Ještě jsme to neprohráli

Autor: Mgr. Jan Skácel <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 03. 06. 2009

Fašismus Když jsme se dne 5. října 1989 s přítelem Ladislavem Bátorou sešli v bytě JUDr. Jana Sýkory, společně s Františkem Přeučilem (pátým obžalovaným v procesu s Miladou Horákovou), Jiřím Doležalem a Františkem Heresem, abychom vyslechli zprávu, kterou nám podával pozdější předseda klubu Milady Horákové František Kopecký o svém jednání s vedoucími představiteli Národně socialistické strany v exilu, jenž tam vedl za svého pobytu v Kanadě, nikdy by mne nenapadlo, že za dalších téměř dvacet let budu pyšný na své označení „pravicovým extremistou“. Stejný přívlastek zdobný hrozí, a to mou zásluhou, právě Ladislavu Bátorovi. Zásluha spočívala v tom, že jsme několik měsíců před parlamentními volbami v roce 2006 seděli u piva a přítel Ladislav celou dobu vyčítal ODS, že se zpronevěřuje obhajobě národních zájmů. No a já mu na to odpověděl následovně: „Nech těch nadávek a dělej něco pořádného“. Na dotaz co, jsem mu řekl, že jednak může volit Národní stranu a jednak, že mu nabízím místo vedoucího kandidáta této strany na Vysočině.

Měl jsem tehdy za úkol sehnat na toto místo čestného člověka s patřičným vzděláním. No a jak se následně ukázalo, tak je zase o jednoho extremistu více. Nuže, abych se vrátil k oné schůzce do roku 1989. Tehdy jsme se bavili „o tom, co bude potom“, až skončí ona zcela neslavná anabáze bolševického režimu. Ing. Bátora, v té době předseda Obvodního výboru strany socialistické na Praze 7, pod dojmem celého jednání vydal spolu s předsedou Městského výboru stejnojmenné strany PhDr. Františkem Heresem v periodiku Demokrat, který vydával pod záštitou Československé stany socialistické, dne 15. října patřičné prohlášení, jenž předal vydavateli Východoevropské agentury panu ing. Petru Uhlovi k poněkud širšímu zveřejnění. Inu kolega Bátora již jaksi pozapomněl na svůj malér v sedmdesátých letech, kdy jej bdělí soudruzi vyhodili z vysoké školy, a na tři léta 1981-1983, kdy jej trestně stíhali za urážení „naši milované“ strany komunistické podle §198 odst. b tehdejšího trestního zákoníku. No a my ostatní, s výjimkou Dr. Herese a Dr. Sýkory, jsme již byli na nějaké ty průšvihy a kriminály zvyklí. Tentokráte se na štěstí nic takového nekonalo, pouze jsme se po iluzi z nabyté svobody nestačili z nastalého vývoje divit. A po pravdě řečeno, divíme se dodnes.

Je neuvěřitelné, že ideový odboj proti bolševické totalitě byl veden ve jménu svobodné společnosti a přitom je dnes právě tato společnost neustále rozbíjena a atomizována. Říci slovo národ se stává zločinem. Místo toho se používá záměrně pojem většinová společnost. Přitom jsou proti oné většinové společnosti soustavně aktivizovány všechny národnostní menšiny, jejichž příslušníci se dostávají do širších konfliktů s právním řádem oné většinové společnosti. Nikdo nehovoří o Polácích či Slovácích, každý o Rómech, případně Vietnamcích, následně se pak rozvíjí teze o antisemitismu, který si ale mnohdy vytvářejí svou psychologickou ignorancí sami představitelé židovských organizací neustálým připomínáním holocaustu, aniž by vzali na vědomí, že v této naší zemi rozhodující roli v boji proti nacismu hrála elita českého národa, která se postavila za zájmy národní nezávislosti zcela jednoznačně, o čemž svědčí statisíce obětí, zatímco oběti holocaustu nikterak nestály, až na vzácné výjimky, v žádném aktivním střetu s nacisty a byly pasivním objektem nacistické genocidy, která měla nakonec - byť v trochu jiné provenienci - postihnout i český národ, jak o tom svědčí nástupní projev Reinharda Hendricha do funkce zastupujícího říšského protektora.

Zde však nutno se vrátit k dnešku. Rozhodující úlohu dnes sehrávají sdělovací prostředky. Politici se stávají postupně nejprve nechtěným, následně pak chtěným nástrojem. Vypovídat začnou někteří, až když skončili (viz Čestmír Hofhanzl z někdejší ODA). Jenže mnozí se začnou vyjadřovat tak, že každý kosmopolita poukáže na to, že jsou hlasateli teorie spiknutí a to je předem zavrženo, aniž je cokoliv dokázáno – tak či onak. Absolutní snahou je vyvolávat za každou cenu střet, a to až na hranici občanské války. Z těchto důvodů se musí najít nějaký nepřítel. V těchto chvílích je to národovectví Národní strany.

