Proč nevstupovat do Evropské unie

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 17. 07. 2002

„Já vím, taky z tý Unie nejsem nadšenej, ale co my malí zmůžem?“, „Svět se globalizuje, přežijí jen velké celky!“, „Politici lžou, všude je binec, nic tady nefunguje, už abychom byli v tý Unii, aby nám tu udělala pořádek!“ Také znáte tyto „argumenty“ pro vstup do oné organizace, ke které se upínají naděje mnoha našich zklamaných, frustrovaných občanů? Je Evropská unie skutečně božstvem, které z dalekých bruselských nebes vyřeší naše problémy? A když ano, tak za jakou cenu? Co budeme muset bruselské modle obětovat?

Především je třeba říci, že odpor k Evropské unii neznamená odpor k evropským národům a jejich vzájemné spolupráci. Právě v tom je ale jádro problému: chceme spolupracující národní státy, které si uchovají to dobré ze svých zvyků a tradic, svá specifika a svou svobodu? Nebo chceme jeden celek, centrálně řízený a kontrolovaný, pojímaný v konečném důsledku jako jednolitou masu, de facto jako jeden národ?

Větší bere?

Za výhodu jednotné Evropské unie bývá často označována větší, neroztříštěná hospodářská síla a politický vliv. Tento názor má své opodstatnění. Síla a vliv například USA jistě není jen výsledkem kvalitní ústavy a právního systému, ale právě i velikosti této supervelmoci. Na druhou stranu, USA nebyly a nejsou největším státem na Zemi – přesto však hrají dominantní roli na světové politické scéně. Dříve největší státní celek, SSSR, nevydržel ani jedno století, a rozpadl se. Nejlidnatější země světa, Čína, je nespornou regionální mocností a vlivnou globální silou, ale nikdy svým významem nepředstihla Spojené státy americké, které mají co do počtu spotřebitelů několikanásobně menší trh. Přitom dřívější vliv Číny byl kromě její velikosti dán především skutečností, že patřila do „jaderného klubu“. Její rostoucí vliv v posledních letech je výsledkem ekonomických reforem, které uvolnily podnikání a zlepšily ekonomický systém Číny. Tyto příklady dokazují, že faktor velikosti státu, ať už ve smyslu geografickém, či v počtu obyvatel, není vždy rozhodující pro efektivní fungování daného celku. Jaký byl rozdíl mezi obrovským, avšak historicky neúspěšným Sovětským svazem s jeho východoevropskými satelity a menšími, ale úspěšnějšími Spojenými státy? V míře svobody (a zdůraznil bych svobodu ekonomickou), v praktickém fungování skutečných demokratických principů a v související kvalitě právního prostředí.

Je podivuhodné, s jakou samozřejmostí je dnes - trochu navzdory zkušenostem - velikost trhu vnímána jako rozhodující podmínka úspěšného ekonomického rozvoje.

S EU…a nikdy jinak?

Pro evropský prostor se jako jediná rozumná alternativa uvádí Evropská unie. Mnoho lidí asi podvědomě vnímá Unii jako jistotu ekonomického růstu. K tomu je však třeba připomenout, že Smlouva o Evropské unii nabyla účinnosti až 1. listopadu 1993. Předtím byla hospodářská integrace prováděna na bázi Evropského hospodářského společenství (EHS). Z toho vyplývá, že poválečný hospodářský růst západní Evropy nebyl zapříčiněn smlouvou o Evropské unii a její dlouhodobé výsledky ještě nemůžeme hodnotit. Avšak i v případě, že bychom EHS považovali za jedinou možnou cestu k hospodářskému růstu, usvědčila by nás fakta z omylu. Potřebovalo snad Švýcarsko členství v EHS? Nikoli – přesto je ekonomicky světovou špičkou. Můžeme přijmout tezi o švýcarské výjimečnosti a specifických podmínkách (přestože i těch bylo dosaženou určitou politikou – švýcarská výjimečnost nemá svou příčinu v žádných objektivních přírodních výhodách typu významných ložisek ropy), přesto nám však zbývají jiné země – například Rakousko, které nebylo členem EHS, nemluvě již o úspěšných státech mimo evropský region.

