Přistěhovalectví zabíjí ekonomiky i národy

Autor: Ondřej Šlechta <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 19. 10. 2008

Warning moslems Co pro Českou republiku bude znamenat realizace nedávno přijaté novely zákona o zaměstnanosti z dílny ministra Nečase? Mnozí hovoří o katastrofě a varují před situací ve Velké Británii, nebo Francii, kde imigrace mění tvář zemí k nepoznání. Pro jiné je takové varování zbytečným populismem a program „zelených karet“ považují za vhodnou příležitost, jak do ČR dostat odborníky, kterých se nedostává. Čísla a zkušenosti s podobným „otevřením vrátek“ ovšem hovoří proti nim. Současné přistěhovalectví je jasně negativní jev, byť je mylné považovat za hlavní viníky samotné imigranty.

Když „pravicová“ koalice Mirka Topolánka v minulých týdnech ve Sněmovně prosadila novelu zákona o zaměstnanosti, která má umožnit větší příliv přistěhovalců do ČR „za prací“ (mimo jiné díky systému tzv. zelených karet), byli jsme svědky zajímavých momentů. ČSSD, u které by člověk očekával podobnou přistěhovaleckou politiku, jako u britských labouristů, se proti záměru ministra Nečase tvrdě postavila, za což si od „konzervativní“ ODS (ano té, která ve volbách v roce 2002 vsadila na ostře nacionalizující kampaň) vysloužila spílání do xenofobů a populistů.

Současná kritika přistěhovalectví z dílny některých „xenofobních“ a stran a hnutí (o postoji ČSSD si netřeba dělat iluze a čekat od něj smysluplný rozvoj, s největší pravděpodobností jde o pouhý předvolební populismus a snahu dělat opak toho, co neoblíbená vláda) je voličsky sice líbivá, ale v mnoha ohledech nedůsledná i nerealistická.

Oblíbeným zvykem je snaha obviňovat spíše lidi, než myšlenky a systém. Zde je to právě systém, kdo je na vině. A nehovořím o konkrétním systému té které země, ale o celkovém přístupu západní Evropy v posledních letech k imigraci vůbec. Migrace jako pohyb lidí mezi kontinenty je jistě jev přirozený a nikterak špatný, nicméně v podání západní Evropy druhé poloviny dvacátého století a přelomu století se stala spíše než řešitelem, původcem celé škály problémů.

Imigrace, tak jak ji dnes známe, započala přibližně v 60. letech minulého století. Řada zemí, konkrétně například NSR, nabízela pracovní příležitosti lidem z neevropských zemí, v tomto případě Turkům. Ti se zde usadili a dnes představují ve valné většině plně integrovanou složku domácího obyvatelstva. Z gast-arbeiterů se časem stali „hosti“ stálí a záhy za nimi dorazili jejich příbuzní. S druhou a zejména třetí generační vlnou imigrantů přišly problémy.

Co však bylo nastartováno, je mnohem důležitější. Vyspělé země si postupem času vynutily tzv. „mezinárodní dělbu práce“, pomocí které v duchu neoliberálního přístupu snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat za účelem zisku. Imigranti opouštěli své rodné země, aby se v Evropě stali pouhou doplňkovou pracovní silou. Zároveň procesy globalizace, které postavily hodnoty konzumu a spotřebního způsobu života na piedestal, pomáhaly znehodnocovat původní kultury výměnou za nabídku příslušnosti ke „společnosti blahobytu“, za nabídku „amerického snu“.

Podle letošních studií komise, vytvořené ze zástupců Anglické národní banky a Konfederace britského průmyslu vyšlo najevo, že proklamovaná teze o nutnosti imigrace z důvodu nezájmu mnoha „domorodých“ obyvatel o určité profese je nesmyslná. Studie za prvé ukázala, že HDP sice roste, což ale vůbec neříká, že se tak děje díky masové imigraci, ale především, že náklady na imigraci daleko převyšují její výnosy (cca o 2 miliardy liber). Za druhé vyšlo najevo, že volná místa ve stavebním průmyslu (cca 700 tisíc) zůstala i po přílivu vlny přibližně stejného množství imigrantů z východní Evropy na prakticky stejných číslech. Studie například také potvrdila již delší dobu neoficiálně známý fakt, že imigranti z Británie často odvádí na účty svých příbuzných ve svých rodných zemí daleko více peněz, než britské ekonomice. Shrnuto a podtrženo, masová imigrace je obhajována pro údajný ozdravný účinek na národní ekonomiky, ale de facto je nepřímou úměrností. Neustále navyšování počtu imigrantů vede naopak ke ztrátám v ekonomice.

Tato ztráta ovšem není jediná. Připočtěme nárůst kriminality (čistě statisticky došlo v každé zemi po zavedení „zelených karet“ k jejímu nárůstu), nevraživost mezi obyvatelstvem a ghettizaci společnosti. Masová imigrace je jasně ztrátový a nebezpečný fenomén. Vina ovšem není v samotných imigrantech, ale v neoliberálním systému, kde je zisk vůdčím smyslem politického jednání. Ironií osudu však tento zisk nijak neplyne státu, ale korporacím a firmám, kterým se vyplatí zaměstnávat pracovní masu, kterou může vyplácet o několik řádů níže, než domácí obyvatelstvo.

Masová imigrace je nakonec nevýhodná i pro samotného imigranta. Pod jejím tlakem je vytržen ze svého kulturního prostředí, aby se „tam, kde se mají lépe“, stal pouhým bezvýznamným kolečkem v soukolí těžkopádného kolosu jakési „globální ekonomiky“. Místo, aby se věnovala například pozornost ekonomickému rozvoji třetího světa, preferujeme příchod jeho potenciálních ekonomických tahounů k nám. Výsledkem nemůže být nic jiného, než jeho ochuzení jak ekonomické, tak civilizační.