Apologetika pravého muže

Autor: Radim Lhoták <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 10. 07. 2007

Bojovník Feminizace postupuje jako morová nákaza moderní společností. Její poslední fáze se dá nazvat institucionálním feminizmem, jím se moderní státy snaží silou zákonů a totalitní ideologie popřít mužnost jako určující fenomén lidskosti, pohřbít muže jako synonymum celého člověka, jako vzor rozumové a morální nadřazenosti. Proti tomu se na nás s nehoráznou samolibostí šklebí naturalistická a profánní koncepce ženství spočívající v přízemním pragmatismu, v bezduché empatii, s níž povyšuje nejnižší formu člověka a jeho zvířecí podobu na humánní princip.

Nebudeme tvrdit, že žena nebyla obdařena rozumem. Stejně tak nebudeme muži upírat jeho široké citové prožívání. Používat rozum však znamená víc, než pouze mít rozumové schopnosti. Řídit se rozumem totiž vyžaduje další neméně důležité předpoklady, jimiž se člověk osvobozuje od všech sklonů a závislostí, které ho vlečou a zavádějí mimo pravdivé poznání dobra a zla, mimo vědění o úloze myslících bytostí vedených k jednání podle spravedlnosti a morální povinnosti. Těmito předpoklady, touto mohutností lidského charakteru není nic jiného než zmužilost, jinými slovy síla překonávající lidské slabosti a pocity, živočišné žádosti, náruživé vášně, změkčilý soucit, strach před protivy, nízké pudy, hédonismus, zkrátka vše, čím se člověk stává hříčkou vnějšího světa a veřejného tlaku, jímž se profánní společnost snaží podrobit vůli jedince chtění většiny, obklíčit ho fascinací úspěchu a existenční nutnosti, odnaučit ho svobodnému myšlení, udělat z něho stádní zvíře.

Ideál pravého muže jako nositele ctností a správného soudu o tom, co je dobré a co zlé, má kořeny již v dávné minulosti. Vrcholný rozmach antického myšlení o etice lidského konání vyústil ve filozofii stoicismu. Názor stoiků počátků rozmachu Římského impéria hledí na svět z pohledu starořeckého filozofa Hérakleita. Pantha rhei. Vše ve světě plyne a podléhá změně v postupném zhušťování pralátky všeho jsoucího do zhmotnělých forem existence, jež se přetvářejí a postupně rozkládají až ke konečnému splynutí do stavu prvotně nerozlišené nicoty a plnosti v jednom. Tou pralátkou je oheň. V řeči moderních věd: Energie. Není zde vidět naprosto zřejmá paralela mezi fyzikální teorií pulzování vesmíru od velkého třesku, přes expanzi hmotného prostoru až k jeho opětovnému zhroucení? Není z tohoto vědění patrno, nakolik je lidský život pouhým reliktem nadlidské podstaty světa, nakolik vznikl mimo dobro a zlo, jako jeden z produktů stvoření, přičemž jeho uskutečňování je záležitostí vlastní autonomní vůle k moci, vlastní zdatnosti k setrvání? A v neposlední řadě, nakolik ona zdatnost je věcí sebevýchovy, sebepřekonávání a sebezapírání na cestě k duchovním hodnotám lidství, které jedině překonávají pomíjivost hmotné existence? Jediný a bezpečný zdroj takové síly ducha potom spočívá v lidském rozumu, v racionální metodě poznání, jímž se člověk přibližuje bohům a překonává tak traumatizující téma nevyhnutelné smrti.

Stoicismus prošel staletými odkazy mudrců a stanovil čtyři pilíře lidské ctnosti: Rozumnost, uměřenost, statečnost a spravedlivost. Ve svém asketismu se stal mimo jiné stavebním kamenem křesťanské morálky. Ponechme stranou, jak křesťanství toto stoické učení uznávající pantheismus, tedy vládu přírody a boha jako její všudypřítomnou součást, překroutilo ke své potřebě a konečnému potření všeho, co jedná sebevědomě a podle přírody. Stoický klid a rovnováha byly výsledkem volního sebeurčení k tomu, co je v moci člověka o sobě, a měl tím na mysli svobodného ducha nezávislého na vnějších okolnostech, zoceleného cvičením a sebevýchovou k povznesenosti nad vším, co člověka zotročuje, připraveného čelit všem překážkám, všemu násilí a zlu, jímž člověk přestává být sám sebou, jímž se podřizuje obecnému zdání a zženštilé touze být uznán ve své slabosti, být brán na milost, být slepě milován, být zahrnován soucitem (empatií) a nakonec ovládnut libovolnou mocí.

Čtyři pilíře lidské ctnosti, pokud jsou brány jako základ lidského jednání i života, činí člověka ušlechtilým. Nic ušlechtilého se však nenarodí z matky a z její náruče vyhovující tělesným žádostem. Ušlechtilost vyžaduje výchovu a překonávání, s níž odpor a překážky jsou v dialektické jednotě. Nelze očekávat lidské ctnosti tam, kde člověk nebyl vystaven přírodě a jejímu nemilosrdnému výběru, podroben zkoušce ohněm, z níž vychází připraven na svoji úlohu neohroženého bojovníka za pravdu a vládu rozumu. Vpravdě mužnost je výrazem takové ušlechtilosti. Jak zjevně rozkladný a ponižující je v tomto smyslu vliv feminismu na lidskou společnost! Pohleďme na ženu, je snad jejím cílem a jedinou snahou stát se mužnou? Určitě ne. Co jiného je potom důsledkem feminizace, než potření lidských ctností? Nakonec naslouchejte našim ženám pozorně. Co vlastně chtějí?

