Poslední slovo k EU ze svrchované ČR

Autor: Jaroslav Janovec <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 10. 06. 2003

V den, kdy vstoupíme do EU se toho mnoho nezmění, ani neočekávám žádné velké oslavy. Naše země je totiž mnoho let na tento den předem pečlivě připravována, byť teprve nyní dostávají občané možnost vyjádřit se k tomu, co jim bylo celé desetiletí vstřikováno pozvolna do jejich myslí. Už jsme se myslím naučili, že jsou přijímány zákony nikoliv pro blaho našich občanů, ale na základě direktivy EU, že vládní úředníci se nezodpovídají občanům, nýbrž úředníkům z Bruselu, a proto nelze očekávat žádnou rebelii. Otázkou snad jen zůstává, jak se Češi vyrovnají s pro ně neznámým postavením menšiny, ani ne 3 %.

Zásadní změny lze očekávat později, připlíží se pozvolna. Ačkoliv jsou Češi na nejlepší cestě zapomenout na svou řeč, identitu i fakt, že si dokáží vládnout sami, pevně věřím, že můžeme (a musíme) tento trend zastavit. S politováním je nutné konstatovat, že dnešní Češi jsou snad nejkvalitnějším substrátem pro budoucí federalizovanou EU, zejména díky vypěstovanému politickému nihilismu, absenci hrdosti na sebe samé i překotnému poklonkování mocným cizincům. Zřejmě to bude jeden z prvních národů, který bude hybnou pákou vytváření pseudonároda Evropanů. To co se nepodařilo dosud u Němců, Italů ani Francouzů, dokáží Češi (ještě chvilku se tak nazývat budou) díky lokajství a poníženectví v nich od roku 1938 kontinuitně více jak půl století pěstovaných. Mnozí se na to myslím dokonce těší, až se konečně nebudou muset stydět (sami za sebe) a začnou si vážit svého nového statusu, jako kdyby ta změna mohla něco změnit na jejich kvalitách.

Náš národ v minulosti již několikrát ukázal, jak levně se někdy může prodat. Když obrozenci oživovali naší kulturu, setkávali se s posměchem podobným tomu, který dnes slýchají vlastenci, za německé okupace odbojáři stáli nejen proti okupační moci, ale i proti lhostejnosti a malosti vlastních lidí, koupených za žvanec Němci, kteří potřebovali pracovní sílu pro svůj zbrojní průmysl. Podobně se i drtivá většina národa ohnula před totalitní komunistickou mocí a vystačila si s povoleným konzumem, aby nakonec právě ekonomická vyspělost západu byla důvodem, proč zvedli nakonec svůj hlas v podivné revoluci ze sametu. Tak tedy lze náš národ vnímat, jako ubohý, nesebevědomý a prodejný. Náš národ v minulosti však také mnohokrát ukázal, že prodat se nedáme, i když proti nám stojí třeba i strašlivá přesila z celé Evropy. Právě na takové doby a činy našich předků se musíme rozpomenout, chceme-li jen uvažovat o tom, že budeme opět svrchovaným a sebevědomým národem.

Začíná nám bezesporu nová doba, ve které budeme stát proti strašlivému nepříteli. Ještě více než v minulosti budeme slyšet silný smích našich vlastních lidí, kteří se pomalu budou přetavovat na cizince, jejichž množství stoupne natolik, že nakonec Čech bude anachronismem k vyhubení (stejně jako Lužický Srb v Německu). Teprve až zhasne poslední z vůlí být národem, přestaneme existovat. Do té doby však každý Čech je pochodní, která kdykoliv v budoucnosti může zažehnout touhu po svrchovanosti, kterou se nedaří dusit ani v Severním Irsku, Skotsku, Baskitsku, severní Itálii, ani na Korsice.

Státnost dnes ztracenou nebude lehké znovu získat. Nevím, zda se toho okamžiku jednou dočkám, ani zda se jej dočkají mé děti. Naším úkolem je zachovat náš nádherný jazyk, originální naší kulturu i historickou paměť národa. Snad se podaří udržet tyto atributy dostatečně dlouho.