Nacionalismus a násilí

Autor: Jiří Hojer <jhojer(at)seznam.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 08. 03. 2007

Jedním z nejúčinnějších (a také nejotřepanějších) klišé dnešních dnů je přímá úměra a vzájemná provázanost mezi nacionalismem a násilím. Platí to alespoň v evropských společnostech, proti jejichž civilizaci je z nějakých důvodů veden již přes sto roků urputný boj levicovými intelektuály (postmodernisty, neomarxisty – laskavý čtenář nechť zvolí pojmenování podle vlastní libovůle). Většina veřejných debat o nacionalismu se nakonec stočí na tezi, že „...nacionalismus je přeci příčinou naprosté většiny válek v historii a my války přece nechceme...“. Takovou pravdu není vůbec těžké vyvrátit (například ta samá propaganda tvrdí, že nacionalismus je tragickým výmyslem posledních dvou století...., většinu válek navíc samozřejmě způsobila spíše snaha budovat nadnárodní státní útvary a supervelmoci napříč a bez ohledu nebo i proti přání národů, atd.).

Již jsem však zažil situace, kdy lidé, kteří s vyvrácením dědičného hříchu nacionalismu jednou souhlasili, později při opakované diskusi opět sáhli ke stejnému argumentu. Hlavním důvodem je jistě masivní propaganda v hlavních „mínkotvůrných médiích“ plně ovládaná neomarxisty a podobnými chaotiky, za střed ultraliberály a v lepším případě za pravici neokonzervativci.

Velice mne překvapilo, když jsem nedávno zjistil, že se v této věci mohu odvolat i na klasika českého humanismu v osobě Karla Čapka. Tuto osobu snad nikdo soudný nemůže podezírat z jakékoliv podoby radikálnějšího nacionalistického smýšlení. Sám také nepatřím k jednoznačným obdivovatelům jeho postojů a názorů, pokud jde o mistrovství slova však nalezneme málo jemu rovných spisovatelů a četbu jeho děl mohu jen doporučit. Ve sbírce Čapkových pojednání „V zajetí slov“ v části každotýdenních fejetonů z roku 1918 jsem listoval nedlouho po svém nijak památném improvizovaném projevu ke skupince přátel na hoře Říp na téma nacionalismus a násilí. Pod souhrnným názvem Kritika slov jsem narazil příznačně pod heslem "Zvířecí" na úvahy o nacionalismu. K mému překvapení se Čapkovy úvahy shodovaly s těmi mými, byť vedenými o téměř 90 let později a z úplně jiných pozic. Mimojiné zde napsal „.... nacionalismus je tím nejpřirozenějším ventilem lidské bojovnosti. Mohou být jiné ventily; může třeba Praha I nenávidět Prahu II a jít jí o posvícení nařezat; může celibátní církev nenávidět ženatou církev a táhnout, aby jí podřezala krky, jako to činili mohamedáni křesťanům a vice versa ....A nahrazuje-li se nyní nacionální boj třídním bojem, není v tom ani zrnéčko zlepšení; jen ventil se mění, kdežto stará lidská … nenávist nejen zůstává, nýbrž roste. Snad se uzavře konečně národnostní mír, ale jen proto, aby se mohlo zápasit třídně; snad se potom zase udělá třídní mír, aby se mohlo vraždit a nenávidět v nějakém jiném jménu. Je zbytečné potírat nacionalismus, nepotíráte-li především ducha nenávisti....“ Nestává se mi zase tak často, že bych si kradl (nevědomky) myšlénky s Karlem Čapkem, nebo alespoň jejich podstatu. Popravdě se mi něco takového stalo poprvé. Snad proto jsem v mírném šoku přes noc dočetl zmíněnou knihu. Překvapení se opakovalo ještě jednou a popíši ho v dalším textu. Za ta překvapení každopádně díky, Karle!