Nejkrásnější z posledních útoků na NS byl v Právu otištěný článek dne 23. dubna z redakční pošty pod nadpisem „Náhodné souvislosti“. Tam Miroslav Hudec z České Lípy dává do příčinné souvislosti ideologické působení Národní strany v příslušné oblasti Vítkova s oním teroristickým útokem. Takže zřejmě k realizaci tohoto útoku mohlo vést ideové působení oněch 7 voličských hlasů Národní strany v roce 2006 a 8 hlasů v roce 2008, které Národní strana ve volbách ve Vítkově obdržela. Ještě, že ten přírůstek jednoho hlasu nepřepočetl do procent – byl by to čtrnáctiprocentní nárůst extremismu. Že jsou nápady čtenářů různé – budiž, ale že takovéto dopisy se tisknou, svědčí skutečně jen o tom, že když jsem nedávno napsal, že nad Právem se vznáší duch Jaroslava Kojzara, tak každý soudný člověk musí uznat, že mé tvrzení není daleko od pravdy. Petr Uhl se sice v Právu zastává shromažďovacího zákona, nicméně tvrdí, že § 260 trestního zákona již naplňuje takové heslo jako „Čechy Čechům“, a že v případě, že dojde k jeho skandování, by se mělo každé takové shromáždění zakázat. Z toho mi plyne obava z dalšího vývoje, kdy za shromáždění osob bude případně považováno i kázání faráře v kostele. Toto shromáždění bude pak možno kdykoliv rozpustit, když se dotyčný duchovní pastýř ozve proti homosexualitě. A kdo ví, nenaplní-li tímto jednáním trestný čin?

Tento vývoj totiž z dlouhodobé perspektivy není zdaleka tak absurdní, jak na první pohled vypadá. Současná kampaň sdělovacích prostředků vedoucí k vymazání například Lidové strany z politického života není v tomto směru náhodná. Lidovcům lze vyčíst ledacos, někdy i malou zásadovost při hájení základních principů křesťanského způsobu života, ale přece jen, a to hlavně díky široké členské základně, je tato strana pro ony manipulátory s veřejným míněním velmi nebezpečná.

A že uvnitř členské základny této strany přece jen nějaké principy existují, ukázaly události, které vedly k odchodu pana ing. Kalouska z čela této strany před dvěma lety, kdy chtěl koalici s ČSSD za tiché podpory KSČM. Inu pravičák, jen co se patří! A k tomu všemu se přidávají politici v úloze poslušných štěkajících hafánků. Ministr Kocáb začne hovořit o sympatizantech s pravicovými extremisty v armádě. Pokud si vzpomínám, tak již tam čistku paní ministryně národní obrany v době zcela nedávné provedla. Ono to také podle té čistky v armádě vypadá. Pochybují totiž o tom, že profesionální armáda nasazovaná do těžkých podmínek třeba v Afghanistánu se může skládat z hodných absolventů nedělní školy. A že takové sympatie jsou třeba v policii? Odpověď i zde je jednoduchá. Tito lidé znají skutečnou pravdu přímo v terénu. A vědí své. Když pak mají poslouchat ještě ke všemu dennodenní zkreslující informace sdělovacích prostředků, nechť se nikdo nediví, že řada z nich chová tiché sympatie vůči oněm pravicovým extremistům. Ti totiž, na rozdíl od těch levicových a ostatních, se umí chovat alespoň disciplinovaně a je s nimi možná dohoda.

Do role výše zmíněných politiků se zařazuje i nový pan premiér. Jeho výrok „Názory pana D. Duka jsou pro mne nepřijatelné a nepochopitelné“, je klasickou ukázkou, kam jsme to až dopracovali. Pro mne je zase nepřijatelné a nepochopitelné, že se premiérem, byť úřednické vlády, může stát komunista normalizačního období. To jsme na tom dvacet let po „revoluci“ tak špatně, že nic jiného, než normalizační komunisty nemáme? Vždyť se jedná o ty nejslužebnější typy lidí, ochotné sloužit komukoliv a kdykoliv, lidí, kterým vysloveně nezáleží na vlastním národě. Nebo snad tito lidé nic nevědí o 21. srpnu 1968? Prosím, jistě mohou žít, nechci pořádat kádrové hony, od toho jsou dnes naši revolveroví novináři, ale proč se pletou na taková politická místa? V daném případě je mi milejší komunista, který dodnes tuto legitimaci nosí. Nemusím ho milovat, ale musím jej respektovat. Ale tyto třtiny ve větru se klátící? Včera se zaprodávali sovětské okupaci, dnes nás zaprodají Bruselu. V tom je jejich jedinečná nebezpečnost. Protože zde jde hlavně o to, aby národ český, a to nejen český, byl odpolitizován, znechucen a ti, kteří přesně vědí, co chtějí, si mohli dělat, co jim bude libo. Ono totiž je si nutno uvědomit, že nechuť jít k volbám do parlamentu EU je v Evropě obecná. Národy Evropy mají již panování pánů v Bruselu plné zuby, nicméně by si měly i klást otázku, kdo je právě za těmi komisaři. A měly by si také začít uvědomovat, kdo se je snaží dnes a denně informovat o špinavé hře, která se na jejich vrub provádí. A také to, že pasivita není program. Také je nutno se ptát, proč neustále dochází k podstatným legislativním změnám... takové dění přece neustále destabilizuje situaci. A kdo má na tom vlastně zájem?

Převzato z webu Národní strany