Píseň noci 29. října

Autor: Jan Beneš <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 17. 04. 2003

Viktor Dyk napsal onu báseň, končící "výkřikem básníkova hrdla" Boj teprve nám nastává. Týkala se 29. října 1918 a byla to vise více než realistická, neb "kokardy, jásot na praporu prapor" byly sic dne předcházejícího důvodné, ale řešily málo. Řešení bylo pohříchu hlavně na našich legionářích a dodejme zde, že právě onoho dne měl v daleké Sibiři ve vsi Aksakovo, pohřeb plukovník Josef Jiří Švec. Zpráva o vzniku státu, o který jemu i jeho "bráškům" šlo, na Sibiř dorazila až 3. listopadu.

Plukovník Švec si 25. října zapsal do deníku: "Nemohu snést hanby československého vojáka. Nemohu snést hanby, strhnuvší naše vojsko vinou mnohých nezřízených fanatiků-demagogů, kteří ubili v sobě i v nás všech ubíjejí to nejcennější - čest."

Potom se zastřelil.

Hanba spočívala v tom, že mu jeho jednotka, vojáci 1. pluku, vyčerpáni a opotřebováni nepřetržitým pětiměsíčním bojem s bolševiky, odepřeli i jen nastoupit. Nezřízeným fanatikem tam tehdy byl jistý Vodička, jehož pak komunisté, později když se dostali k moci, učinili generálem a šéfem Svazu bojovníků za svobodu. Rozšířil zprávu, že právě z fronty stažení vojáci mají jít znovu na frontu, a neméně falešnou zprávu, že jejich kamarádi v zadním voji byli zcela vybiti.

Episodu zpracoval později její svědek, František Langer (byl šéflékařem 1.pluku), jako divadelní hru. Její konkluse vlastně jen opisovala realitu. Vojáci, zahanbeni smrtí svého velitele, jenž začínal mezi nimi jako prostý voják, nastoupí a dají se znovu do bojování, je to od té chvíle boj za svobodu Ruska, nikoli za nějaké Československo, přes vlažnost, kterou k tomuto boji chovají Rusové. V sibiřském reálu tehdy 1. pluk odzbrojil příslušníky našeho 4. pluku, který rovněž zaváhal. Ku cti našeho tehdejšího vojáka budiž řečeno, že to jsou v historii Legie jediné dva případy, kdy vojsko podlehlo nepřátelské agitaci. Ostatně byla to také jediná cesta (mimo vstup do Rudé armády), jak se z té Sibiře dostat celý domů. Dne 10. ledna 1920 tak poprvé bojují i po boku Američanů, námořní pěchoty brigádního generála Gravese, který prorazí z východu k Čechoslovákům obklíčeným u Verchně-Udinsku. Američané se tehdy ve Vladivostoku nevylodili ani kvůli ropě, ani kvůli zájmu svých nadnárodních monopolů a vojensko-průmyslové lobby, ale právě jen, ale opravdu jen proto, aby svým lidem (a mezi ty jsme patřili) pomohli vypadnout ze zmatku občanské války. Legionáři byli tehdy, mimochodem, obklíčeni nejen Rudou armádou, ale i zbytky vojsk Kolčakových a jednotkami atamana Semanova, kteří si je přáli udržet mezi sebou a bolševiky.

František Langer sice po válce (1947) dostal, k vyvážení titulu komunisty S.K. Neumanna v rámci Národní fronty, rovněž národního umělce, ale jeho hry se už nehrály. Nehrají se dodnes. Byly o vojsku, kde slovo lampasák neexistovalo, že?

Pokud jde o ubíjení cti, pak můžeme říci, že tenhle boj u nás komunisté vyhráli. Nejen v ozbrojených silách. Taktéž v parlamentě a v životě lidu, zdroje to veškeré státní moci, obecně. Soudím, že hlavně díky tomu, že jaksi nemají u zástupců, jejichž prostřednictvím tuto moc lid vykonává, dostatečných příkladů k následování.

Že by snad někdo vzpomenul historicky prvé události, kdy jsme stáli po boku Američanů ve společném boji proti společnému nepříteli. Již tehdy representoval síly zákonem naším označené za nelegitimní a opovržení hodné, což rovněž jaksi zapomenuto. Naopak jsem nabyl dojmu, že přímo legitimní a ocenění vhodný našim zástupcům svrchovaného lidu připadá jistý Saddám.

Získala snad některá jednotka našich ozbrojených sil své původní legionářské označení, či nedej Marx s Engelsem, jméno plukovníka Švece?

Ostatně, na pokud vím jediném dosud zachovaném legionářském hřbitově ve Vladivostoku (zachovaném díky existenci britského konsulátu tamtéž, mimochodem) se 11. listopadu objevují věnce britské a americké a nikoli naše a překvapivě, poslední, komu stál za návštěvu, byl podle zápisu tamtéž jistý Ludvík Svoboda.

Takže výkřik z básníkova hrdla o boji, jenž teprve nám nastává, třebaže datován 29. října 1918, stále platí. Pokud jde o čest, kabinetní ukázkou, jaké to je ji nemít, současně předvedeno s souvislosti s vysláním pouhé jedné nemocnice, ačkoli je to kromě chemiků to jediné, co v našich ozbrojených silách ještě funguje.

Každá země má vládu, jakou si zasluhuje. Každé pravidlo má ovšem svou výjimku a já soudím, že ta platí právě v našem případě. Takovouhle vládu si nezasluhujeme. Pokud je pravda to, co veřejnosti sděleno v souvislosti s návštěvou amerického velvyslance na Hradě, pak opravdu ani takového presidenta.

Momentálně se evropští Tři králové (+ ten černý z OSN vzadu) radí v Petěrburku, jakou koledu strýci Samovi zazpívat. Taktéž, řekl bych, co s tou sekerou, kterou si u nich na své hračky, tajné služby a paláce zaťal jistý Saddám a jež byla důvodem jejich strašlivě opentlované touhy po míru.

Doufám, že s ní upadnou na ledu.

Pro Saddáma, pokud se nalezne, by se jistě mohl najít v OSN, případně v rámci EU, nějaký úřad. Nejlépe ve spojitosti se starostmi o lidská práva. S jeho synáčky by z toho mohla být i další komise. Kaddáfi je tam jistě rád vezme. Kavan nám to vhodně vysvětlí.

Kdo však vezme na svá bedra naše starosti co s touhle vládou a Mžourajícím lišákem ?

Poslyšte výkřik z básníkova hrdla!