Čapek tehdy v roce 1918 navíc vlastně i vizionářsky popsal, že hrůzy válek a násilí v čímsi jménu nijak přímo nesouvisí s konkrétními ideologiemi. Nemůže být přece pravda, že vraždy ve jménu humanity, ve jménu sociální spravedlnosti, ve jménu národním, ve jménu víry, ve jménu pohodlí, pokroku, atd. budou nějak rozřazeny na ty schvalované, trpěné a více či méně odsuzované. A přesto jsou vynálezci humanitárního bombardování (prezidenti Clinton, Havel, …) podle všeho směřujícího k zajištění nezávislého čistě albánského Kosova dodnes ctěni coby lidumilové a mírotvůrci. Opačně dopadli bosenští Srbové (neuznaný prezident Karadžič, generál Mladič...), kteří násilím (které zjevně nebylo jednostranné) na ostatních chtěli dosáhnout podobného cíle - založení vlastního státu v Bosně. Těžko uvěřit, že by rozbitý nos při loupežném přepadení bolel méně než nos stejně rozbitý kvůli národnostní nenávisti, nemluvě o bolesti pozůstalých po obětech vražd při těchto odporných trestných činech. Přesto vyvázne dnes s nižším trestem ten, kdo Vás zbouluje (v horším případě zabije) kvůli Vaší peněžence než ten, kdo Vám peněženku nechá, ale zároveň s přepadením Vám vynadá do odporných Čechů (to jen například – samozřejmě můžeme mít poměrně důvodné obavy, že zrovna vůči Čechům se tato ochrana nijak moc nepoužívá a není to tím, že by nás všichni ostatní měli rádi a neubližovali nám, ale to už je na jiný příběh...). Stejně tak přece není možné, že by desítky milionů obětí komunismu trpěly a byly vražděny s nějak lepším pocitem, že se tak děje ve jménu dobré věci, než desítky miliony obětí nacismu. Přesto jsou dnes v EU na mezivládní úrovni projednávány návrhy na trestnost propagace všemožných ideologií, jen komunismu ne, jeho zařazení bylo odmítnuto. Skutečnost i mocná propaganda nás dnes a denně přesvědčují, že veškeré to zdánlivě nesmyslné přiřazování míry chvalitebnosti násilí podle motivačních ideologií možné je. To by se Karel Čapek divil...

Existuje skutečnost, která bohužel nahrává popsané propagandě. Je jí zpětná vazba, kdy se k nacionalismu hlásí lidé jen pro svůj obdiv k násilí a díky propagandě tak hledají v nacionalismu další zázemí pro své sklony. Stejní lidé ovšem končí v různé míře i mezi ochránci zvířat, bojovníky proti genetickým modifikacím, fotbalovými fanoušky, anarchokomunisty, antiglobalisty, muslimy, atd. A ve všech těchto skupinách se takoví lidé dopouštějí většinou zbytečného a nesmyslného násilí. Ovšem, jak bylo řečeno výše, každý náznak nacionálního násilí se propagandě hodí a je preferenčně popisováno jako výlučný důsledek snad jakéhokoliv národního povědomí (toho přežitku temných dob). Momentálně například stovky individuí v dánské Kodani rozpoutaly občanskou miniválku s tamní policií ve jménu toho, aby mohly nadále pobývat v budovách, které jim nepatří. Nazývají to boj o zachování mládežnických center (podle terminologie by se jim jistě líbilo v nějakém tom Svazu socialistické mládeže, škoda, že už jim nemůžeme nabídnout výměnný pobyt v komunistickém Československu) a násilí na podporu prosazení svého se nikterak nezříkají, ba naopak. Přesto propagandou není vytvářeno rovnítko mezi „squattery“ a násilím. Takových příkladů dvojího metru jsou k dispozici snad stovky každým rokem.

Je v každém případě zbytečné očekávat, že by se současní „mínkotvůrci“ chopili odkazu Karla Čapka a začali více přemýšlet a měřit ideologiím rovnějším dílem. Někdy se totiž zdá, jako by skutečně někdo někde v nějaké skryté x-té Internacionále rozhodl, že evropský konzervatismus a národy je potřeba zničit, a proto je potřeba Evropanům vysvětlovat, že za veškerá jejich neštěstí v historii mohla jejich víra (hlavně křesťanská, kvůli té lidé také hodně trpěli – další oblíbené téma propagandy) a současně nacionalismus (všechny války a nenávist vždy způsoboval jen on...). Této propagandě podléhá významná část našich spoluobčanů. Je to tak významná část, že bez ní nemá smysl pomýšlet na reálnou obnovu či záchranu evrpoských hodnot a samotných národů v tradičním smyslu.

Dostávám se k dalšímu překvapení z Čapkových fejetonů. Pochází z roku 1935 a pod názvem O sebevědomí a jiných slovech v ní autor rozebírá různé vlastnosti, které jsou většinou negativně hodnoceny u samotných jedinců, jsou však hodnoceny pozitivně u celých národů. Podle vydavatelské poznámky tento fejeton rozpoutal přestřelku v novinách a časopisech zveřejňovaných odpovědí a reakcí mezi autorem a představiteli soudobého nacionalismu, zejména v osobě Dr. Kramáře (o obsahu nejlépe napoví nadpis jeho reakce "Proti zlehčování našeho nacionalismu"). Sám Čapek přitom mj. uvádí “To se rozumí, nelze na žádném národu požadovat, aby se na prvním místě nestaral sám o sebe; ale od toho je ještě daleko k tomu, starat se jenom o sebe a nedělat si z ničeho jiného žádné svědomí“. Pomiňme dobové politické souvislosti a dohady, nakolik je Čapkův požadavek klást na národy stejná mravní měřítka jako na lidi oprávněný (povaha vztahů mezinárodních je z logiky věci odlišná od vztahů mezilidských, že mistře?) a nakolik skutečně šlo o záměrné zlehčování právě českého nacionalismu, který přitom vždy měl a má charakter obranný. Nerozvádějme úvahy, že na druhé straně skutečně nemáme jiná než lidská měřítka pro hodnocení chování národů. Stejně tak nechme na jindy úvahu do jaké míry jsou například národní i osobní egosimus oprávněné a schvalitelné a od jaké míry jsou již nebezpečné svému okolí. Stačí jen zmínit, že i pro Karla Čapka, k jehož odkazu zlehčování nacionalismu se mnozí dnešní novináři hlásí, bylo zcela samozřejmé, že pro národy má být prvořadá starost o jejich vlastní zájmy.

