Plži, Breivik a Mašíni

Autor: Jiří Hojer <jhojer(at)seznam.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 09. 09. 2011

Po vydatných deštích byla cyklostezka poseta nevídanou spoustou plžů. Déšť se nestíhal vsakovat a hladinka je vyhnala z trávníků na asfalt spolu s menšinou žížal a několika málo hlemýždi, kteří mi jsou z té společnosti snad kvůli své křehosti nejmilejší. Kličkování mezi hromadami slizké hmoty bylo často nemožné. Plzáci španělští jsou takzvaný invazivní druh, nemám je rád, za mého dětství k vidění nebyli a i podle vědeckých informací jsou u nás pozorování teprve od roku 1991. Jsou velmi škodliví, naše přírodní podmínky neposkytují dostatek přirozené nepřátele a s jejich přemnožením v některých místech nelze nic dělat. Přejet takového plzáka bicyklem je velmi nepříjemné. Nejen pro vjem jistého chrupnutí. Části rozjetých plzáků ulpívají dosti dlouho na pneumatikách a vedle neestetického pohledu cyklistovi ještě mnoho otáček připomínají, že si zahrál na pánaboha a ukončil životní cyklus nějakého organismu, byť tak bídného, jako je plzák španělský. Přiznávám, že jsem si mezi těmi bezobratlými těly, jejichž nervovým uzlíčkům naštěstí ani zákon na ochranu zvířat nepřiznává právní ochranu před zahrádkáři (a cyklisty), vybíral. Za každou cenu jsem se vyhýbal žížalám a hlemýždím ulitám. Na plzáky, kteří se hlukovali snad za účelem zplození dalších stovek soukmenovců a dost možná také za účelem požrání svých dříve přejetých nebo utopených slizkých invazivních kolegů, zbyl smutnější osud. Netrefoval jsem se do nich záměrně, na to je přejetí plzáka příliš nechutné, před takovým konáním věrné čtenáře, které neodradil sliz předchozích řádků, varuji.

V zajímavé souvislosti se mi přitom vybavili dvě v minulých dnech zhusta probírané záležitosti - terorismus Nora Breivika namířený proti mladým levicovým aktivistům v jeho zemi a boj skupiny bratří Mašínů proti komunismu před šedesáti lety oživený úmrtím Ctirada Mašína a přidělením vojenského vyznamenání obou bratrům při té příležitosti. Citlivější povahy rovnou uklidním - nechci stavět na roveň zabíjení komunistů s bojem proti škůdcům. Úvaha vede spíše opačným směrem - vykresluje to hlavní důvod, proč mám potíž s jednoznačným obdivem k Mašínům a násobnou potíž s Andersem Breivikem, snad pochopitelně. Pokud mám já déletrvající nepříjemný pocit z mou vinou prasklých těl plzáků, je v mezích zdravé psychiky popisovat usmrcení bezbranných civilistů bez jakékoliv lítosti či s radostí jako součást úspěšné mise?

