Obrana demokracie

Autor: Jaroslav Janovec <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 06. 04. 2003

Každé "moci" z její podstaty je vlastní všude tam, kde chybí překážky, rozpínat se a bujit, zvětšovat svou pravomoc i působnost. O státní moci to platí dvojnásobně. Obranné překážky a systémy vzájemného vyvažování jsou proto důležitým faktorem, který brání státní moci přerůst v naprostou svévoli.

Demokracie je považována za "nejlepší" formu státu právě proto, že státní moci vkládá do cesty celou řadu překážek, kterými jí limituje, omezuje, usměrňuje a někdy bohužel až paralyzuje. Již v antice se uznávalo, že když je dobrá vláda, je nejlepším zřízením vláda jednoho muže (neboť může učinit bez omezení mnoho dobrého), když jsou vlády špatné, pak nejlepší je demokracie (která nemůže napáchat tolik škod). Historie lidstva bohužel ukazuje, že valná většina vlád je špatná, zajímající se jen o osobní zájmy vládců, zneužívající právo a svou moc. Snít o nějakém osvíceném vládci, který zachrání stát před strašlivým úpadkem mravů či ekonomiky může být velmi nebezpečné. V tomto ohledu je nutné bránit demokracii - ale kterou vlastně?

Obecně je uznáváno, že nemá kvality demokratického státu útvar, který normativně, ale také fakticky nerealizuje základní demokratické principy. Jde tu o princip svrchovanosti lidu a s ním spojené principy omezené státní moci, dělby mocí a jejich vzájemné vyvažování, princip právního státu, princip nezadatelnosti a nezcizitelnosti základních lidských práv, princip politického pluralismu, princip majority ve státně-politickém rozhodování a respektování práv menšin (i názorových). Potud by zřejmě souhlasila i většina našich a evropských politiků, problém nastane, když ony principy v jejich pravém významu začneme interpretovat. V takovém případě totiž zjistíme, jak nedemokratické jsou tzv. západní demokracie. Náznak opravdové demokracie nalezneme snad jen ve Švýcarském spříseženectví. Existují tu tedy nejméně demokracie dvě, ta, která nerespektuje zásady, které sama hlásá, je bohužel u nás.

Základním demokratickým principem je bezesporu princip svrchovanosti lidu, podle něhož je lid zdrojem veškeré státní moci. Naše Ústava to samozřejmě konstatuje, ale politikům nestojí tato svrchovanost lidu ani za to, aby nechali lid tuto svrchovanost (ve své podstatě právo zvolit si formu vlády i státu) realizovat a "osvíceně" za ně rozhodují konstituční otázky. Tento princip je také úzce spojen s demokratickou legitimitou vlády, bez níž těžko obstojí oprávněnost zastupitelského modelu. I v tomto ohledu je nutné konstatovat, že neuvěřitelně nízké volební účasti (v Evropě a USA většinou nedosahující ani 50 % oprávněných voličů) ukazují, jak zastupitelská západní demokracie vlastně nikoho reprezentativně nezastupuje a místo svrchovanosti lidu nastupuje jejím prostřednictvím svrchovanost politických stran a různých zájmových skupin (většinou velkých koncernů jako v USA a EU). Počítáme-li nakonec reprezentativnost vlád nebo přijímaných zákonů, dostaneme se například i k neuvěřitelným 8,7 % voličů potřebných pro schválení zákona. Chceme-li bránit demokracii, musíme nejprve bránit svrchovanost lidu a s tím spojené právo na konstituci (právo upravit své ústavní poměry). Princip dělby moci je pilířem, bez kterého nutně dochází k nezdravé akumulaci moci, přerůstající ve zvůli a opovrhování právním řádem i občany. Koncepce dělby mocí vychází z předpokladu, že rozdělení státní moci do vzájemně nezávislých moci (výkonná, soudní a zákonodárná) zabrání jejímu zneužívání. Ačkoliv se k tomuto principu hlásí v ústavách snad každý civilizovaný stát, vyjma USA jej málokdo vlastně aplikuje. Základní problém realizace dělby moci tkví ve skutečnosti, že jednotlivé nezávislé moci se stávají nezávislými kromě jiného také originálním způsobem ustanovení, což v případě tzv. parlamentních forem vlády je dokonale popřeno praktickým primátem zákonodárné moci ustanovující všechny ostatní moci, které jsou tak na ní závislé. Česká republika v tomto ohledu není žádnou výjimkou.

Evropa se často považuje za teritorium, na kterém lidská práva dosahují největší garance. Princip nezadatelnosti a nezcizitelnosti základních lidských práv a s ním spojený princip politického pluralismu, stejně jako princip majority ve státně-politickém rozhodování, ale i respektování práv menšin jsou garantovány nejen právními řády jednotlivých států, ale i celoevropskou Úmluvou o ochraně základních práv a svobod. Velmi časté rozsudky nad jednotlivými signatáři této úmluvy, které vynáší Evropský soudní dvůr pro lidská práva, ukazuje, jak proklamativní je ochrana lidských práv. K tomu všemu úmluva není žádným perfektním dokumentem, mnoho oblastí vůbec neupravuje a přesně v mezích evropského standartu prakticky každé právo je možné omezit z velmi obecně specifikovaných důvodů. Valná většina práv zůstává pro významnou část občanů neuplatnitelná, neboť nejsou schopni je realizovat pro svou špatnou ekonomickou situaci, praktické znevolnění v zaměstnání, nízké právní vědomí nebo zvůli státních orgánů.

To co nám předvádějí státy v Evropě i naši vlastní politici je všechno možné, jen ne skutečná demokracie. Existují různě metody, jak zabraňovat občanům v realizování jejich přirozených práv, od nemravného soudního poplatku za zahájení soudního řízení, které méně majetné od spravedlnosti odstrkává, až po drastická omezení a kauce při volbách, která mají zabezpečit těm správným stranám přístup k moci. Porovnáním formálních ústavněprávních institucí s jejich faktickou realizací zjistíme, že západoevropský prostor sice formálně garantuje ve svých právních řádech demokratické principy, ale fakticky se jedná o oligarchické režimy, kde skutečnými vládci jsou vybrané zájmové skupinky nepodléhající žádné demokratické kontrole, kterým je často fakticky zaručeno i naprosté vyjmutí z právního řádu. Nenechme se zlákat efektivní osvícenou vládou, v jejímž zájmu bychom obětovali demokratické principy omezující a limitující státní moc. Je to nebezpečná hra, ve které si ani nemusíme nakonec uvědomit, že jsme byli okradeni o cenné hodnoty, které zpět jen těžko získáme.