Lidská práva nejsou jedna

Autor: Ondřej Šlechta <ondrej.slechta(at)centrum.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 09. 03. 2009

Spravedlnost Lidská práva Čechy nebaví, tak nějak by se dal interpretovat exkluzivní průzkum agentury Median pro Lidové noviny. Přibližně jen pětině obyvatel republiky vadí porušování práv čínskou vládou. Skrývá se za „nezájmem“ o lidská práva přezíravost a lhostejnost? Máme povinnost se nad porušováním lidských práv ve světě pohoršovat?

Čínská lidová republika jednoznačně práva svých občanů v mnoha ohledech porušuje. Ale stejně tak porušuje lidská práva řada dalších zemí, či jsou v zemích, které považujeme za vyspělé, za demokratické, určitá práva určitých skupin porušována. Co to vůbec lidská práva jsou? Klasická definice tvrdí zhruba to, že lidská práva jsou v podstatě transcendentního, biblického původu, jejichž sekularizovaná podoba tvoří jeden ze stěžejních stavebních kamenů současné liberální demokracie. Podíváme-li se na věc hlouběji, je to paradoxně univerzalistická teorie nezadatelných a nezcizitelných práv pro všechny obyvatele planety bez rozdílu, co se stává objektem rozdílného výkladu, zneužívání ve vlastní prospěch a je tedy na místě otázka, jak to s faktickou nezcizitelností a nezadatelností lidských práv ve skutečnosti je.

Čína nám poslouží jako dobrý příklad. Nesmíme zapomínat, že jednotlivé státy, kontinenty a kultury, stejně jako etnika, se od sebe často svými zvyky a hodnotovými měřítky značně liší. Ideologie lidských práv bude a musí mít logicky jiný zvuk v Evropě, kde bude tvrdým porušením „lidských práv“ například pokud se jakýkoli občan stane obětí šikany a násilí na základě svého etnického původu, náboženské víry, nebo národnosti a v Číně, kde několik milionů sedláků v odlehlých oblastech žije beznadějně mimo jakýkoli dosah lékařské péče.

Jinými slovy, v Evropě může dojít snadno k nápravě porušování lidských práv, když je jedinec, týrající druhé, po zásluze potrestán, zatímco v Číně, i kdyby současná vláda nakrásně povolila šrouby, se například situace ohledně dostupnosti kvalitní lékařské péče pro odlehlé oblasti dlouhodobě nezmění. Máme zkrátka na obsah lidských práv jiný pohled, než Čína. Lidská práva si rozdílně vykládají Izraelci v Tel Avivu a Palestinci v Gaze, rozdílný pohled má Írán a Turecko, a koneckonců, což je nejhorší, stávají se lidská práva jedním z nejpádnějších argumentů mesianistických politických snah pro paradoxní ospravedlňování vlastního porušování práv druhých.

Nemyslím, že by lhostejnost k situaci v Číně něco vypovídala o české přezíravosti k praktikám tamější komunistické garnitury, spíše je logické, že tak vzdálený problém, jakým je porušování práv v Číně je české společnosti zkrátka vzdálený. O to více je zajímavé, nakolik je i v Čechách v jistých kruzích tak oblíbená symbolika tibetské vlajky. Mnoho lidí si připíná na klopy sak tibetské vlaječky, mnoho intelektuálů protestuje proti praktikám Číny. Jejich postoj ovšem není nic jiného než póza. Lidským právům ve skutečnosti nijak nepomohou a líbivá prohlášení naopak vystihují vlastní pohodlnost, než ochotu vystoupit razantně a tvrdě všude tam, kde jsou lidská práva pošlapávána.

Kritizovat Čínu je dnes módní záležitost. Její kritika se halí do univerzalistických zásad, v praxi se ovšem uplatňuje výlučně selektivní argument. Čili kritizuje se Čína, neboť je mezinárodním společenstvím považována za zlý stát. Smutné je, že na univerzalitu lidských práv jako první rezignují její největší obhájci ve chvíli, kdy se objektem porušování stane nikoli jedinec, nebo skupina, utlačovaná „zlým státem“, ale kdy naopak někdo, kdo je považován za součást pomyslné osy zla, nebo minimálně tábora, který zatím nepochopil výhody skvělého západního demokratického světa. V tu chvíli se projevuje pokrytectví mnoha protibetských a protičínských demokratů. Jejich pojetí lidských práv je opravdu výlučně selektivní.

Jinak by totiž objektem jejich zájmu musela být nikoli a stále jen Čína, nýbrž také například tisíce politických vězňů v Egyptě, americké Guantanamo, praktiky „demokrata“ Saakašviliho v Gruzii, některé praktiky izraelské vlády v Palestině, humanitární bombardování Jugoslávie, či perzekuce Srbů, Romů a Skipetarů v Kosovu (ano, skutečně, nejenom Srbové mají na svědomí násilnosti na Balkáně). To ovšem dnes zkrátka není „in“.