Expanze NATO u Černého moře: nečestný risk

Autor: Srdja Trifkovič <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 04. 04. 2008

Srdja Trifkovic Prezident Bush toto pondělí vyrazil na cestu po Evropě, během které navštíví i summit NATO v Rumunsku. Jeho první zastávka bude na Ukrajině, kterou by rád, spolu s další bývalou sovětskou republikou v oblasti Černého moře, Gruzií, viděl v NATO. Je to jako déja-vu, stále znovu: Moskva trvá na své opozici k rozšiřování NATO na svůj „zadní dvůr“, ale Washington přesto pokračuje a Rusům šeptá konejšivá slůvka. Viděli jsme to v roce 1996, když Bill Clinton porušil jasnou dohodu o nerozšiřování uzavřenou jeho předchůdcem, a pak znovu v roce 2004. Pan Bush to zkusí zase, až se potká s prezidentem Putinem v černomořském letovisku Soči tento týden. Ale nebude to fungovat: Putin pozná protiruskou intriku, když jí vidí, a nepřipustí cordon sanitaire (soustava států izolujících jiný stát – pozn. překl.) ve svém jižním podbřišku.

Je pozoruhodné, že opozice k plánům na toto rozšiřováním NATO nyní nepřichází pouze z Moskvy, ale také od členských států NATO. Stará francouzsko-německá osa v EU je znovu v akci. Francouzský prezident Sarkozy je k tomuto plánu v nejlepším případě netečný. Německá kancléřka Merkelová následuje politiku Alleingangu (samostatné sbližování) s Moskvou a otevřeně odmítá účast Gruzie a Ukrajiny v projektu Akčního plánu členství, která může vést k plnému členství během několika let. Blokováních těchto akčních plánů je nyní berlínskou politikou, reflexí německých obav, že energeticky závislá Evropa si nemůže dovolit být rukojmím rusofobie rozhodujících kruhů ve Washingtonu. Na společné tiskové konferenci po poslední návštěvě Angely Merkelové v Moskvě Putin jasně řekl, že sdílejí stejné pozice k rozšiřování NATO.

Merkelová ví, že současný Spojenými státy vedený program Drang nach Osten je otráveným pohárem. Z neokonzervativního pohledu neexistuje žádná lepší cesta k zajištění věčné dominance USA, než rozvrátit rusko-německé sblížení. Neokonzervativci nenávidí Rusko ne kvůli jeho „nedostatku demokracie“ nebo kvůli „brutalitě v Čečně“, ale z důvodů ideologických a emocionálních. Jejich utkvělé představy ústí v politiku, která nachází odezvu v bývalých ruských satelitech v Tallinnu nebo Tbilisi, ale jsou zhoubné pro bezpečnost USA. Další rozšiřování NATO znamená, že ruské rakety zůstanou zamířeny na americká města. I když toto nemusí mít žádný význam pro obyvatele Lvova nebo Gori, mohli by se nad tím zamyslet v New Yorku, Seattlu a Omaze. Rozšiřováním svého protektorátu hluboko do východní Evropy bude Amerika oslabovat, spíše než posilovat, svoji bezpečnost. Budováním svého cordon sanitaire kolem Ruska Washington nepřímo posílí přesvědčení, že jí ubývá sil, což zajisté není úmyslem.

Představa rozšiřování NATO potěší některé obyvatele východní Evropy, kteří chovají vlastní nevraživost k Rusku – například ty ve Varšavě – ale může to vést jenom k ohrožení evropských šancí na dlouhodobý mír. USA by měly rozumět tomu, proč vlády v některých postsovětských státech mají nezadatelné geopolitické zájmy a ještě více výraznou psychologickou potřebu jednat s Ruskem jako s nepřítelem, ale neměly by připustit, aby se tím nechaly zmást. Všechny tyto státy prohlašují svoji oddanost ideologickým východiskům nového NATO, ale jejich opravdový program je dvojitý: mít západní (čtěte: americké) bezpečnostní záruky proti Rusku a posílit vlastní pozice vůči svým sousedům, se kterými mají aktuální nebo potencionální neshody. Členství v NATO může dokonce přispět k oživení některých konfliktů – znatelně v Abcházii a Jižní Osetii – které by jinak zůstaly spící.

Důvod, proč je expanze NATO v principu špatná, lze najít v bezpečnostních zárukách samých. Článek V Charty NATO jasně říká, že útok na jeden členský stát je útokem na všechny, což se překládá jako automatická záruka pomoci spojenci v nouzi. USA budou pravděpodobně poskytovat své ochranné krytí novým zájemcům právě na ruském geopolitickém zadním dvorku, v oblasti, jejíž osud není pro zájmy USA zásadní. Jakmile budou tyto vzdálené země, o kterých víme málo, členy NATO, stanou se v mysli americké vlády stálou součástí naší zahraniční politiky. Spojené státy budou pociťovat odpovědnost za požadavky, řekněme Gruzie, v množství sporných pohraničních oblastí, podél hranic, které byly komunistickými vládami vytvořeny libovolně a mají malý vztah k místním etnikům nebo k historii. Bez jakékoliv zřejmé výhody pro USA budeme žádáni, abychom řešili postsovětské problémy, a to není neodmyslitelně stabilní, spravedlivé ani „demokratické“.

USA jsou buď rozhodnuty, že budou riskovat jadernou válku kvůli například gruzínským nárokům na Abcházii (které jsou nesmyslné) a nebo tak rozhodnuty nejsou, což by činilo rozšiřování NATO lehkovážným a nebezpečným. Je vhodné vzpomenout na předchozí pokusy Západu garantovat bezpečnost v některém regionu – rozparcelování Československa v říjnu 1938 nebo zničení Polska v září 1939. Lekce z Locarna pro Bushovu vládu je jednoznačná: bezpečnostní záruky, které nejsou založeny na úplném rozhodnutí toho, kdo záruky poskytuje, vstoupit do války, aby své závazky dodržel, jsou horší než žádné záruky.

A nakonec, další rozšiřování NATO by vytvořilo a zvěčnilo nové poslání NATO – Spojenými státy vymyšlený přístup samozvaného zakladatele demokracie, ochránce lidských práv a strážce proti nestabilitě mimo svou původní oblast. Právě na těchto základech, spíše než v odpověď na hrozbu, Clinton a jeho vláda naléhali na přijetí Polska, České republiky a Maďarska do NATO a prezident Bush do NATO přizval pobaltské republiky, Bulharsko a Rumunsko. Clintonova letecká válka proti Srbům v roce 1999 vymezila rozhodující posun ve vývoji NATO od obranné aliance k nadnárodní bezpečností síle založené na doktríně „humanitární intervence“. Spolehlivý hlídač brány se stal toulavým strážcem. Nutkání Washingtonu vyzývat a konfrontovat Rusko - a expanze NATO je otevřenou geopolitickou výzvou Moskvě stejné úrovně jako jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova – je racionálně nevysvětlitelné. Podobá se to nepřátelskému a zkázonosnému pocitu neklidu západní Evropy, který se tak projevil v katastrofách v roce 1812, 1914 a 1941. Toto šílenství, Amerikou vedené převtělení NATO, musí být zastaveno, protože je to v rozporu se zájmy Američanů a může to vést až ke zničení zbytků společné evropské civilizace na obou březích Atlantiku. A tento důsledek by byl potěšitelný pouze pro džihádisty a „tvůrčí ničitele“ všech barev a odstínů.

Panu Bushovi můžeme odpustit jedině v případě, že neví, co činí.

Zdroj Chronicles magazine

Zdroj: Altermedia