Go west, ale nejen přes Brusel

V mezinárodních otázkách je určitě lepší spojit síly a získat mandát k zastupování většího počtu obyvatel a větší hospodářské síly. K tomu ale určitě stačí členství ve sdruženích, která neomezují výkon suverenity členských států, a ve kterých má každý z těchto států logické právo nepřipojit se v konkrétních případech ke společnému stanovisku, ke společné právní normě, ke společnému financování určitého projektu a podobně. Příkladem takových sdružení může být ESVO, tedy Evropské sdružení volného obchodu, nebo v jistém smyslu i Viszegradská čtyřka – byť k jejímu praktickému fungování můžeme mít mnoho výhrad.

Jinou možností je intenzívní diplomatická spolupráce jednotlivého státu s ostatními státy, která může při řešení určitého konkrétního problému vyústit ve společný koordinovaný postup „ad hoc“.

V neposlední řadě je třeba říci, že v současném globalizovaném světě bychom měli – alespoň pokud jde o ekonomické otázky - pozorně sledovat spíše vývoj Světové obchodní organizace (WTO), jejímž členem je i Česká republika. Tato organizace prakticky v celosvětovém měřítku působí proti mezinárodním obchodním bariérám. Tím tedy vytváří jakousi globální „zónu volného obchodu“.

Z globalizace pod hlavičkou WTO vyvstává mnoho otázek a rizik, ale všem těm, kteří se domnívají, že nevstoupení do EU znemožní našim podnikům přístup na evropské trhy, je třeba opakovat, že jsou i jiné mezinárodní smlouvy a organizace, které vedou k bezcelnímu svobodnému obchodu mezi národy – a nevyžadují přitom pošlapání suverenity jednotlivých států. Nelze se nezmínit ještě o jedné mezinárodní obchodní platformě. Tou je smlouva o Evropském hospodářském prostoru (European Economic Area). Podepsaly ji členské země již zmíněného sdružení ESVO (kromě Švýcarska) a EU. Tato dohoda sjednocuje trh Unie s trhy členských států ESVO. Přitom nezbavuje tyto státy jejich suverenity.

Brusel jako mírotvůrce

Někteří lidé označují Evropskou unii za bezpečný způsob, jak zabránit válce v Evropě. Argument na první pohled logický. Je ale zajímavé, že John Laughland, historik z Oxfordu, který se touto otázkou zabýval, dospěl k překvapujícímu závěru: evropská integrace na mír v Evropě neměla vliv. Jistě, můžeme pochybovat o objektivnosti výzkumů tohoto známého euroskeptika a musíme uznat, že jednoznačný důkaz v této věci není schopna podat ani strana eurooptimistů, ani strana euroodpůrců. Každopádně se mi ale zdá nezpochybnitelné, že k míru v Evropě jistě nepotřebujeme společné normy o zakřivenosti banánů či o rozměrech záchodového prkénka. Jde zkrátka o správnou míru vzájemné koordinace.

Nelze opominout ani další skutečnost. USA a Mexiko, USA a Kanada, Mongolsko a Čína, SSSR a USA, severní a jižní Korea, země latinské Ameriky – to jsou příklady států, které spolu sousedily (či mezi nimi existovala rivalita a měly zbraně, schopné vzájemného útoku), a přesto po dlouhou dobu neválčily. Žádnou unii k tomu nepotřebovaly. Navíc, míru bylo dosaženo také například spojením národů v SSSR či v Jugoslávii, ale za jakou cenu? Jen se dusil tlak, který existoval. Jugoslávie i okolnosti rozpadu SSSR jsou odstrašujícím příkladem toho, kam takový “mír na dobu určitou” může vyústit. Mír totiž v uvedených komunistických federacích existoval několik desetiletí, ale za cenu odstranění svobody a demokracie a nastolení totality.

