Hloupá válka místo rozumného spojenectví

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 22. 03. 2003

Západní svět propásl svou velkou příležitost. Kdybychom nepozabíjeli Iráčany sami, mohli jsme je přinutit, aby oni umírali za nás.

Přes americkou propagandu bychom si měli uvědomit, že Saddámův režim nemá nic společného s fanatiky, kteří bourají letadly do mrakodrapů, lezou do letadel s výbušninami v podpatcích vyleštěných polobotek nebo budují v britských městech domácí laboratoře na výrobu prudce jedovatých látek, snadno použitelných vůči bezbranným civilistům.

Saddám Husajn není žádný ukřivděný dobráček, je to obyčejný gauner, ale byl to náš gauner a mohl naším gaunerem zůstat, kdybychom měli dost rozumu a pokračovali v politice, kterou vůči Iráku prosazovali Američané už za Reagana, člověka zjevně bystřejšího, než byli všichni jeho nástupci dohromady. Dokázal pochopit, že je možno využít malé místní vůdce jako nástroje k prosazování vlastní politiky nejen na poli diplomacie a malých občanských válek, ale také ve velkých mezinárodních konfliktech. Irák sehrál v pravý čas roli klacku proti Chomejního nevypočitatelnému Iránu, stačily k tomu jen sliby, pravidelná výpomoc a v posledním období války masivní podpora, znamenající záchranu hroutící se obrany před vítězně postupujícím protivníkem. Saddám dokázal, že je schopen dobře posloužit, dostane-li k tomu příležitost a je-li mu ponechána moc v jeho malé soukromé říši. Nejde mu totiž o žádné ideály, ale právě o tu moc. Státní ideologií Iráku je jakási verze národní socialismu, v níž si náboženský fanatismus hledá své místo jen velice obtížně, lépe řečeno je do ní nepříliš zdařile uměle implantován, když se to právě vládnoucí klice hodí.

Právě takové režimy, v jejichž čele nestojí přesvědčení idealisté, ale obyčejní pragmatici, jsou tím nejlepším spojencem pro současnou západní společnost, jež se od nich v tomto ohledu ostatně příliš neliší. Takoví lidé se mohou domluvit dobře, jen k tomu mít vůli. Dokazovat na potenciálních spojencích svou sílu je do nebe volající pitomost.

Dluhy se mezi přáteli musí platit a pokud se na to zapomene, může dojít i k tak nešťastným věcem, jako byla okupace Kuvajtu. V tažení proti současnému terorismu jsme nepřišli o perspektivního spojence v roce 1990, ale až v průběhu 90. let. Mnoho věcí se dalo ještě napravit, zachránit, jen být předvídavější a dokázat řešit problémy operativně a s rozumem. To, co funguje v okolních státech, v Saúdské Arábii nebo v Kuvajtu, aniž by nám to vadilo, tedy nedemokratické až despotické režimy s kladným poměrem vůči Západu, se mohlo stejně zdárně rozvíjet i v Iráku. Z ohniska probíhajícího konfliktu, z nějž se zcela zbytečně šíří zárodky nebezpečí do celého světa a ponoukají světové zakořeněné buňky teroristů k stupňování násilných akcí, se mohla stát předsunutá pevnost Západu, podporovaná z relativního bezpečí pomocí všeho druhu a přitom nesoucí velkou část zátěže případných konfliktů na svých bedrech. Mohli jsme ve výbušné oblasti rozrušit solidaritu a jednotu prostředí, z nějž vycházejí skutečně nebezpeční jedinci a skupiny, jež nás a naši společnost ohrožují, a přitom nechat jiné, ať nesou nepříjemné důsledky naší politiky. Pro obyvatele Iráku by to bylo sotva nepříjemnější než současná válka.

Ta není vedena proti terorismu a kvůli terorismu. Její cíle jsou jiné, musí být jiné, protože neexistuje jediný rozumný důvod, proč by měl být Husajnův režim spojován s Al- Kajdou, s níž jej nepojí kromě (v případě Iráku zbytečně) vyvolané averze vůči Spojeným státům po stránce ideologické vůbec nic a po stránce politické také ne - ostatně k čemu může být totalitnímu bezbožeckému státu spojení s partou náboženských fanatiků, páriů zastávajících navíc svou vlastní, stále ještě minoritní, verzi islámu?

Až jednou vypukne skutečná válka proti terorismu, bude vypadat jinak: bitevní linie se potáhnou centry našich měst, válka se bude odehrávat v temných ulicích, pronajatých bytech a na autobusových zastávkách. Proti nám bude stát tvrdý fanatický nepřítel, připravený povraždit nás v našich postelích a naše děti na cestách do škol, úskočný, dovedně se skrývající, ochotný pro svou pravdu zemřít. Bude to on - dobrý přítel našich politiků, bráška milovníků lidských práv, neslučitelná sloučenina v tyglíku na míšení ras, národů a kultur, neupotřebitelný materiál, co zbyl z nesmyslných projektů lidí, kteří povýšili své nesplnitelné nápady nad bezpečnost a životy vlastních bližních. My chceme válku proti terorismu, ale válku skutečnou, vedenou tam, kde teroristé skutečně jsou, ne tam, kde je to sice jednoduché a pro domácí veřejnost bezbolestné, ale kde přitom rozmáchlý úder vede do prázdna. Rozpoutejme ji doma se vší rozhodností a nezapomeňme z ní vyvodit důsledky vůči těm, kdo ji během výkonu svých funkcí učinili tak obtížnou a bolestnou.