Dlužníci a věřitelé

Autor: Ivo Vašíček <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 23. 06. 2009

Vězení Celý současný ekonomicko-společenský systém je však založen na dluzích. Domácnosti pořizují bydlení na hypotéku, firmy mají technologie a auta na leasing. Takzvaní miliardáři ovládají spousty firem, ale na jejich nákup si příslušné miliardy vypůjčili.

Kdo jsou vlastně ti investoři, kteří půjčují peníze a žijí z úroků. Existuje pár jedinců, kteří vlastní obrovské jmění. Většinou věřitelů jsou však lidé, kteří si platí na důchod. Kapitálové důchodové spoření je vázáno na přímé finanční transakce. Budoucí důchodce odkládá svoji spotřebu a vkládá peníze do investičních fondů. Fondy je půjčují bankám a investují do firem. Vše se to děje v očekávání splátek dluhu a úroků. Průběžný důchodový systém je v důsledku podobný. Budoucí důchodce odkládá svoji spotřebu a za jeho peníze žijí lidé, kteří již v důchodu jsou. Investice tedy není splácena přímo, ale prostřednictvím nároku na důchod. Funkčnost obou systémů je založena na tom, že lidé dokáží vyprodukovat více než spotřebují. Není-li tato podmínka splněna, nemůže fungovat ani jeden.

Velká část společnosti je závislá na řádném splácení dluhů a úroků. Dnešní způsob života a podnikání jsou závislé na možnostech získávání úvěrů.

Proces placení úroků tvoří základ celosvětové ekonomiky. Ekonomická hodnota států je v důsledku redukována na dluh, jehož úroky jsou schopny splácet. Podobné je to s firmami i jednotlivci. Ekonomická hodnota člověka se v nekompromisním pohledu redukuje na maximální výši dluhu, kterou je ještě schopen splácet. Někdo si dokáže půjčit miliardy, a je schopen příslušné úroky splácet. Někomu už nepůjčí nikdo nic.

V posledních letech došlo k nasycení zadluženosti. Došlo i k tomu, že různé subjekty získaly více úvěrů, než jsou schopni splácet. Je to obrovský problém. Věřitelé nemají komu půjčovat, protože nemají garance splacení dluhů. Dlužníci už nemohou utrácet, protože jim na utrácení nikdo nechce půjčit.

Věřitelé tedy utrácejí a nepůjčují. Dlužníci se uskromňují a splácejí. V podstatě by to nemusel být problém. Jenže problém to je. Věřitelé totiž většinou utrácejí své peníze za úplně jiné produkty, než dlužníci. Zjednodušeně lze napsat, že dlužníci si kupují auta a věřitelé automobilky.

Celé je to velká hra věřitelů s dlužníky. Této hry se aktivně a ve velkém účastní i politické reprezentace států. Konec této hry ohrožuje zájmy dlužníků i věřitelů. Dlužníci nebudou mít z čeho žít, věřitelé nebudou mít bezpracný příjem vyplývající z dříve akumulovaných hodnot. Vzhledem k existujícímu systému, jsme všichni věřitelé i dlužníci. Stát nás nutí, abychom půjčovali (daně, tzv. sociální a zdravotní pojištění). Mnohým přitom nezbývá, aby si na běžný život půjčili. Všichni však splácejí úroky ve formě daní.

Dlužníci a jejich političtí představitelé nepřímo směřují ke znehodnocení peněz a tím i dluhů. Dlužníci se tím zbaví dluhů, ale následně už budou muset žít pouze z toho co dokáží reálně vyprodukovat. Věřitelé přijdou o spousty peněz. Politicky znehodnocení peněz (tedy dluhů) nemohou zabránit, proto investují tam, kde jejich majetek zůstává uchován. Důsledkem bude, že země které znehodnotí peníze, významně zchudnou (zmizí z nich kapitál). Drobní věřitelé však přijdou o většinu svých úspor (o to co nedokáží včas utratit), a budou mít problém svůj důchodový nárok uplatnit ve výši, která by odpovídala úrovni jejich odložené spotřeby.

Převzato z blogu autora