Je Evropská unie demokracií?

Jaké jsou hlavní důvody, které by měly v demokraticky smýšlejícím člověku vyvolat opatrnost, či spíše obavu z Evropské unie? Především, absence některých základních demokratických principů.

Obecně je přijímána teze, že správa demokratických států je postavena na zásadě oddělení moci výkonné (vláda, příp. prezident), zákonodárné (parlament) a soudní. Tyto tři složky se mají vzájemně kontrolovat, čímž je zaručeno právní prostředí země. Občané přímo volí své zástupce do parlamentu, v některých státech je přímo volen i prezident a členové soudního systému. To zaručuje zpětnou vazbu občan-politik. Občan má možnost své zástupce v parlamentu kontrolovat a v případě nespokojenosti s jejich prací dát v příštích volbách hlas jinému kandidátovi.

A jak je tento základní kámen demokracie a práva aplikován v Evropské unii? Je třeba rozlišit dvě úrovně. Zaprvé, vnitrostátní demokracie jednotlivých národních států. Ta, sama o sobě, nevykazuje citelné systémové defekty – základní demokratické principy jsou dodrženy. Avšak druhá úroveň, úroveň „unijní“, je s těmito zásadami jednoznačně v rozporu.

Rada je nadřazena parlamentům

Klíčovým orgánem Unie je Rada EU. Ta vydává právní normy. Z nich stěžejní jsou tzv. „směrnice“ a „nařízení“. Tyto normy se automaticky stávají závaznou součástí legislativy členských států (v případě „nařízení“), nebo musí být cílů v nich uvedených dosaženo prostřednictvím národní legislativy (v případě „směrnic“). Nařízení i směrnice mají přednost před zákony, které si jednotlivé státy odhlasovaly ve svých demokraticky zvolených parlamentech. Rada Evropské unie je přitom orgánem, který není volen přímo občany členských států. Jejími členy jsou totiž členové exekutivních orgánů (vlád) jednotlivých členských států. Složení Rady je různé – podle toho, které otázky jsou projednávány. Někdy jde například o ministry zahraničí, jindy o ministry financí členských zemí - variant obsazení Rady je tedy více.

Česko: 3,5 % hlasů

Pro Českou republiku je zásadně důležité, že podle smlouvy z Nice bylo jejím zástupcům v Radě EU přiděleno dvanáct hlasů. Jelikož uvedená smlouva již počítá s rozšířením Unie o východoevropské státy, má celkový počet hlasů všech uvažovaných států po přistoupení dosahovat čísla 345. Znamená to, že i kdyby v konkrétní věci, řešené Radou, měli všichni občané České republiky jednotný názor, a kdyby příslušní čeští ministři tento názor v Radě prosazovali, mohli by konečný výsledek ovlivnit jen silou necelých tří a půl procent z celkového počtu hlasů.

Je třeba říci, že v mnoha věcech rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou, nebo s právem jednotlivých států rozhodnutí vetovat. Tato skutečnost samozřejmě posiluje možnosti a reálnou sílu jednotlivých států včetně naší země. Nic to však nemění na faktu, že o věcech, které se týkají i vnitřních věcí České republiky, nebudeme moci samostatně rozhodovat.

Pro ty, kdo si snad myslí, že v kompetenci Rady jsou jen nejzákladnější právní normy, jen dodávám: Rada EU schvalovala například zajímavé nařízení o prodeji a charakteristikách banánů a celkově evropský právní systém „obohatí“ každým rokem o řádově tisíce právních aktů.

Komise: na stráži míru a socialismu?

