Navzdory nevzdělanosti a nepravdám

Autor: Mgr. Jan Skácel <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 01. 04. 2011

Jan Skácel Z mého přítele Ladislava Bátory se stala mediální hvězda. Protože však zřejmě novinářům již došel střelný prach, posunula se celá záležitost až na úroveň akademické obce. Z dnešního Práva (23.3.2011) se dovídáme, že do boje se pustila nejen Filosofická fakulta UK, ale i rektor Vysokého učení technického v Brně. Následně se přidala i Representace studentek a studentů českých vysokých škol. A v časopise Týden se přidal i slovutný teolog pan universitní profesor Halík. Ten nazval Národní stranu, za kterou kandidoval „jako jednička“ za neonacistickou. Jistě, máme u nás požehnané množství novinářů, kteří si z vyslovování nactiutrhačných pojmů mnoho nedělají a čím méně toho vědí, tím radikálněji píšou. To už je běžné. Když, ale toto píše člověk, který by v těchto věcech měl mít jasno, začíná to být na pováženou z hlediska obecné společenské vzdělanosti. Asi před dvěma týdny redaktor časopisu Respekt pan Ondřej Kundra řekl v České televizi k případu Bátora, že dotyčný kandidoval za neonacistickou Národní stranu. Když redaktor odvětil, „snad nacionalistickou,“ dostalo se mu odpovědi, že se jedná o rasistickou stranu, tudíž neonacistickou. Paní redaktorka Hana Čápová, také z časopisu Respekt, v článku „Akce Bátora“ ze dne 28. 2. 2011, pak píše hned v podtitulku, že náměstkem pana ministra Dobeše měl být muž, který kandidoval za fašistickou Národní stranu. V dalším, velmi tučně tištěném mezititulku, pak se dozvíme, že „rasismus ho prý neoslovuje, praxe je však jiná“.

Nehodlám pokračovat v obhajobě svého přítele, své jsem napsal a těch, kteří se za jeho osobu postavili je více než dost. Sám mu nestačím vyřizovat pozdravy od svých přátel, také většinou z akademických kruhů. To o čem chci psát, je problém vyjasnění pojmů a snaha o určitou obecnou gramotnost. Podotýkám, že nebýt nekompetentního výletu pana profesora Halíka do oblasti politologie, asi bych nad tím mávl rukou. Co nakonec může člověk od časopisu Respekt očekávat? Předně – ani docent Mareš, který publikuje často o tak zvaném extremismu, nepovažoval nikdy Národní stranu za nacistickou, dokonce ji označil za protinacistickou. Bývalý pan ministr Pecina, kterému se podařilo dovést do vítězného konce rozpuštění Dělnické strany, sám prohlásil, že nemá potřebné důkazy k tomu, aby Národní strana mohla být rozpuštěna. Položme si otázku co je vlastně nacismus a tak zvaný neonacismus? Nacismus, přesněji řečeno německý nacionální socialismus, vychází z učení o nadřazenosti Germánské rasy – míněno jako Nordická rasa, což je vyšší stupeň než jsou Anglosasové. Zdůrazňuje se pak čistota této rasy a principiálně se trvá na její nemíšení. Pramenem této ideologie vedle „Mein Kampfu“ Adolfa Hitlera je kniha Alfreda Rosenberga „Mythus 20. století.“ V praxi se však diferencovalo i mezi samotnými Němci. Němci z říše byly Reichsdeutsche, naši Němci již jen Volksdeutsche, což byla stejná úroveň, jako když se nějaký Čech rozhodl stát Němcem a dostal po rasové prověrce německé státní občanství. Výjimku u nás tvořili obyvatelé Hlučínska, protože toto území patřilo před rokem 1918 k Německu a dále občané Chebské župy, kteří dostali Reichsdeutsche „za zásluhy".

Neonacismus by měla být jakási revize, jejímž cílem by byla Evropa bílých národů, jenže jak se to slučuje s původní nadřazeností Germánské rasy a její Nordické větve? Navíc pak s jakýmsi romantickým východiskem, které poskytovala Germánská mytologie? Ke všemu, němečtí přívrženci tohoto hnutí trvají v našem případě na tom, že Sudety musí být Německé.

