Dokaž mi, že ziješ lépe. Zn. demokracie

Autor: Ondřej Šlechta <ondrej.slechta(at)centrum.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 23. 03. 2008

bush_democracy V souvislosti s americkým radarem bývá často neprávem opomíjena otázka, že přistoupením na jeho vybudování u nás vyjadřujeme souhlas se současnou zahraniční politikou a zahraničně-politickou orientací USA. Je velká škoda, že debata pozbývá prostoru, kde by akcentovala právě tyto otázky. Současná americká politika pod vlivem neokonzervativní agendy staví Spojené státy do role světového četníka, mocnosti, která má poslání šířit „univerzální platnost“ západních a demokratických hodnot, státu, který bojuje za „civilizaci.“ Čím ale tato civilizace je a má právo svými měřítky poměřovat a korigovat ostatní?

Dimitrij Rogozin, ruský velvyslanec při NATO, nedávno prohlásil na adresu Spojených států následující větu:

„Myslíte-li si, že můžete Afgháncům vnutit americkou demokracii, neuspějete stejně jako my, když jsme jim chtěli vnutit komunismus.“

Kde se vůbec bere ono mesianistické poselství, které začala ve Spojených státech prosazovat druhá generace tzv. neokonzervativců a které se postupem času v americké politice uchytilo do takové míry, že stálo v pozadí zásadních amerických intervencí poslední doby?

Ideologicky a filosoficky představuje přesvědčení o výlučnosti a nadřazenosti vlastní civilizace ve smyslu nutnosti vnucovat své ideje civilizacím jiným, sekularizovanou formu nábožensko-univerzalistického pojetí světa. V něm je svět božím dílem, stvořen k Božímu obrazu a jakékoli odchýlení se od božího plánu je cestou špatnou.

Nábožensko-univerzalistické pojetí světa si nárokuje právo na hlásání „zjevené pravdy“, která je platná pro všechny lidi a vyzývá je k obrácení. Proto výpravy do Jižní Ameriky vyvrátily impozantní aztécké a incké kultury, proto masakry katharů a v konečném a fatálním důsledku i nesmyslné náboženské války (přesto, že měly i svou ekonomickou a mocenskou stránku) a vraždy mezi sousedy nebo dokonce bratry za příslušnost ke „kacířské“ víře.

Jedním z paradoxů moderního světa je fakt, že se v něm náboženství stalo cestou ven z náboženství. Křesťanství sice v západních společnostech ztratilo punc nezpochybnitelné pravdy a zařadilo se vedle liberalismu, socialismu, komunismu, nebo fašismu jako „jeden názor z mnoha“, ale univerzalistický princip přetrval a zbaven jakékoli transcendentní dimenze zapustil kořeny v „laických“ ideologiích.

Přesvědčení o výlučnosti západní civilizace a tedy práva vnucovat své názory a postoje okolnímu světu a čekat, že budou přijaty, stejně jako přesvědčení o výlučnosti západní liberální demokracie, se může zdát jako vyjádření vlastní velikosti a „nejvyššího stupně“ civilizace. Mějme však na paměti, že z vrcholu následuje zase jen cesta jedním směrem – dolů.

Univerzalistické byly všechny totalitní ideologie – především nacismus a komunismus. Bez ohledu na stalinské „extempore“ a rigidní komunistické státy východní Evropy, byla jednou ze stěžejních myšlenek komunismu idea „historického vývoje“, která například u Lva Trockého dospěla do podoby „permanentní revoluce.“ Patrick Buchanan, americký publicista a spisovatel, obviňuje neokonzervativce ze snahy „o permanentí revoluci, která by nastolila již nikoli globální komunismus, nýbrž globální demokracii.“

Demokracie, ani její šíření, samozřejmě nikoho prvoplánově, ve smyslu záměru totalitních ideologií v minulosti odstranit z povrchu zemského celé skupiny obyvatel, samozřejmě nezabila. Šíření demokracie, například ve státech předního východu, nebo ve státech s islamistickými režimy, se naopak může zdát jako vítaná a výhodná příležitost k tomu, předejít budoucím možným teroristickým útokům motivovaných islámem a „prosadit tam naši kulturu dříve, než se oni pokusí prosadit tu svou u nás.“ Tento krátkozraký pohled automaticky předpokládá dichotomii „my“ a „oni“, kdy strana „my“ má pravdu a „vyšší poslání“ k tomu, druhé straně vnutit svůj náhled na uspořádání společnosti.

Islamistické útoky v Evropě však podněcuje nikoli islám sám o sobě, nýbrž stejné přesvědčení o univerzální platnosti vlastní pravdy, které je provokováno jednak spojeneckými intervencemi v zahraničí a soucašně nedostatkem ohledu a pozoru nad tím, co se děje v našich vlastních zemích. Jestliže západní politik prohlásí, že nevidí nic špatného na tom, když bude na předním východě odstraněn náboženský fundamentalismus a nastolena demokracie západního typu, těžko se může divit tomu, když naopak saúdsko-arabský imám neshledává nic divného na tom, že by v Evropě měla být zavedena šaríja.

Demokracie, ani její současná západní podoba nejsou hodnoty, ale pouze jedny z mnoha společensko-politických uspořádání, na kterých se současný euro-americký svět shodl jako na takových, které nejlépe vystihují a odpovídají na potřeby, výzvy doby a otázky, položené rozmanitými filosofickými systémy.

Mělo by být v zájmu Západu si svou svobodu kupříkladu vůči radikálnímu islámu uhájit? Bezpochyby ano. Takový boj by ovšem neměl vyloučit, že mimo této civilizace existují desítky dalších civilizací a právě proto by se měl vyvarovat snahy prosadit západní styl života a demokracie například v arabských státech.

Jen respektem kulturních odlišností vně a absencí snahy svůj model života a především politické uspořádání vnucovat ostatním (multilaterálně) lze podložit nějaký smysluplný „boj proti islámskému fanatismu“. Ten by neměl být zjednodušován na problém islámu a priori, protože takový přístup je silně zjednodušený. Odmítněme šaríju a džihád v Evropě, ale zároveň s nimi také postmoderní víru v globální super-řád a možnost permanentí demokratické revoluce.

Převzato blogu autora.