Mír mezináboženského Assisi není pokojem Kristovým

Autor: Michal Semín <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 29. 10. 2011

Středověcí rytíři Zdá se, že ve vztahu papeže a pokoncilní hierarchie k nepravým náboženstvím žádný zásadní obrat nenastal. Srovnáme-li včerejší setkání představitelů náboženských směrů v Assisi s tím prvním v roce 1986, mnoho odlišností nenalezneme. Tou jedinou je snad jen absence společné modlitby během včerejšího programu v bazilice Panny Marie Andělské. Právě zdůrazňováním tohoto aspektu nás představitelé Svatého stolce i samotný papež ujišťovali, že se letošní setkání neponese v duchu náboženského indiferentismu či synkretismu, z čehož je právem viněno setkání z doby před dvaceti pěti lety.

Většina návštěvníků těchto stránek již jistě o pohoršujících událostech z průběhu akce v roce 1986 slyšela či četla, nebudu je zde tedy výslovně připomínat. Kdo je však dosud nezná či si je potřebuje připomenout, doporučuji si přečíst texty ze stránek Vendée. Pro pochopení závažnosti a věroučných souvislostí uvedených skutečností pak se zvláštní naléhavostí doporučuji četbu článku Jak rozumět Assisi 1986 a 2002?.

Znám konzervativně smýšlející katolíky, kteří navzdory dostupným faktům věřili, že Benedikt XVI., na rozdíl od svého předchůdce, využije letošního setkání k hlásání pravé víry a výzvě k obrácení celého světa k jedinému pravému Spasiteli. Takový čin by byl zcela v souladu s učením Pia XI., obsaženým v encyklice Quas Primas, že pravého míru ve světě lze dojít jen skrze poslušnost Ježíši Kristu. „Pokoj Kristův v říši Kristově“, tak zní hlavní motto zmíněné encykliky o společenském království Ježíše Krista. K ničemu takovému ovšem včera nedošlo. V projevu, který papež pronesl, je náš Pán Ježíš Kristus zmíněn toliko jednou. Za zmínku také stojí, že papež o vyznavačích falešných náboženství či heretických a schismatických společností hovoří jako o věřících. To je ovšem v protikladu ke katolickému učení, v němž je pojem víry definován jako „nadpřirozená ctnost, kterou s pomocí Boží milosti věříme, že co Bůh zjevil, je pravdivé ne kvůli vnitřní pravdivosti věcí, postřehnuté přirozeným světlem rozumu, nýbrž kvůli autoritě samého zjevujícího Boha, který nemůže ani klamat, ani být klamán.“ (I. Vatikánský koncil). Proto také Církev učí, že popíráním byť jediné pravdy víry ztrácí pokřtěný člověk víru celou, neboť nad autoritu zjevujícího se Boha staví své vlastní mínění. Objektivní aspekt víry, spočívající v přijetí Bohem zjevených a autoritou Církve učící zprostředkovaných pravd, je tu nahrazen subjektivním míněním, jež i tehdy, kryje-li se v dílčích otázkách s pravdami víry, nepřestává být pouhým lidským přesvědčením. Benedikt XVI. nahrazuje katolický pojem víry pojmem uměle vytvořeným, kde kritériem autentického náboženství nejsou Bohem zjevené pravdy, ale postoj konkrétního náboženského směru k užívání násilí. Z jeho promluvy není zcela zřejmé, zda odmítá užití násilí i pro případ spravedlivé obrany křesťanských území před útočnými vyznavači falešných vyznání, ale ani tuto interpretaci nelze vyloučit. Podstatnější je však skutečnost, že jen z toho důvodu, že přítomní šintoisté, hinduisté, příslušníci synagogy, muslimové či vyznavači animistických kultů, jejichž bohové jsou démoni (Žalm 95, 5) nehodlají šířit svoje přesvědčení prostřednictvím násilí, lze na ně pohlížet jako na ty, jež mají dar víry. Tento absurdní závěr mj. vyplývá i z papežova srovnání přítomných příslušníků různých náboženských směrů s agnostiky, jež absencí víry výslovně definoval.