Může mi pan redaktor Kundra a pan profesor Halík vysvětlit, co měla Národní strana s tímto společného, když ještě navíc se jednoznačně stavěla za tak zvané Benešovy dekrety a mnohokrát manifestovala před budovou Sudetoněmeckého sdružení v Tomášské ulici v Praze? Co je fašismus? Toto hnutí nesporně autoritativního nikoliv však totalitního charakteru jako byl nacismus nebo některé komunistické režimy, vycházel ze tří hodnot: Národ, stát, korporace. Při zachování původní Ústavy Sardinského království, která byla zachována i při sjednocení Italie (Risorgimento) došlo k uzákonění tak zvané Charty práce (Carta de Lavoro), kde byl definován korporativní systém, který byl synthesou syndikalistického učení francouzského socialisty George Sorrela a představ křesťanských socialistů o korporacích. Fašismus jednoznačně odmítal rasismus a antisemitismus. Známý biografista Emil Ludwig ve své knize „ Mussolini – osmnáct rozhovorů“ zakladatele italského fašismu doslova cituje: „Ovšemže nejsou čisté rasy, i Židi jsou pomíšeni. Právě ze šťastného pomíšení vyšla síla i krása národa. Rasa, to je cit. Nikdy neuvěřím, že se více nebo méně čistá rasa dá biologicky dokázat…. Národní hrdost nepotřebuje deliria rasy.“ V témže rozhovoru se pak Mussolini brání proti nařčení z antisemitismu, vypočítává židovské generály sloužící v armádě, právě tak jako židovské učence zajímající místo ve veřejném životě. Zde šly věci dokonce tak daleko, že mu byla v roce 1933 udělena cena jednoho amerického židovského nakladatelství. Po pravdě řečeno, těsně před válkou tam pod tlakem Němců k určitým formám antisemitismu došlo, což mělo za následek odchod vynikajícího fysika Enrica Fermiho, který ač sám nebyl židovského původu, emigroval na protest do USA a velmi významnou měrou se podílel na výzkumných pracích spojených s výrobou atomové bomby. Samotné represe proti odpůrcům režimu byly nesrovnatelně benevolentnější, než v nacismu nebo komunismu. Většinou to končilo internací, buď na ostrovech, nebo na místě vykázaného pobytu. Všem těmto internovaným byla vyplácena částka 10 lir denně, což se rovnalo týdennímu platu kvalifikovaného dělníka. O jedné takové internaci byla napsaná kniha pod názvem „Kristus se zastavil v Eboli. Po letech byl natočen i stejnojmenný film.