Nepochybně zajímavá je i Evropská komise. Má několik funkcí – například dohlíží na dodržování společného evropského práva v jednotlivých členských státech. Zjistí-li nedokonalé plnění produktů evropské byrokracie, může zažalovat příslušný členský stát u Evropského soudního dvora. Ten v takových případech rozhoduje jako nejvyšší soudní instance, která má právo vynucovat plnění svých rozhodnutí – například pokutami. Ty nejsou v EU nijak nízké. Nedávno se bruselským komisařům nelíbil způsob, jakým se ve Francii podle platného zákona vypočítává pojištění pro automobily. Úprava prý je v rozporu s legislativou Evropské unie. A tak – šup s Francií před Evropský soudní dvůr s navrhovanou sankcí ve výši dvě stě tisíc euro. Zdá se vám to málo? Pro upřesnění tedy dodejme, že částka je míněna za každý den, až do doby, než Francie svou zákonnou úpravu přizpůsobí té evropsko-unijní. Francie je vůbec velkým „hříšníkem“. Pokud se nemýlím, nedávno jí (a Řecku) hrozila podobná sankce za to, že nepřizpůsobila evropské legislativě svou zákonnou úpravu přestávky na oběd pro zaměstnance.

Kdy parlament není parlamentem

Schází vám v tomto výčtu něco? Nějaký důležitý standardní orgán v demokratické společnosti? Ano, nebyla ještě řeč o Evropském parlamentu. Předně je třeba říci, že přes „pro-demokratické“ reformy o tomto orgánu nelze mluvit jako o standardním legislativním sboru. Jeho funkce je především konzultační a kontrolní. Proto by bylo přesnější nazývat jej například „Evropským diskusním kroužkem“, nebo „Evropským sborem konzultantů“.

V aktivní legislativní tvorbě je stále omezen snad jen na tzv. proceduru spolurozhodování. Toto tajemné sousloví v podstatě znamená, že předkládaný návrh právní normy musí schválit nejen Rada EU, ale právě i Evropský parlament. Pravdou ovšem je, že tato procedura je možná jen v případě některých, předem jasně vymezených oblastí.

Je však třeba přiznat, že v současné době má Evropský parlament přeci jenom blíže klasickému parlamentu, než v minulosti.

Demokratizace není řešením

Logickým východiskem eurooptimistů je směřovat k určité demokratizaci legislativní procedury. Návrh zákona by měl projít Komisí či Radou a pak by měl být vždy schválen Evropským parlamentem. Ani toto však není ideální řešení. Proč? Budeme-li jednotlivé národní státy Evropské unie stále považovat za samostatné státy, nikoli za jeden celek, bude i při schvalování legislativních norem parlamentem možnost prosazovat právní akty proti vůli občanů daného státu.

Jak je to možné? Smlouva z Nice přiřkla například České republice dvacet poslanců. Ale celkem má mít Evropský parlament 719 poslanců (později ještě více). Občané České republiky mají být tedy v Evropském parlamentu zastoupeni necelými třemi procenty hlasů. Třemi procenty hlasů, kterými bychom mohli ovlivnit zákonné normy, závazné i pro naši republiku jako členský stát Unie. Problém je tedy v zásadě stejný jako při schvalování norem pouze Radou EU.

Objektivně je nutné říci, že Česká republika není v poměru hlasů nijak znevýhodněna. Například Německo má zhruba osmkrát více obyvatel, ale počet hlasů v parlamentu je pouze asi pětkrát vyšší, v Radě je poměr pro Německo ještě „nevýhodnější“. Nejde ale o srovnávání počtu hlasů. Jde prostě o zásadní skutečnost, že je-li skutečná vůle zachovat suverenitu České republiky, nelze vstupovat do celku s jeho společnými mocnými orgány, které mají funkce shodné s demokratickými institucemi národních států, ale výkon jejich funkcí má před národními institucemi přednost a jednotlivé státy přitom nemají právo veta.

Vzhledem k tomu, že z Evropské unie v současné době není možné bez složité procedury a souhlasu jiných členských států vystoupit, měli by si občané kandidátských zemí velmi promyslet, zda se chtějí své - většinou teprve nedávno nabyté - svobody znovu vzdát.