Papež si ve svém projevu klade několik otázek, mj. „Ale kde je Bůh? Známe Jej a můžeme Jej znovu lidstvu ukázat, abychom založili opravdový pokoj?“ Po těchto otázkách ovšem nepřichází odpověď, jakou bychom od Kristova náměstka na zemi očekávali. Odpověď podobnou té, jíž kázal sv. Petr po seslání Ducha svatého přítomným židům. Namísto toho konstatuje, že „jde spíše o to, abychom společně byli na cestě k pravdě“. Opravdu? Myslí to papež vážně, že je jediná pravá Kristem založená Církev na cestě k pravdě tak, jak jsou na ní bloudící jinověrci či hledající agnostici? Není to spíše tak, že cesta falešných náboženství je cestou, jež nevede k cíli, k němuž kráčí, jakkoli klopýtavě, věrní vyznavači pravého náboženství? V papežově proslovu jsou i cenné myšlenky, dovozující zkázonosný potenciál ateismu. Jen nevím, proč si jako doklad člověka znetvořujících důsledků ateismu opakovaně volí nacistické koncentrační tábory, když zlo, v nich konané, mělo souvislost i s příklonem nacistické říše k novopohanským náboženským představám, podobným těm, jež patří do výbavy některých náboženských směrů, přítomných v Assisi. Proč raději nezvolil průkaznější plod ateismu, jakým je dnes celosvětově rozšířená praxe umělých potratů? Jak můžeme být na „společné cestě za pravdou“ s lidmi, jejichž náboženské přesvědčení zahrnuje mnohobožství či magické praktiky? Co mají společného Kristus s Beliálem (2 Kor 6, 15)? Podobně absurdní je tzv. ekumenický dialog, omezený na „křesťanská vyznání“, kde „kráčíme za pravdou“ s obhájci kněžského svěcení žen či legitimity rozvodů a antikoncepce. Jsou to právě tyto Bohem zapovězené postoje a z nich vyplývající praxe, jež jsou překážkou k dosažení pravého pokoje ve světě, založeném na Pravdě, jíž je vtělený Bůh.

Za pozornost stojí i souvislost, papežem zmíněná, mezi setkáním v Assisi v roce 1986 a pádem berlínské zdi o tři roky později. Zdá se, jako by mezi těmito dvěma událostmi spatřoval papež kauzální vztah. Pokud se Benedikt XVI. domnívá, že míru ve světě lze dojít cestou mezináboženských modliteb za mír, v nichž jsou kromě pravého Boha vzývány také jeho falešné obrazy či démoni, proč raději nezvolí cestu mnohem jistější a církevní autoritou v minulosti schválenou, totiž slavnostní zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie podle pokynů naší nebeské Matky, zprostředkované sestrou Lucií? Proč volí papež přirozený nástroj, navíc dosti znetvořený, před nadpřirozeným? Opravdu lze dojít pravého pokoje ve světě vzýváním božstva Olokun, jak za pasivního přihlížení Kristova náměstka činil představitel afrického kultu Yoruba Wande Abimbola z Nigérie?

Ve svém proslovu mj. řekl: „Musíme si neustále připomínat, že naše náboženství, stejně jako ta ostatní, jsou dobré a cenné v očích Nejvyššího, jenž nás stvořil spolu s různými a odlišnými způsoby života a věroučnými systémy“. Takové je tedy poselství Assisi 2011. Vyznačuje se stejnými omyly s vážnými důsledky pro život víry, jako obě předchozí setkání v letech 1986 a 2002.

Papež Pius XI. v encyklice Mortalium animos, odsuzujícím ekumenické hnutí, mj. napsal: „Někteří chtějí dokonce učinit z římského papeže jakéhosi předsedu svých smíšených a ze všech konců svolaných shromáždění.“ To ještě netušil, že se tato praxe, zapovězená ve vztahu k jinověrcům, hlásícím se ke křesťanství, rozšíří pod vedením pokoncilních papežů i na nekřesťanská vyznání. Učení Pia XI., jež není ničím jiným než neměnným učením Církve, řídícím její praktické jednání od seslání Ducha svatého do II. vatikánského koncilu, je jasným svědectvím o tom, že „hermeneutika kontinuity“, zastávaná Benediktem XVI., není víc než přeludem, znemožňujícím skutečnou nápravu na poli církevního a společenského života.

Bohu díky za Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež jako jediné církevní společenství odmítlo mít na vyvolávání „ducha Assisi“ sebemenší podíl (proto také není v tzv. plném společenství se Svatým stolcem!), jehož kněží v těchto i následujících dnech přinášejí po celém světě smírné mešní oběti za odvrácení spravedlivých Božích trestů a příchod pravého Kristova pokoje v říši Kristově.

Z webu Institutu sv. Josefa