Kde se stala chyba?

Autor: Jaroslav Janovec <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 19. 06. 2003

Když byly oznámeny konečné výsledky referenda o přistoupení ČR k smlouvě o EU, byl jsem přepaden... neuvěřitelnou bezmocí prolnutou vztekem a naštváním. Vedle státní svrchovanosti ten den prohrál i zdravý rozum a nakonec i národní uvědomění vyměněné za příslib "hmotného prospěchu".

Na četných předreferendových akcích nacionálních subjektů nebylo vidět mnoho lidí, národní hnutí je totiž nemá. Protiunijní kampaň byla malá a nevýrazná zejména proto, že neexistuje rozvinutá síť aktivistů národního hnutí. Několik málo jednotlivců, kteří se urputně snažili alespoň něco zachránit, nemělo proti dobře organizovaným a placeným propagandistům vlády sebemenší šanci. I kdybychom však disponovali stejným aparátem i financemi, náš úspěch by nebyl o mnoho větší ve společnosti stále zřetelněji se klonící ke konzumním hodnotám. Co jsme mohli postavit proti frázím o tom, že nám bude lépe, že nezbývá jiné alternativy než vstoupit do vysněného ráje? Láska k vlasti a národu ani apel na uvážení při rozhodování o vstupu do ohromného multinárodního slepence neměly u materiální společnosti zmrzačené v podobném multinárodním společenství internacionály naději na úspěch. Kde se tedy stala ona zásadní chyba ? Co jsme deset let dělali, že jsme nyní nebyli schopni zorganizovat významnější akce?

Prokazují velkou neznalost problému a notnou dávku naivismu ti, kdo se domnívají, že základním problémem národního hnutí je nedostatek finančních prostředků nebo nedostatek aktivity jeho činovníků. Mnozí nacionalisté a vlastenci bezesporu prokázali, že jsou schopni obětovat mnoho svého volného času, kariéru, prostředky, někdy i rodinný život. Nepomáhá však, že se na internetu může obeznámit stále více občanů s našimi myšlenkami, zkvalitňování některých nacionálních časopisů, nezabíraly velké výlepové akce, politické manifestace ani přednášky a podobné aktivity.

Národní hnutí je společností přijímáno jako přežitek minulých století. Zkušenosti ze západních zemí ukazují, že povrchní konzumní společnost je schopna nacionální myšlenky přijímat jen deformované prostřednictvím politických populistických organizací (podobně jako v ČR působilo SPR-RSČ). V takovém případě se však jedná o degradovaný nacionalismus, využitý a zmutovaný v cosi, co nedokáže plnit ony důležité úkoly, pro které každý z nás nacionalismus považuje za nezastupitelný pro harmonický vývoj společnosti. Takový populistický nacionalismus nemá většinou silné kořeny a jeho občasné úspěchy jsou nakonec eliminovány. Upřímný nacionalismus, který v Čechách až na drobné výjimky zatím byl dosavad zastáván, nemůže v politice prakticky uspět. Stejně jako v dobách národního obrození, měla by být i dnes základní platformou nacionalismu kultura a společenský život.

Individualizovanou konzumní společnost, která navíc stále rychleji vpadá do soukolí unifikace, však ani v této oblasti zasáhnout efektivně nelze.

Bylo by jen další chybou znovu a zase plýtvat silami na impotentní politické projekty, pokud nejsou zajištěny základy hnutí. Případ referenda a zkušenosti z každodenního života ukazují, že naše společnost trpí záměrně podporovanou plochostí uvažování, která mimo jiné způsobuje i neúčinnost komplikovanějších myšlenek. Řešit problém nabízením stejně ploché frazeologie s nacionálním motivem znamená nacionalismus likvidující postup, směřující k výše zmíněným populistickým formacím, které sice mohou na omezenou dobu ve společnosti uspět, nemohou však ničemu pomoci, neboť neodstraňují příčiny, neboť z nich samy vycházejí.

Nacionalismus může zaznamenat úspěchy teprve tehdy, až lidé nebudou pozitivně slyšet na hloupá provolání "o lepších životech bez práce a rozvoje lidského potencionálu", až pochopí, že oni sami jsou nositeli práv, ale i povinností. K tomuto stavu musíme zacílit naší práci, byť je to dle zkušeností historie práce skoro beznadějná.