Není pozdě se o to pokusit

Autor: Dr. Ladislav Bátora <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 13. 01. 2009

Ganley Zkrácená verze projevu, který přednesl Declan Ganley v úvodu listopadového setkání s prezidentem Klausem v Dublinu.

Pane prezidente, paní první dámo, pane velvyslanče, dámy a pánové, přeji dobrý večer a děkuji, že jste přišli.

Když úřadující předseda Nicolas Sarkozy navštívil po našem referendu Irsko, postavil se jasně na stranu poražené menšiny. My v Irsku jsme přesto zaručili, že se mohl setkat a svobodně hovořit s kýmkoli chtěl, včetně těch, kteří zvítězili a reprezentovali většinu. Vy, jako hlava státu, jenž bude od ledna hostitelem příštího předsednictví Evropy, jste se střetl s většími nesnázemi; bohudík jste se však k nám dostavil a to je pro mé hosty, pro mě samotného a pro většinu irských voličů nesmírně důležité.

Na vaši počest, pane prezidente, se dnes večer scházíme z celého Irska a mnoha evropských zemí a s potěšením se připojujeme k těm, kteří vás i vaši milou choť přivítali v naší vlasti. Hluboce si vážíme vašeho přátelství. [...] Dnes jste mezi nás přišel proto, že vy – na rozdíl od některých hlasů, které jsme zaslechli nedávno z Bruselu – si ceníte demokracie nade všecko. Slyšel jste červnový hlas irského lidu a přijel jste k nám, abyste mu vyslovil své uznání a ještě lépe porozuměl. Jsme vám za to vděčni.

Elitáři v Bruselu

Přijel jste také proto, že jste si podobně jako my uvědomil, že Evropa je podkopávána elitářskou třídou v Bruselu, která se už už chystá zatratit trvalý experiment Evropy s demokracií.

A právě obnažení deficitu demokracie, který v současné době tkví v bruselském nitru, to byl velký úkol irské kampaně k referendu. Upozornit na onen deficit, to byl náš hlavní záměr, a zůstává naším hlavním záměrem nadále. Reakce Evropy na srozumitelný a svrchovaný projev vůle našeho lidu, jímž odmítl Lisabonskou smlouvu, byla okamžitá a autoritářská. Vůdcové Evropy přišli s názorem, který je popřením lidového hlasování. Byl podvodně sestrojen touž elitářskou třídou a je teď již navýsost jasné, že právě ona je hrozbou pro budoucnost demokracie v Evropě. Po většinu svého života jste vnímal, jak se takové hrozby projevují. Mají naprosto jasný, rdousivý zámysl – převálcovat demokratickou vůli svobodného lidu elitou. Jejich zájmy jsou cílené a úzké. Ženou se za verzemi pokroku, které se jim hodí a udrží je u moci. Jejich verze pokroku je poskládána z vágních příslibů iluzorní „světlé budoucnosti“. A ona budoucnost patří jim a je výlučná. Nepatří evropskému lidu.

Viděl jste nevoli, jakou takové machinace vzbuzují. Viděl jste jejich důsledky. Sváděl jste s nimi boj. Naše Irsko se stalo v červnu třetí zemí, jež demokraticky odmítla antidemokratickou cestu, na kterou se nás bruselští vůdci pokoušejí svést. Odmítli jsme Lisabonskou smlouvu, která by nás byla zavedla na cestu mířící do panství byrokracie. Zavrhli jsme ji. A tenhle kus práce je už za námi. Odmítli jsme nápad s nevoleným prezidentem. Odmítli jsme nápad s Evropou řízenou periodicky se objevujícími „výzvami k upgradování“, s nimiž se na nás obracejí politikové – nad kterými ale mají vůčihledně navrch byrokrati. Irsko řeklo, že u stolu, kde se přijímají rozhodnutí, nechce mít jen občasný hlas. Chtělo, aby evropský lid kontroloval onen stůl bezprostředněji. Odmítli jsme nápad, že by námi zvolený irský parlament měl jen zdánlivou moc. Odmítli jsme nápad s předáním dalších pravomocí do rukou Komise, zmítané směsicí pokoutních ideologií; Komise, jež se nikdy nemusela zodpovídat lidu, nad kterým panuje.

Evropané jsme my!

My jsme nehlasovali „proti Evropě“. Lisabonskou smlouvu jsme odmítli proto, že my Irové jsme skutečně Evropané, jsme Evropané až do morku kostí. Prožili jsme si svá vlastní ponížení. Bojovali jsme za své právo být slyšet. Známe hodnotu demokracie. Jak pravil Jefferson: „Cenou za svobodu je trvalá bdělost.“ Bdělost někdy znamená i čtení smluv, které po nás chtějí podepsat. Věděli jsme, že jiní v Evropě to cítí stejně. Víme, že to cítí stejně i lidé ve vaší zemi. Odmítli jsme Lisabonskou smlouvu proto, že jsme nechtěli, aby hlasy našich bratří a sester ve Francii a v Nizozemí byly ignorovány nebo jejich tužby zmařeny. Centralizace moci v Bruselu „na pokračování“ není sama o sobě žádnou úctyhodnou metou. Mysleli jsme si, že je jen na nás, jak budeme uplatňovat svá práva. Že je jen na nás, jaké hodnoty si zvolíme. A že naše ekonomiky by měly být svobodné a pružné, aby mohly soutěžit. My jsme nezamítli myšlenku, že když v Evropě budeme držet při sobě, tak budeme silnější. [...]

