Šluknovský výběžek – oběti proti obětem

Autor: Miroslav Červenka <mcervenka(at)karneval.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 28. 08. 2011

Je až komické sledovat, jak se hlavní viníci vyhrocené situace ve Šluknovském výběžku, mediální a politické elity, snaží najít zástupný důvod pro vysvětlení nastalé mezietnické krize. Tu je jím premiérem zmiňované nebezpečí extremismu, jindy zase sestěhovávání nepřizpůsobivých z jiných částí republiky nebo nezaměstnanost. Podstatou vší téhle kamufláže není nic jiného, než snaha oddálit ještě na nějaký čas kolaps realizace ideálu, který skutečné mocenské elity již nějakou dobu protlačují jenom pomocí omezování demokracie a zužování prostoru pro občanskou svobodu.

Oním umělým stále zjevněji více a více neživotaschopným ideálem není nic menšího než sociální stát kombinovaný s vizí multikulturní společnosti.

Je stále zřejmější, že sociální, ve své podstatě však socialistický, stát tak, jak je praktikován nejen u nás, nýbrž i prakticky ve všech zemích EU, naráží na nepřekonatelné limity, dané z jedné strany strany ekonomickými zákonitostmi – nelze donekonečna žít na dluh, z druhé lidskou přirozeností – ne každý je ochoten ze své práce živit stále větší a větší počet příživníků, ohánějících se „právem“ na určitou životní úroveň bez ohledu na to, jak vysoký podíl na vytváření prostředků na uspokojování tohoto pochybného práva ten který jedinec přináší. To prostě nemůže fungovat do nekonečna. Obzvláště ne v situaci, kdy důsledky ekonomické krize dopadají na obě strany, jak donátorskou, tak stranu příjemce. A co teprve, je-li životní úroveň příjemce namnoze vyšší, než životní úroveň donátora!

Je-li systém ještě k tomu nastaven tak, že motivuje příjemce bezpracného podílu na společenském profitu k tomu, aby plodil další a další příjemce, skrze jejichž existenci ještě čerpá nemalé prostředky bez ohledu na to, jak jsou společnosti prospěšní, či zda ji škodí, nemůže to skončit jinak, než že jednou papiňák vybouchne, a nebude to žádná selanka.

Oběti kolapsu přitom evidentně jsou na obou stranách. U donátorů je jejich škoda jasně patrná ihned, dostávají pouze část svých mezd. Jejich významná část je přece použita na bezpracný život příjemců dávek. Ovšem i u nich začíná být s časem stále více a více jasné, že tenhle systém, zvláště je-li kombinován s úpadkem tradičních hodnot, morálním rozvratem a šířením drog, nemůže dopadnout dobře ani pro ně. Jednak prudce roste jejich počet, čímž se mění se všemi důsledky poměr donátorů a příjemců ve prospěch těch, co parazitují na práci jiných, z druhé strany dlouhodobý bezpracný příjem vede k tomu, že si obdarovávaní na něj zvyknou jako na vymahatelnou jistotu a ztrácí motivaci starat se o své živobytí a o svou budoucnost sami. Postupem času pak nabývají dojmu, že dávky jsou normální a práce abnormální.

K tomu všemu si přidejte ještě stoupající agresivitu znuděných (je charakteristické, že oba nejznámější útoky se odehrály v herně a při cestě z diskotéky) příjemců dávek, podporovaných ještě nejen rasistickými zákony, ale zejména jejich dosud jednostranným uplatňováním. A nejen to, do tohoto třaskavého mixu přidejte ještě postupné koncentrování problémových skupin do míst, kde žijí dosavadním systémem nejvíce postižení donátoři – stěhovávání nepřizpůsobivých z lukrativních míst na místa s nejnižší cenou bydlení a je jen otázka času a peněz, takže času, kdy dojde k výbuchu.

Řešení? Nemyslím si, že je nějaké krátkodobé a spravedlivé po ruce. Dějiny přece nejsou spravedlivé a nelze očekávat, že současnost, která je jejich etapou, bude výjimkou. Za dobrý počátek považuji odklon od politiky sociálního státu a příklon k normálu, tedy tomu, že každý se má v prvé řadě o sebe postarat sám a teprve, když je opravdově handicapován – nemocí, stářím atd.. má mu zčásti pomoci stát. Stejně si však myslím, že by mělo být rovněž normální, že rodiče živí své děti, které jim to pak ve stáří vracejí. Mají mít rovněž i daleko větší zodpovědnost za jejich výchovu. Společnost by však měla disponovat i daleko razantnějšími prostředky k vynucení řádu a pořádku. Jeden dílčí recept jsem popsal zde, ale podobných aplikovatelných na další segmenty života společnosti musí existovat celá řada.

Obávám se, že naši společnost čeká nelehká a strastiplná cesta k normálu a bude štěstím, obejde-li se bez závažnějších nepokojů a krveprolití.