Tři králové

Autor: Milan Tobiáš <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 07. 01. 2005

Rok se s rokem sešel a jsou tu opět tři králové. Mnozí žijí v domnění, že ti tři králové se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltasar. Kdekdo takový je i ochoten jít do sporu, za tuto svou bludnou pravdu. Křesťané vědí, že Biblická evangelia jména oněch mudrců nezmiňují. Tato jména se objevují až díky pozdějšímu apokryfu z 6. století.

Už mne neudivuje, když v zpravodajství uslyším něco takového. To je bohužel smutný příklad obrazu křesťanských tradic v dnešní době. Vše je obráceno doslova naruby a kdo neplave v proudu těchto moderních tvrzení, je paradoxně sám označován za slušně řečeno neznalého. Všemožné zprávy o křesťanech, svátcích ad. získává kolikrát nepřesně. Často s komentářem navozujícím dojem, že jde o dozvuk dob minulých. Navíc téměř kdokoliv se tu cítí povolán a znalý vyjadřovat se a posuzovat, co např. samo křesťanství představuje. Mnohý je povolaným hodnotit, co se děje v Vatikánu, o osobě Papeže a dalších představitelích katolické církve ani nemluvě. Zároveň však často titíž neváhají dodat, co je to za drzost, říkat o homosexualitě, že je hřích, mluvit o zhoubnosti ateismu, kritizovat Izrael, strašit muslimy či napadat materialismus. Bohužel prostor pro seriosní informace v médiích chybí. Určité způsoby myšlení jsou tam zavrhovány, stejně jako tradice předané nám našimi předky jsou postupně vydávány za přežilé.

Bojím se, že nemůže jít o náhodu. Kdo stojí za těmito nekalými aktivitami? Kdo si přeje rozvrat a naprosté oddělení křesťanského smýšlení od naší identity? Všechno to jakoby slouží k tomu, abychom vypnuli svou mysl a podlehli sugestivnímu účinku. Žijeme víc a víc podle předkládaných norem, ale skoro nikdo si přitom nepřipouští, že nás mají někam vmanévrovat. Opakují se stále dokola v obměňované podobě a s postupně narůstající intensitou, až do úplného zdebilnění (či porozumění?!). Všechny ty drogy, mysl vymývající druhy zábavy, které jsou přece tak IN a cool z nás činí jedno velké, hloupé, snadno manipulovatelné stádo.

Stále tu však existuje naděje, je možné žít v lepším světě, jde s tím vším něco dělat. Je to ovšem dlouhodobý a nikdy nekončící proces ochrany a rozmnožování hřiven rodinného stříbra, které jsme zdědili nikoli proto, abychom je marnotratně utratili, nýbrž proto, že je máme rozmnožit pro další generace.