Jejich názor je, že jakýkoli nesouhlas musí být zadupán do země. Že hlas většiny musí být umlčen rádiovými vlnami. Domnívají se, že sebeurčení je teoretické právo, jež lidé možná mají, ale neměli by je využívat. Domnívají se, že demokracie je jen další překážkou, kterou je potřeba překonat. Chovají se, jako kdyby oni – a ne svobodné evropské národy – vytvářeli naši prosperitu. Zaštiťujíce se pojmem „kooperace“ nám říkají, že bychom měli přestat s uplatňováním práva veta. Tahle floskule je vydíráním a priori. Říkají nám, že bychom se měli vzdát svého křesla v Komisi a zároveň dát Komisi větší moc. Říkají nám: „Když tohle všechno neuděláte, na následky bude hrůza pohledět.“ Ale nevysvětlí to nikdo. My v Irsku, když jsme přijímali své demokratické rozhodnutí, tak jsme nebyli ovlivněni cizími zájmy ani organizacemi. Prostě jsme uplatnili své demokratické právo odmítnout takový autoritářský přístup. A nápad s apelováním na jakousi „demokratickou zodpovědnost“ je podivně neevropský a je nám vzdálené něco takového provádět. Rád bych jistým lidem připomenul, že my v Irsku jsme dovedli bránit svobodu dávno před tím, než se Kolumbus naučil chodit, neřkuli plavit. [...] Takové je, pane prezidente, naše stanovisko a jsem přesvědčen, že je morální a správné. Ale zatím to není stanovisko většiny vašich kolegů v evropských metropolích. A nebude to jejich stanovisko, dokud je evropský lid nepřiměje, aby je vzali za své. Musíme postavit tribunu, z níž bude moci celá Evropa promlouvat jedním hlasem. Je potřeba, aby ti z nás, kteří zastávají tento názor, získali pro naše stanovisko mandát. V celé Evropě byl hlas lidu umlčen vládami, jež mají strach z důsledků svobodného hlasování. Příští červen, v evropských volbách, máme možnost promluvit jedním hlasem, hlasem lidu, skutečným a zatím oslyšeným hlasem Evropy.

Chce to odvahu a touhu

Ať už je naším jazykem irština, angličtina, francouzština, němčina, maďarština, italština, čeština nebo polština, my všichni dohromady budeme mít možnost promluvit tím jediným jazykem, kterému jistí političtí vůdcové ještě zdá se rozumějí – jazykem hlasovací urny. Dát lidem možnost promluvit, k tomu budeme potřebovat panevropské hnutí a odvahu a touhu změnit sebe sama. Vybudovat takové hnutí bude obrovská dřina, a třeba se to ani nepovede. Ale je to úkol, který jsem si dali. A důvod? Je to nezbytné a evropský lid si zaslouží lepší než to přezíravé zacházení ze strany prazvláštní elity. Uspějeme-li, získáme mandát, kterým rozerveme na cáry svěrací kazajku té nezodpovědné bruselské elity a určíme příhodnější kurz k nové evropské renesanci. Je tu pořád ještě možnost dát evropskému lidu šanci zformulovat vizi Evropské unie, která pracuje pro něj a jemu naslouchá. Mandát, o který se ucházíme, je mandátem k proměně Evropy. [...]

Stůjte při Irsku!

Na odhad, zda se to, pane prezidente, podaří, je příliš brzy. Ale ještě není příliš pozdě se o to pokusit. Pro dnešek vám děkuji, že jste zavítal do naší země a všechny nás nesmírně poctil svou přítomností. Gratuluji vám ke všemu, co jste udělal pro svou vlast, a děkuji vám za to. A prosím vás a lid vaší země, abyste stáli při nás a při většině irského lidu a také – až přijde jejich čas – při většině lidu francouzského a nizozemského. Naše země má čtyři miliony obyvatel, a vzepřela se celé síle bruselské elity. Budeme teď zastrašováni, balamuceni lichotkami, sekýrováni a pak ještě víc zastrašováni – jak se budou snažit, abychom poklekli na kolena a sklonili hlavy, kajíce se z toho, že jsme se jim postavili. My jsme ale Irové, a není to poprvé v naší historii, že jsme odhodláni trvat na svém. Jsme odhodláni bojovat za své právo říci „NE“. [...]

A potřebujeme vaši pomoc. Protože už přes deset let je to váš hlas, jenž volá po demokracii, reformě a sebeurčení. Váš hlas to je, jenž volá po vládě práva a po demokratických postupech. Váš hlas to je, jenž volá po ekonomické svobodě a po omezení moci přebujelých vládnoucích institucí. Dnes večer vás prosím, abyste stál při Irsku a trval na zásadách, za jejichž uhájení bojujeme. Byli jsme poctěni vaší dnešní přítomností a vaší nelíčenou a zřetelnou úctou k důstojnosti a mravnosti irského národa.

Je nám ctí, že vás můžeme pokládat za svého přítele a doufáme, že přátelství mezi našimi dvěma malými, leč znamenitými národy přetrvá mnohá příští staletí. Děkuji vám a Bůh žehnej vám i lidu České republiky.