To samé přece tvrdíme i my, členové uskupení, které jsou dnes zkoumány politologickými badateli a občas i tajnými státními službami coby vzácné exponáty pravicového radikalismu! O hranici správného a špatného národního egoismu podobně jako za první republiky Kramář s Čapkem diskutujeme prakticky jen interně v těch našich podezřelých skupinkách. Na širší politické i mediální scéně panuje jasno – národní zájmy jsou nesmysl, v potaz se berou zájmy liberalismu, rovnostářství a evropské integrace, popřípadě USA, jejichž řešení přece nejlépe odpovídá našim skutečným zájmům. Nejsme přece zaostalí, abychom řešili nějaké tmářské národní zájmy. V dnešní době „vymknuté z kloubů“ by tak byl Karel Čapek se svým postojem k národním zájmům nejspíš vláčen tiskem coby Klausův nohsled s typickým obrozeneckým komplexem, leckterý postmoderní žurnalista by ho patrně také nařkl z přivolávání nacionalistických vášní a násilí a na jeho vrub by přiřkl miliony mrtvých obětí nacionalismu, který Čapek takto podporuje. Berme to jako důkaz hlouposti a extrémnosti politického klimatu dneška, který prostě nemůže mít dlouhého trvání. Buď se mu během pár desítek let skutečně podaří evropskou civilizaci zničit anebo dojde k návratu do vyváženějšího stavu, tedy k demýtizaci našich názorů.

K vítězství našich národních myšlenek tak vede cesta jedině přes porážku a vyvrácení popsané propagandy. K tomu mohou vést dvě cesty. Jednou z nich je nějaký zlom, výbuch násilí či zhroucení společnosti ve jméně nebo v důsledku postmoderní ideologie. Něco takového by mohlo většině obyvatel otevřít oči a nepřátelskou vystupňovanou propagandu nadlouho znemožnit. Takový zlom nemusí být tak vzdálený, jak by se mohlo zdát. Postmoderní společnost jakoby ztrácela kontrolu sama nad sebou, protože rozkládá vlastní soudržné síly sobě vlastním destruktivismem. Podobné katastrofické události probíhají vlastně již nyní a všichni si určitě přejeme, aby se nedotkly nás, našich blízkých a pokud možno ani našeho národa. Vzpomeňme například na loňské bouře imigrantů ve francouzských a belgických městech, či na to, co se dělo v New Orleans v USA po hurikánu Katrina. V takových chvílích se jasně ukazuje, že násilí je ničivé a nese plody zla při všech motivacích shodně a že není přímo spjato výhradně s nacionalismem, s evropskými národy či evropskými tradičními hodnotámi (pokud to neplatí přesně naopak). A tehdy bude vhodné představit pozitivní hodnoty nacionalismu dříve, než se toho chopí čistí političtí manipulátoři - populisté.

Dokud nebo pokud však k takové eskalaci nedojde, nezbývá než jít druhou cestou. Tedy mravenčí prací vyvracet nepravdy oficiální propagandy a dávat národnímu cítění a konzervativním hodnotám pozitivní obsah. Nebylo by také od věci se od vítězné oficiální propagandy a konkurenčních ideologií přiučit způsobům, které jim v dnešní době zaručují úspěchy. Ačkoliv stoupenci všech ideologií mají zhruba stejnou tendenci sahat k násilí k prosazení svých názorů, jak jsme si ukázali výše, nikdo z nich o tom nehovoří, to jen nacionalisté mají přirozený sklon (možná k přímočarosti??) vidět v obraně domova, tradic, národa či vlasti něco tak vrcholně pozitivního, že to ani není nutné dokazovat a není nutné hledat další pozitivní body vlastního programu. Konkurenční ideologie zatím hovoří o „zdaru a míru dalekému i blízkému“, „spravedlnosti“, „rovnosti“, atd. a přitom jsou ochotny možná ještě s menším váháním prosazovat přednostně své zájmy silou a bezohledně. Veřejností je to současně akceptováno, oni přece mají svůj pozitivní program, tak mohou v jeho zájmu občas i ničit a ublížit, zatímco s násilím je přímo spojen výhradně nacionalismus. Jestli má mít nacionalismus nějakou budoucnost, tak se jednoznačně musí téhle nálepky zbavit. Otázkou zůstává, koho bude bavit vytrvale přesvědčovat svět o pozitivním obsahu nacionalismu a zároveň nosit nálepku zlého násilníka, do kterého je správné si vždy kopnout...