Ženy volají po empatii. Co je empatie jiného, než rozhodný vliv citů v našem konání na úkor rozumu? Ženy volají po nejvyšší míře požitků dosažitelných z podstaty konzumní společnosti. To vše bez ohledu na muže a celistvost rodiny. Co je usilování o takový existenční prospěch jiného, než opak uměřenosti? Ženy volají po rovných příležitostech podpořených pozitivní diskriminací. Co je takový tlak na potření převahy silnějšího pohlaví jiného, než zbabělý strach před konkurencí? Ženy volají po výlučnosti své mateřské role, po násilném zabezpečení výživy sebe i svých zplozenců pomocí státem řízené perzekuce otců a jejich vyřazení z vůdčí role v rodině, která jedině může vézt ke správné výchově dětí. Co je takový nehorázný zločin na povaze a morálním potenciálu dospívající mládeže jiného, než potření pojmu spravedlnosti v jeho nejpůvodnějším smyslu? Čtyři pilíře lidských ctností převrácené naruby, dovedené ke své negaci, to je výsledek feminizace a následného morálního úpadku moderní společnosti.

Obhájci rovnosti mezi pohlavími říkají: Dejte ženě příležitost a ona se stane plnohodnotným člověkem. Dokonce jsou snad přesvědčeni, že k tomu má lepší předpoklady, protože je citlivější, smířlivější, humánnější. Jaký omyl! Jaké zmatení všech hodnot! Má se z ženy stát muž? Neříkám, že to ve výjimečných případech není možné. Minimálně existují ženy, které si váží mužnosti i rozumu. Takové ženy ovšem vyhledávají muže pro vlastní oporu a ochranu, aby dokázaly podle rozumu také žít. Sami k tomu nemají ani dost statečnosti, ani dost rozhodnosti. Možná to není jejich vina, možná k takovému postoji nejsou vedeny. Kdo je ale má vést? Ctihodní léčitelé duše manipulující s ženským vědomým okultními metodami a za tučnou úplatu? Jak to činí třeba kineziologie? Kartářky nebo čarodějné vědmy? Či snad ženy samy se pozvednou k rozumu sebevýchovou v diskusních kroužcích, jimiž hýbou cizopasné memy bující nad ženskými poklesky? Nebo v poradenských rubrikách ženských časopisů, na všelikerých babinetech těžících kapitál z jejich marnivosti? Stejně tak těžko se ovšem vychovají ve společenství mužů, kteří vinou genderových metod potírání a materializace tradičních lidských hodnot sami ztrácejí mužnost.

Zkuste se na chvíli zaposlouchat, pokud budete mít to štěstí a zůstanete nepozorováni, jak mezi sebou ženy hovoří o mužích, o dětech, o přátelství, o lásce. Kolik přízemnosti, hlouposti, zaujatosti, zhrzenosti, malichernosti, řevnivosti a útlocitné malověrnosti je v jejich hovorech propadlých zášti, nechutenství a podřadnému vkusu. Žena zdá se být utvořena jako erotický střed směňující vlastní hodnotu za balíček slastí. Jako prostitutka ve všech rolích zjevných i nezjevných, včetně manželství, jako matka ukájející žádosti svých dětí, jako pečovatelka konejšící slabé a nemohoucí. Co z toho má? Závislost. Žena touží po bytostech, které na ni budou závislé, které k ní přilnou v nedostatku soběstačnosti, teprve potom se cítí sama dost silná a důležitá, potom je její život prostoupen slastí, kterou má právo chtít a vyžadovat jako projev vděku za dary, jimiž obětuje vlastní tělo ve prospěch druhých. Je to věc výchovy nebo přirozenosti? To bych tady nechtěl rozhodnout. V každém případě je úlohou muže, aby tento ženský náhled smyslu života, tato naturální ženskost zůstala ženskostí v původním významu. Aby žena zůstala ženou, avšak mlčela, když se to od ní právem očekává. Nedovolte ženám, aby zneužívaly mužské plodnosti k sobeckým sklonům, z pouhé nízké potřeby a mateřského pudu. Dost na tom, že existují banky spermatu, jimiž se žena může uvést v početí bez smyslu a vyššího účelu, pro který chce plodit děti. O výchově ani nemluvě. K tomu ovšem muži musejí zůstat muži, ve své nadřazenosti rozumu, síly, odvahy a spravedlnosti. Muž musí toto vnímat jako povinnost a ženy nedobývat, neškemrat o jejich přízeň, nepropadat náruživé potřebě sexu, stát pevně, nedotčeně a neohroženě vyčkat, až žena přijde k němu. A ona přijde, ne jako věc, jíž má ve své moci, ale jako vábící nymfa, která se však přesto poddá jeho laskavé převaze, protože bez něho nemá v moci ani sama sebe.

Na závěr praktická rada pro muže: Pokud přijmete ženu jako trvalou společnici v životě, bude nanejvýše rozumné, abyste s ní neměli žádné děti. A když, tak ne dříve, než po sedmi letech soužití, kdy už bude zřejmé, že její oddanost není pouhým zdáním. Bohužel, současný stát a justice jsou nástrojem, který stojí proti mužům a nahrává ženě v její prodejnosti a nízké povaze, jak to odpovídá převažující většině případů. Současný stát a jeho represivní zákony ve věcech rodiny mají jediný cíl: Vytvořit líheň disponibilních lidských zdrojů pro účely ekonomické reprodukce a trhu práce. Jeho snahou není děti vychovat, ale v duchu plánování materiálních položek zásoby pouze zajistit jejich výživu pro účely státního rozpočtu. V horším případě jde o potřebu moci chtivých politických garnitur získat hlasy feminizované části populace. A ta je dnes obrovská. Povinnost být pravým mužem musíte naplnit sami svým vlastním životem proti všem nástrahám i hrozbám, které vám tato společnost přináší.