Jak se mění hodnota života

Autor: Jiří Hojer <jhojer(at)seznam.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 18. 04. 2005

Na počátku letošního dubna se svět serióznější české žurnalistiky ocitl v zajímavém mezidobí, kdy odeznívaly úvodní fáze aféry premiéra Grosse ohledně jeho neschopnosti rozumně odpovědět na otázky (podle některých z nás tento muž neodpovídal nikdy v historii rozumně, ale to je zcela jiné téma) ohledně původu svých financí a zároveň nebyla rozpoutána následující fáze domácí politické krize, spočívající v rozpadající se koalici, podávání demisí ministrů, zoufalých jednání s komunisty a podobně. Ve zpravodajství tak zbyl prostor pro jiná témata a shodou okolností jsme byli seznamováni s dvěma příběhy utrpení.

První příběh vyprávějí již několik let organizace na ochranu zvířat a vypovídá o utrpení koní převážených zejména z Polska na italská jatka. Příběh je to stále stejný, doprovázený kupodivu i stále stejnými záběry na utrpení skutečně nešťastného zvířete, zachyceného jednou končetinou mezi mřížemi přepravního prostředku, se kterým přepravci evidentně nakládají nelidsky. I další záběry dokreslují emotivně silné povídání o zbytečném utrpení zvířat trpících pro to, že italští spotřebitelé upřednostňují maso zpracované v italských masokombinátech. Tyto příběhy se dostaly do novin a tyto záběry do televizního vysílání i letos díky cílené kampani ochránců zvířat.

Málokoho při seznámení se s těmito příběhy zvířat napadne ptát se po názoru druhé strany či podivit se nad subjektivností a emotivností jejich podání v médiích. Ono by to bylo také velice nevděčné, dotyčný by sám sebe označil za necitu, týrače zvířat, vyvrhele evropských civilizačních norem, atp… Ani já nechci zpochybňovat evidentní zhovadilost přepravců v zdokumentovaných případech. A bylo by jistě technicky možné a pro pohodu zvířat lepší, aby převážení masných výrobků na dlouhé vzdálenosti nahradilo převoz zvířat k porážce. Nejspíš by to také znamenalo, že část těchto zvířat vůbec nebude chována, protože v cílové zemi o ně nebude zájem, došlo by tak k určitým hospodářským ztrátám mimo naší zemi a většina našich občanů je přesvědčena, že zlepšení kvality života a hlavně posledních okamžiků mnohých zvířat za to stojí.

Otázkou zůstává, zda je správné, když žurnalisté přebírají informace k takové záležitosti pouze od organizací aktivistů, kteří navíc vyhlásili kampaň za dosažení určitých cílů. Neměli by se žurnalisté vypravit za nějakým tím přepravcem a osobně zjistit situaci? Nejspíš je ale každému jasné, která strana to v tomto případě myslí upřímně a má plnou pravdu. Většina zpráv se každopádně nesla v duchu, že je nutné chránit zvířata před utrpením bez ohledu na případné ekonomické ztráty.

Smutnou hrdinkou druhého příběhu byl člověk – žena jménem Terri Schiavová. Před patnácti lety ji postihl srdeční záchvat. Přežila s rozsáhlými a strašlivými následky zejména pokud jde o poškození nervové soustavy. Od té doby žila ve stavu označovaném za kóma, poškození však umožňovalo běžný chod organismu, jeho metabolismus fungoval, do plného vědomí se však patrně nikdy neprobral. Proč patrně? Podle zveřejněných záběrů i informací tato žena reagovala do určité míry změnou mimiky na hlasy, změnu prostředí (vítr, slunce, …), atd. Její přežívání každopádně zajistily jen přístroje vycházející z moderních technologií (například výživa byla podávána do trávicí trubice). Je zřejmé, že v minulých století by pro ni srdeční záchvat znamenal konec její pozemské pouti. To ostatně platí pro obrovskou část současné lidské populace.

Někdy před sedmi lety začal právoplatný zástupce Terri Schiavové, kterým byl její manžel, bojovat za její odpojení od přístrojů. Rodiče byli proti. Důvody obou stran netřeba popisovat, každý si je jistě domyslí a motivace obou stran je pochopitelná. Od té doby se vlekla dlouhá soudní bitva, při které byla něšťastná žena několikrát odpojena a zase připojena k přístrojům zajišťujícím jí životní funkce. 18. 3. 2005 došlo k odpojení od přístrojů naposledy. 31. 3. 2005 zemřela. Troufám si tvrdit, že v podstatě žízní.

