Jan Kučera: zbytečná smrt za zbytečnou stranu

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 28. 01. 2008

Jan KučeraMohl jsem si ušetřit práci a vystačit si s několika obrázky. Stačilo projet stránky antifašistických skupin a ze široké nabídky oslavující násilí stačilo převzít pár rázných a výhružných sloganů. Mohl jsem třeba zkombinovat heslo "Tam patříš" s výmluvným obrázkem černé rakve na příbramském hřbitově. Mohl jsem si také vypůjčit obrázky z internetového alba zabitého antifašisty; šikovná je třeba ta, kde pózuje na hřbitově. Připsalo by se třeba "Nejsi tu trochu brzy?" a děti by se bavily. Ale děti mají být zticha, když mluví muži.

Naši antifašističtí chlapci jsou podivný spolek. Mají plnou hubu rovnosti a společnosti, kde rasa je jen sociálním konstruktem a hranice vedou podél nepřekonatelných zdí vytyčených třídami. To je teorie, avšak v praxi svou usilovnou snahou pátrat po homosexuálech a čtvrtinových Židech mezi svými nepřáteli připomínají spíš bastardy strážců norimberských zákonů, kteří se v pevném objetí zkřížili s Ku-Klux-Klanem, z nějž jim zbyly tváře skryté pod dokonale neproniknutelnými maskami. Může někoho překvapit, že první zabitý český antifašista tohoto století padl pod ranami bajonetu, jenž pevnou rukou svíral cikánský neonacista? Ach, ten zmatek v dětských dušičkách! Rychle se sepíše prohlášení - v češtině se původ pachatele přiznat musí, protože ho beztak každý zná. Ale v anglické verzi pro zahraničí se taktně zamlčí, aby snad nemuseli zahraniční soudruzi řešit zásadní dilema: tak co, proženeme nácky, nebo raději uspořádáme cikánský pogrom?

Jsou to beztak jen obvyklé silácké žvásty a zase se bojuje jen do poslední kapky tiskařské černi. Umějí naši antifašisté umírat? Dělá jim dobře dívat se, jak jsou přesilou lynčováni lidé na ulicích a v metru, posílají si po internetu obrázky, kreslí komiksy a vyrábějí vtipné samolepky, ale nejsou schopni se stejnou samozřejmostí přijmout tak prostou a čiročirou pravdu, že v násilných politických konfliktech musejí přinášet oběti obě strany. Skákejte svým obětem jednou dvakrát do roka po hlavách, kopejte je do žeber a nechte se u těchto úsměvných vítězství natáčet televizními štáby. Uvědomte si ale, že může přijít okamžik, kdy se jiní budou s podobně pobaveným úsměvem dívat na to, jak jeden z vás dostává přímo před průmyslovou kamerou od svého nepřítele zásahy bodákem. Násilí přináší jen stupňující se násilí a vy jste ti, kdo se na rozjetí nekonečné spirály nemalou měrou podílí. Lze pochopit, že Jan Kučera svým činem rázně přenechal všechny ty diskreditační články, špiclování a internetové pomlouvání svým zbabělejším kolegům, přesto je paradoxní, že právě štvaní od monitoru a heroická a patetická propaganda přivedly mladého člověka, jenž by beztak nejspíš dostal brzy rozum, s definitivní a neměnnou fatální platností na ostří nože o nic chytřejšího ideového protivníka. A přitom mohl mladinký zmatený antifašista své zemi v dohledné době pomoci v boji s mnohem nebezpečnějším protivníkem, jenž nyní postupně zaplavuje Evropu. Statečný na to byl dost.