Svět propadl kultu osobnosti

Autor: Ondřej Šlechta <ondrej.slechta(at)centrum.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 02. 02. 2009

Obama Obamánie začíná vzdáleně připomínat kult neomylných socialistických vůdců. Jako by přišel Mesiáš a ne politik, který může vždycky všechno zkazit.

George Bush předvedl v mnoha ohledech čiré zoufalství. Někdy byl kritizován právem, jindy jeho propírání vycházelo spíše než z reálných argumentů ze stereotypů a apriorních soudů. O to si ale řekl sám svým neobratným vystupováním, mesiášstvím, hraničícím až s pseudonáboženským žvaněním a ne příliš šťastnou identifikací sebe sama coby bodrým Texasanem. Kovbojové a američtí pionýři naposledy přitahovali lidi v 70. letech v rodokapsech.

Barack Obama je druhý extrém. S image úžasňáka, s Michelle, určující módní trendy a s milionovými zástupy exaltovaných „jupíků“ po celém světě jistě dokáže nemožné, jak ostatně nepřímo sliboval. Ano, po letech neoblíbeného prezidenta, který budil pohrdání a zastání jen u hrstky věrných a to ještě spíše ze soucitu, je tu superman, miláček davu, kterému naopak může lecjaká lumpárna projít.

Intelektuálští snílci, kteří v Obamovi vidí přicházející změnu, nechť vzpomenou například staronového ministra obrany Roberta Gatese, zpěvák Richard Krajčo, pro kterého Obama představuje mírovou holubici, ať si připomene jména jako Brzezinski, Biden a Ralph Emanuel a zví, že tito pánové jsou jestřábi jako řemen.

Většina světa si představuje Obamu jiného, než jaký ve skutečnosti je. Americká zahraniční politika má silnou kontinuitu. Pokud se něco změní, půjde o kosmetické úpravy a ne o zásadní proměnu, kterou chce vidět většina idealistů, kteří z Obamy křepčí blahem. Asi tak, jako enfant terrible české politiky, Jiří Paroubek, který si od Obamy slibuje ústup Ameriky z pozice světového dohlížitele. Ano, s ministryní zahraniční Hillary Clinton za zády, která slibuje vymazání Íránu z mapy, jistě.

Jde tu o něco jiného. Obama sám revoluci nezpůsobí. Může se ovšem stát, že obamánie, hraničící pomalu s hysterobamánií, která je spíše než dílem jeho politického programu výsledkem propagandy, sama spustí lavinu nových proletářů, jejichž vize a revoluční myšlení ovšem budou založené na mytologii..

ON je všude. Na odznáčcích, na umělých nehtech krasavic, dokonce i v českých zprávách se objeví v šesti reportážích. Jeden z největších zpravodajských on-line serverů v Česku, Aktuálně, hovoří o nástupu Obamy do úřadu stylem „Úžasňákovi se stěhují do Bílého domu.“ Obamova všudypřítomnost začíná být trapně vtírává a připomíná všudypřítomnost plakátů a bust s miláčkem Italů Benitem Musollinim ve dvacátých a třicátých letech minulého století.

Do nekonečna se připomíná, že se prezidentem USA stal poprvé člověk jiné, než bílé barvy pleti. Vyviňuje to snad Obamu z eventuálních budoucích chyb a přehmatů? Na tom, že je černoch poprvé americkým prezidentem není samo o sobě vůbec nic úžasného. Rasová diskriminace a předsudky nebudou překonány ve chvíli, kdy se bude absurdně zdůrazňovat etnický původ kandidáta nebílé pleti, ale ve chvíli, kdy barva pleti nebude hrát v hodnocení absolutně žádnou roli u nikoho. Hysterobamánie zatím připomíná rasové předsudky naruby. Zatímco i česká média nepochopitelně pitvají Obamův původ ze všech možných úhlů, nikoho nenapadne psát kupříkladu o jeho názorech, o tom, jak jsou mnohdy velmi blízké našim reformním komunistům z roku 68.

Je to zajímavé, George Bush byl ve světě nenáviděn za to, že si hrál na spasitele planety. Od Obamy svět očekává zásadní změnu a přitom se k němu staví, jako by tím spasitelem byl právě on. Všichni nadšenci by měli asi co nejrychleji pochopit, že Obama je 44. americkým prezidentem. Nic víc. Nic míň.