Ostatní autoritativní režimy v meziválečném období nelze označit za fašistické. Jde o antidemokratické režimy, buď se silným vlivem armády nebo, které vznikly na základě postupného získávání osobní moci jako v Portugalsku. Nicméně i tento režim měl v sobě určité demokratizující prvky. Že tyto skutečnosti neznají naši novináři, s tím je nutno počítat jako s faktem. Většina z nich jsou jen a jen služebníčci v cizích službách. Jsou to česky píšící, ale nikoliv české noviny, poněvadž, zde s výjimkou Práva, jsou v cizích rukou. Něco takového třeba ve veskrze liberální Kanadě je zcela nemožné. Že se ale tímto způsobem vyjadřuje vysokoškolský profesor, je přímo neuvěřitelné. Ano, většina z nás, kteří před pěti lety kandidovali za Národní stranu, se cítí být nacionalisty. Já se rozhodně nestydím za to, že se hlásím k odkazu Františka Palackého a jeho heslu „Nic než národ“ a považuji za nejvzdělanějšího politika naší moderní historie Karla Kramáře. Muže, který se nikdy ve svých prognózách nemýlil. Právě tak se hlásím, k odkazu Aloise Rašína, který ve svém posledním projevu proneseném dne 12. prosince roku 1923 v Pardubicích v hotelu Zlatá štika prohlásil, že potřebujeme daleko více nacionalismu než je tomu dosud. Zemřel na následky atentátu spáchaného komunistou, který vystoupil z této strany 14 dní před provedením tohoto scestného činu. A hlásím se i k odkazu jeho syna Ladislava, předsedy Výboru na obranu republiky v těžkých chvílích roku 1938. A přesto, že vrahem jeho otce byl komunista, neváhal se spojit i s Gottwaldem. Národ je totiž více než pomíjivá idea. Člověk, který neváhal ani minutu se zapojit do protinacistického odboje. Následně byl zatčen a souzen. Jeho obhajoba byla založena na českém historickém státním právu. Byl odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl změněn na 15 let. Nacistický koncentrák však nepřežil. Zemřel v březnu 1945, kdy nás od osvobození dělily již jen týdny. V tomto výčtu bych mohl pokračovat i dále. Jenže, nás musí čekat i jiné úkoly. Musíme řešit otázku budoucnosti. V tuto chvíli pracujeme na programu. Nikterak nezastírám, že jeho základem bude volební program Národní strany z roku 2006. Čekají nás velké úkoly. Musíme této špatné vládě prokázat, že na rozdíl od ní máme perspektivy. Krach polistopadového vládnutí je zřejmý a podtrhuje jej sama skutečnost, že se celková životní úroveň oproti roku 1989 snížila. Nejen v oblasti příjmů, ale i důchodů. A to přes neustále zvyšování HDP. Toto otřesné zjištění je obžalobou všech vlád, obžalobou polistopadového vývoje jako celku. Současná vláda se hlásí ke kapitalismu, přitom výnosy z vloženého kapitálu jsou minimální. To je jeden z důvodů, proč nemůžeme vybudovat skutečnou střední třídu. Přitom všichni, tak zvaně povolaní, o ní neustále a nesmyslně hovoří. Když se vláda pokoušela před lety prodat národní podnik Budvar, argumentoval tehdejší i dnešní ministr pan Kalousek, že zde stát není od toho, aby vařil pivo. Jenže zatím je ten vydělávající Budvar stále ziskový. A to je mnoha trnem v oku. Asi by bylo lepší jej zašantročit, jak se stalo v řadě jiných případů. A případný výdělek, který dával Budvar do státní pokladny nahradit zvýšením DPH. V případě, že bychom takový podnik prodali do cizích rukou, tak výdělek půjde do zahraničí, takže ani ty peníze zde nezůstanou. To je jednoduchý počet, kterému současní mocipáni nechtějí rozumět. Před několika dny prohlásil náměstek ministra financí pan ing. Zítek, že otázka záruk Sazky jde v podstatě mimo něho. A pokud mají „gambleři“ nějaké pohledávky, nechť si je vymůžou. Většina civilizovaných států má loterijní společnosti pod svou kontrolou. Dnes se díváme na krach společnosti, která v minulém režimu fungovala naprosto bezchybně. Klasická ukázka směsi arogance a neschopnosti. Jediné štěstí, že se naši komunisté také nějak pomátli a vychvalují Pohraniční stráž, která z naší země udělala velký koncentrační tábor, a nepoukazují na sociální jistoty, které přece jen ten minulý režim zajišťoval. Společenský systém, na kterém je dnes postavena naše ekonomika přestává být kapitalismem, ale stává se parazitní formou byrokratického hospodářství bez jakýchkoliv záruk a vymahatelnosti práva. Jediné co umíme je poslouchat na slovo pány z Bruselu. Že tuto společnost včetně převážné části elity celého Západu tvoří lidé, v zásadě zcela podprůměrní, kteří řídí bez jakékoliv perspektivy, ví každý normálně myslící člověk. Jenže nesmí být služebníček a tvrdit, že se nedá nic dělat. Že tomu tak není? Podívejme se na bývalého ministerského předsedu pana PhDr. Špidlu. V roce 2002 získal ve volbách nesmírně výhodnou pozici, a to z hlediska postavení své strany. Postavení, o kterém se dnešnímu presidentovi v jeho uplynulých vládách před Sarajevským atentátem ani nesnilo. Výsledkem byl úplný propad a odchod s ostudou do Bruselu. Odtamtud se vrátil jako „geroj.“ Bývalý ředitel televise NOVA pan PhDr. Železný kdysi v jedné své přednášce na Vysoké ekonomické škole prohlásil, že Brusel je odložištěm neúspěšných politiků. A všechny přesně vyjmenoval. Včetně našeho bývalého předsedy vlády. Snad ještě jednu věc. Způsob mluvy naší televize. Místo státní pokladny se říká státní kasa, místo politické strany politické partaje. To je opět klasická ukázka, kterak se kosmopolitně zaprodáváme tím, že začínáme prznit vlastní jazyk. Omlouvám se za to slovo, ale jinak to ani říci nejde. O dnešním řediteli ČT se říká, že byl členem rodné strany. Nevím, nechci mu ubližovat. Ale pokud by se toto tvrzení zakládalo na pravdě, pak je to zase ukázka služby. Dříve sovětským soudruhům, protože normalizační režim na tomto byl založen, dnes novým pánům, zítra tito lidé budou možná zdravit Salam alejkum.

Všechno to, co jsem napsal, je sice smutná pravda, ale tím více nás zavazuje k tomu, že jsme odpovědni nejen příštím generacím, ale i sami sobě, abychom znovu obnovili naši suverenitu, vrátili národu svoji důstojnost a politicky zúčtovali se zaprodanci všeho druhu.