O postmoderním Trautenberkovi

Autor: Jiří Hojer <jhojer(at)seznam.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 17. 01. 2007

Prezidentův novoroční projev a výhrady, které vyslovil k podobě vlády navrhované designovaným premiérem Topolánkem a zejména k nominaci senátora Karla Schwarzenberga na post českého ministra zahraničí rozbouřily na přelomu let 2006 a 2007 českou politickou scénu. Věnuje se jim více pozornosti než snad již stokrát změněným a na hlavu vzápětí postaveným prohlášením politických stran o podobě budoucí vlády. Reakce na prezidentovy výroky zveřejňované v nejsilnějších médiích byly z největší části velmi záporné, pohrdavé a odmítavé. K nejkurióznějším, ale zároveň typickým příkladům lze řadit komentář Hospodářských novin z 29. prosince 2006, z něhož vyplývá že ten, kdo dnes uvažuje jako prezident, je zřetelně zpozdilý pod vlivem komunistické výchovy. A prezident prý dokonce je pod vlivem Večerníčků, konkrétně těch o Krakonošovi, podle něhož ztotožňuje senátora Swarzenberga s postavou Trautenberka.

Je kupodivu, že Pavel Šafr, který umí tak skvěle nahlížet do prezidentovy mysli, nezískal již dávno obrovský světový věhlas coby psychoanalytik nebo nějaký podobný šaman a namísto toho ztrácí čas šéfredaktorováním nejvlivnějším českým deníkům. Příčina takovýchto reakcí je podle mne zřejmá a prostá - prezident hovořil o národních zájmech, které je podle něj potřeba definovat, respektive skrze národní zájmy hodnotil některé kroky politiků a některé politiky. Větším překvapením než reakce nejvlivnějších médií pak byla jistě reakce stávajícího předsedy vlády a ODS Topolánka. Prezidentovy názory zhodnotil jako českou obrozeneckou obsesi. Z úst představitele strany, která se označuje za konzervativně-liberální, je takový postoj k národním zájmům podivný. Připusťme, že premiér už byl přehlcen rozporuplnými pokyny k sestavení vlády od kongresu ODS, prezidenta a tvrdé reality rozložení sil ve Sněmovně, nemluvě o osobní situaci, což povahu jeho výroků možná vysvětlí, avšak jeho zodpovědnost nijak nesnižuje.

Celý spor okolo Karla Schwarzenberga, národních zájmů a pravicové politiky si však zaslouží přinejmenším kratší rozbor. V jednom komentáři kritizujícím prezidenta se objevila také úvaha, že kníže Karel Schwarzenberg by svým původem, vlasteneckou rodinnou historií, vzděláním a společenským postavením, měl být ideálem všech skutečných konzervativců a prezident Klaus proto zrazuje vlastní myšlenky, když proti němu vystupuje. V první části uvedené věty se skrývá velká pravda - Karel Schwarzenberg skutečně má všechny předpoklady být výsostně konzervativním politikem, jeho předci se projevili jako poměrně dobří hospodáři, kterým pojmy jako tradice a státní i národní zájmy nebyly zdaleka cizí. Úvaha, že odpor proti panu knížeti v Černínském paláci je vedena vzpomínkou na zlého pána Trautenberka a vůbec komunistickou indoktrinaci, by tak měla své opodstatnění. Sám Karel Schwarzenberg však konzervativní myšlenky ve své politické kariéře nehlásá! Naopak se přimkl k většině módních myšlenkových směrů, které v postdemokratickém světě "letí" a které Klaus jako jeden z mála skutečných konzervativců má odvahu kritizovat. Jmenujme například "humanrightismus", "europeismus" či "environmentalismus". Pokud připustíme trochu odvážnou ač pravděpodobnou tezi, že skrze postavu večerníčkovského Trautenberka je již několikáté generaci Čechů zlovolně představována podnikatelská snaha jako cosi směšného a veskrze špatného (a pomiňme to německy znějící jméno), tak knížetem Schwarzenbergem zastáváné a prezidentem kritizované hodnoty jsou zcela jiné. Pan kníže představuje nanejvýše značně postmoderní verzi Trautenberka. Takový postmoderní Trautenberk se skrze pravdoláskové a politicky korektní proklamace dostává všude, kam potřebuje, bez ohledu na občasné humanitární bombardování, bez ohledu na jakékoliv konzervativní hodnoty nebo zájmy podnikatelů, o národních zájmech nemluvě. Kritika Klause kvůli jakémusi večerníčkovskému syndromu je tedy nesmyslná (zlá a falešná, řečeno slovníkem pana prezidenta...).

V celém sporu jsou však zásadnější momenty než osoba Karla Schwarzenberga, jemuž přiznejme přinejmenším dlouhodobě konsekventní vystupování a myšlenkové zázemí, což je v dnešních poměrech nutno ocenit jako sympatické. Skutečnost, že byl akceptován coby ministr zahraničí s poměrně menším volebním ziskem zelených s jejich spíše levicově-pokrokovým programem oproti volebnímu zisku ODS a jejímu konzervativně-liberálně programu, pak není ani tak problémem jeho osoby. Nezdá se ani, že by sám sehrával roli onoho postmoderního Trautenberka, který tomu všemu velí. Postmoderní Trautenberk je osoba spíše mnohočetná a každý si může sám představit, kdo ji tvoří. Stejně tak nechám na úvaze každého, kdo v tomhle podniku představuje spíše "Anče, Kubu, Hajného", tedy vykonavače trautenberkových nápadů, kteří často ani nedomyslí jejich skutečný záměr a dopad a neumí se jim bránit. Někdy se do těch rolí asi nutně dostává každý z nás, včetně autora tohoto článku. Neměli bychom na to však být pyšní, respektive je dobré si to uvědomit a snažit se s tím něco dělat.

V této souvislosti je velice smutné zjištění, že pro současné vedení ODS je diskuse o ochotě a schopnosti členů vlády hájit národní zájmy pouze "obrozeneckou obsesí". Občasný a spíše měkký (viz například vyjadřování senátního šéfa Sobotky) důraz na národní zájmy ze strany ODS byl jediným hmatatelnějším projevem, ktreý ODS opravňoval definovat se jako konzervativně-liberální stranu. Současné kroky a podoba vlády ODS v druhém pokusu Mirka Topolánka lze vykládat jen jako posun od skutečného konzervatismu k postmodernímu euro-liberalismu. K čemu pak byly ty spory s Unií svobody, Evropskými a jinými demokraty? Byly za nimi skutečně konzervativní myšlenky nebo spíš jen snaha přetáhnout pravicové voliče, ale pak tu Únii a "pokrokové" komentátory v novinách stejně raději moc nezlobit a ve všem se jim podvolit? Ten, kdo se národních zájmů skutečně natolík štítí, neměl by například váhat s podporou přijetí euroústavy a to pokud možno v takové podobě, která přesune co možná nejvíce pravomocí na unijní orgány nebo v rámci subsidiarity alespoň na euroregiony řízené z Bruselu, každopádně pryč od dávno překonaných národních států. Ty přece příliš oživují stereotypy starých století a brání rozvoji blaha pro všechny rovné euro- nebo ještě lépe světo-občany a hlavně diskriminované menšiny podle pokynů z centra.... To by se jistě současnému Trautenberkovi líbilo. Takže Anče, Kuba, Hajnej - do práce!