srážena a porážena, armáda vedena k nečinnosti a zbytečnosti, což následně vedlo k několika celonárodním tragédiím, hlavně kapitulaci před Německem a podpoře komunismu.

Historické srovnání se současností může být překvapivě zajímavé. Až mrazivé. Také dnes je levicový tisk velice mocný. Je schopen vyprovokovat fanatiky k obdobným atentátům. Viz nedávný atentát na Pima Fortuyna, nizozemského nadějného politika, kterého bychom patrně i naší Národní myšlence přiřadili spíše ke středovým nejasným politikům (z toho, co je známo - nejasný ekonomický program, veřejná podpora a předvádění své homosexuality, ...), z hlediska nizozemských "hlavních" žurnalistů byl však označován za ultrapravicového populistu, protože navrhoval zastavení přílivu imigrantů.... A mimo jiné si dovolil zmínku, že je pro chov zvířat za účelem získání kožešiny. Zřejmě proto nad ním byl vynesen ortel. Italský poradce ministra práce dopadl obdobně. Navrhoval změnu neudržitelného sociálního systému zděděného po předchozích vládách, kterým buď šlo pouze o udržení se u moci, nebo byly tvořeny vesměs komunisty. Kupříkladu by se podnikům poněkud usnadnilo propouštění zaměstnanců, což je v současnosti věc takřka nemožná (takže se téměř všude setkáváte spíše s automaty, podniky se obávají přijmout nové zaměstnance, nové výroby jsou umisťovány mimo Itálii se všemi důsledky na zaměstnanost). Proto byl zavražděn. Odbory sice uspořádaly mohutnou demonstraci, kde protestovaly proti ministrově smrti, z větší části byla však demonstrace zneužita k projevu odporu proti plánu zastřeleného poradce ministra práce pravicové Berlusconiho vlády.

Ve Španělsku na počátku 20. století propukaly obdobné spory, jakkoliv je dnešní doba odlišná a do tábora levice přibily skupiny ekologistů, ochránců zvířat, různých sexuálních orientací apod. Pro naše čtenáře může být zajímavé srovnání vývoje ve Španělsku, jehož ústřední osobou se stal Francisko Franco, který svou zemi dokázal udržet neutrální a stabilní po mnoho desetiletí, ve kterých ostatní Evropou zmítalo válečné šílenství a studená válka, u nás řádili fanatičtí bolševici a sovětští poradci, kteří naučili několik generací pouze klanět se někam daleko za hranice. Jak to dokázal, k tomu může dobře posloužit právě historická monografie Franco od francouzské historičky Bachoudové.

Knihu psala evidentně s velkým odborným zaujetím, s množstvím podkladových materiálů, avšak zároveň s jisto u antipatií k Francovi, respektive s příklonností k těm, které Franco v občanské válce porazil a zabránil nástupu Kominterny k moci ve Španělsku. Tak například když autorka nastolí otázku, co a jak formovalo a způsobilo Francovy předpoklady ke slušné kariéře důstojníka a následně španělského caudilla - vůdce, volí poněkud pohrdavý tón a nesmyslně odsouzející zakončení: "Každopádně byl svou povahou disponován přijmout myšlenkový systém, kde převládá morálka a nacionalismus. V jeho životě, činech, slovech nenacházíme nic, co by se podobalo rozvracení, nebo dokonce prohřeškům proti disciplíně. Od dětství byl Franco moudrým dítětem, pak mladíkem, jak se patří a nakonec spořádaným mužem. Žádná přemíra v pití, žádná vášeň pro hry, žádná náklonnost k sexu, slabosti lidské povahy jako by mu byly cizí. Nanejvýš lze u něj pozorovat, podle některých pamětí, vášeň zabíjet při lovu. Nemělo by smysl hledat nějaký významný rys v této osobnosti, smutném to příkladu katolického vojáka." Uvedené řádky jsem musel pročítat několikrát, až jsem pochopil, že mi není dáno jejich smysl pochopit. Co je smutného na někom, kdo nepáchá prohřešky, není úchylný, nemá slabiny, je disciplinovaný a dokonce statečný? Právě zde je jádro všech sporů - důvod, proč se střetáváme s intelektuály, levičáky všech ražení, modernisty a jejich kolegy. Vždyť to, co považuji spolu se svými blízkými za vzor hodný následování, oni považují za smutné. Když se někdo chová slušně, pečuje o svou rodinu a majetek, je označen přinejmenším za maloměšťáka. Pokud má navíc rád i svou zemi a národ, bývá podezříván z fašismu. Z jakéhosi mně nepochopitelného důvodu mají naopak v oblibě lidi problémové, nenormální a nemorální, "vyvrhele" společnosti a podobně. Tak pokud pochopíte tento způsob uvažování moderních intelektuálů (což nemá nic společného s jejich úrovní inteligence), můžete knihu Franco a mnoho dalších v klidu dočíst a získat z nich to podstatné, totiž fakta, která tito autoři zpravidla přece jen příliš nezkreslují. Alespoň někteří, na ty ostatní si je třeba dávat pozor (a napsat o nich našemu sdružení, abychom mohli varovat ostatní). Popsané skutečnosti ale většinou opatřují příslušným kladným nebo záporným znaménkem.