Věřím, že je zřejmý rozdíl několika řádů mezi popisovanými jevy. Skupina zvaná "bratří Mašínů" se projevila v době 50. let 20. století, kdy byli domnělí i skuteční čeští antikomunisté v politických procesech po stovkách popravováni. Breivik žije v době, kdy je "jen" čím dál těsněji omezena (pro vědce oktrojována) svoboda slova a kriminalizováno, hlavně ale ostrakizováno "jen" několik slovních útočníků na současný politický vývoj v Evropě. Prvořadým cílem Breivika bylo upozornit na hrozbu Evropské civilizaci ze strany imigrace a invaze cizích kultur masovým terorem a zabíjením civilistů. U "Mašínů" podle všeho nikoliv, ačkoliv k zabíjení civilistů také došlo a potíž mám jen s tím, jak se k němu stavěli ve svých zpětných hodnoceních. Chápu ještě argumentaci "Komunisti se s odpůrci také vůbec nepárali, zavírali a zabíjeli lidi za odlišné názory, když jsme chtěli bojovat, museli jsme počítat i se zabíjením..." Co jiného čekat od bojovníků, které jistě potřebujeme a kteří jistě cítí potřebu neustoupit a nerelativizovat zpětně své činy. Schází mi jediné, něco jako uzavření obhajoby svých činů "...přesto je nám líto zmařených životů, vinu ovšem klademe komunisitickým diktátorům a ti lidé byli nešťastnou shodou okolností na špatném místě ve špatný čas..." Zní to snad jako prázdná slovní výplň, která životy nikomu nevrátí, ale aspoň dá najevo, že střelba a píchání do živých lidí je něco jiného, než ... třeba likvidace slizkých plžů, a to bez ohledu na ideologií toho člověka. Přece jen takové odlišení se zdá být jedním ze základních kamenů lidské nebo alespoň křesťanské civilizace, ačkoliv třeba právě komunisté vyvinuli a vyvíjejí mnohé snahy, aby civilizaci v této podobě zničili. Další věcí je něco, čemu říkám "emigrantský syndrom", tedy stěží skrývaná nebo neskrývaná nechuť až nenávist k vlastnímu národu, respektive k těm, kteří zůstali ve vlasti a troufají si mít odlišný názor než ti stateční, případně například oponují i USA, které mají být vzorem. Ocenění za odvážný boj si bratři Mašínové jistě zaslouží, politici si snad jen mohli odpustit řeči o boji za lidská práva, to už věc naproto sklouzává z roviny vážného politického boje do roviny hodně laciné střílečky, kde hodní hoši (emeričtí hrdinové) mohou proti zlým hochům (ti ostatní) použít jakékoliv prostředky a výše skóre určuje zachráněná lidská práva. Zde nutno zmínit odlišný přístup dříve zesnulého Milana Paumera, který se do vlasti vrátil, jakmile mohl a jeho argumentace snad i proto zněla odlišně (pro mě lépe).

V Breivikově případě je absence jakéhokoliv vcítění do osudů lidí postižených nechtěnou účastí v jeho plánu opět řádově zřetelnější. Zajímavou otázkou je, jak se Breivik coby údajný biofarmář stavěl k likvidaci škůdců a plžů, měl-li s nimi větší slitování než s lidskými jedinci. Toto srovnání ale není jediným důvodem, proč jsem do téhle úvahy slizké škůdce zahrádek a políček zatáhl. Soudní biofarmáři jistě uznávají, že přemnožené invazivní plzáky španělské je nutno likvidovat. Je to jistě nepříjemná a nepovznášející činnost, ať už zvolíte jakýkoliv způsob. Nad protikomunistickým bojem skupiny bratří Mašínů můžeme debatovat, zpochybňovat jeho potřebnost, reálnost, efektivitu, odůvodnitelnost, potřebu oceňovat státními vyznamenáními. O masovém vraždění v breivikově podání nezbývá než kroutit hlavou, jelikož v krátkodobém měřítku skutečným zastáncům evropské civilizace spíše zavařil. A pokud v delším časovém výhledu snad více lidí pocítí potřebu odporovat levičáckému neustálému "pokroku" a zaváděné ideopolicii, nebude impulzem jeho vraždění, ale jiné důvody (naneštěstí tipuji zamlčované násilí z opačné strany). Likvidace plzáků je však dostatečně odůvodnitelná, alespoň pro člověka se zdravě vyvinutou mírou pro empatii k živým organismům, jak se domnívám. Kriticky uvažující člověk podobně neodsoudí obecně protikomunistický a protitotalitní odboj jen proto, že v hrdinském příběhu jedné skupiny z padesátých let 20. století existuje několik pochybných okamžiků (jak už to v hrdinských příbězích bývá). V této souvislosti je zarážející, jak velká většina vlivných mediálních komentátorů i politiků je ochotna zneužít Breivikův čin k dalšímu postupu své fronty proti skutečným konzervativcům hájícím tradice a zájmy původní evropské civilizace. Zarážející ovšem jen do té míry, než si vzpomeneme, že bolševici ve své době bolestínsky zneužili úspěšný útěk bratří Mašínů velmi podobně.

Psáno v srpnu 2011 Jiří Hojer