Zarážející bylo podání tohoto smutného příběhu v našich médiích. Zatímco motivy manžela, který prosadil odpojení od přístrojů zajišťujících život, nebyly zpochybňovány, naopak byly líčeny jako touha zkrátit utrpení zejména své postižené ženě, mezi motivy rodičů byla uváděna i hamižnost (byla zmiňována údajná pojistka). Pokud jde o peníze, nakonec se ukázalo, že (poměrně logicky) vše bylo nejspíše naopak. Pokud jde o citovou motivaci, tak zpochybňovat snahu rodičů pomoci přežít svému dítěti chce vážně silný žaludek. Překvapily i poznámky jinak konzervativního a rozumného Mudr. Miroslava Macka k této věci, kde poukazoval na to, že zde je vidět k jakým koncům vede, když o životě člověka rozhodují soudy a ne lékaři poukazem na spoustu ušetřených a lépe použitých prostředků, kterých by bylo dosaženo včasným odpojením Terri S. od přístrojů. Taková úvaha skutečně vybízí k zamyšlení nad mocí, prostředky a zodpovědností, které jsou v dnešní době přisouzeny lékařům. Avšak patrně v jiném smyslu, než měl pan doktor na mysli.

Mezi největšími zločiny nacistické éry v Německu většinou bývá uváděno i zabíjení mentálně postižených lidí, které fašisté označili za neplnohodnotné organismy, které jen odčerpávají síly a prostředky zdravé části společnosti. Je děsivé, jak jsme se k této interpretaci lidského života dopracovali i my, aniž by si toho kdokoliv z jinak zanícených bojovníků proti všem složkám a projevům nacistické ideologie povšiml. Je těžké přijmout argument, že Terri S. byla při nižším stupni vědomí, nebo ve větším stádiu mentálního postižení. Je snad stanovena nějaká hranice projevovaného IQ nebo jiných schopností komunikace se světem, kdy zabití přestává být nacistickým zločinem a začíná být respektovaným aktem milosrdenství? Ačkoliv nejsem znalec v této věci, troufám si odhadovat, že nacisté patrně při zabíjení mentálně postižených postupovali humánněji, tedy že je nenechali zemřít žízní a hladem, jak to učinil nyní soudní systém USA.

Je zapotřebí ještě doplnit, že autor těchto řádků se považuje za ateistu, dokonce za opatrného příznivce povolení eutanázií (tedy milosrdné smrti z vůle dotyčného) pro případy, kdy lidé nemohou a nechtějí déle snášet své utrpení a stav lékařské vědy nedává naději na zvrácení stavu. To však zcela jistě nebyl případ popisované smrti žízní a hladem. Úcta k lidskému životu by měla být silnější než pochopení pro manžela nešťastné ženy, který by chtěl vést normální život a údajně pomoci své současné ženě tím, že jí odpojí od přístrojů. Takové pochopení a tedy ponížení úcty k lidskému životu však čišelo z komentářů k tomuto případu v našich sdělovacích prostředcích.

Na druhé straně se asi málokdo dokáže vžít do kůže životního partnera takto postiženého člověka. Je pravděpodobné, že většina z nás by si v takové situaci po mnoha letech přála konec takového trápení. Někteří by možná učinili podobné kroky jako pan Schiavo. To však není důvod pro to, aby všichni ostatní bezmyšlenkovitě opakovali, že rodičům, přejícím si zachování své dcery při životě, jde patrně o majetek, protože jiný důvod přece nemohou mít… Děsivý je ten většinový jednohlasný souhlas s nehumánním úředním zabitím.

Smutné však bylo i srovnání přístupu k tomuto případu a výše popisovanému referování o kampani na zamezení přepravy koní přes naše území. Dojetí nad utrpením některých z těchto zvířat (jinak jistě pochopitelné) bylo v kontrastu s pochopením pro úřední rozhodnutí o smrti člověka, který se díky neštěstí stal vlastně také „němou tváří“, hladem a žízní. Pokud by s rostoucí úctou k právům zvířat, přírody, zeměkoule či vesmíru měla klesat úcta k lidskému životu, bylo by to špatné. Veškeré souvislosti obou případů jsou samozřejmě složitější, než se vejde do jednoho článku a jejich srovnání vyžaduje značnou míru zobecnění. Je to však srovnání, které by mělo vést přinejmenším k zamyšlení. Například k zamyšlení nad liberálními a konzervativními hodnotami, nad hodnotou života dnes, dříve a ještě dříve...