Militaristé a bojovníci

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 29. 06. 2013

Stěžeň Ze stati Jana Scheinosta o nutnosti být bojovníky a výsadě nosit zbraň

Češi tíhnou k antimilitarismu podobně jako k demokracii, parlamentu a korupci. Kdybychom však měli volit mezi antimilitarismem a militarismem, nezbylo by nám než odmítnout obé.

Militarismus vznikl z renesančního absolutismu tyranů, kteří nesnesli, aby svobodný občan státu nosil po boku zbraň, reklamuje tak na sebe právo a titul bojovníka. Ludvík XIV., Bedřich II. a Josef II. jsou militaristy už proto, že funkce státu se jim zjednodušuje v osobní funkci panovníkovu. Nebojují už svobodní členové stavů, ale jen král, který nestojí o to, aby si právo na meč každý vykládal jako přívlastek a argument svobody. Souhrn vší bojové kapacity národa se stáhl na královo vojsko, sehnané rekrutýrkami ze selských chlapců (Fronda, 1650, poslední velký pokus francouzské šlechty zastavit absolutismus; následek: úlisná šlechta dvorská). Osoba od stavu, aristokrat, může nyní vojenské povinnosti, nahrazující staré právo bojovníků, uniknout, nechce-li ji konat. Jinak tomu není ani s osobní svobodou a bezpečností. Převzal za ni záruku král, který ti odebral zbraň, obávaje se, abys ji neobrátil proti němu, a dal ji žandárům, kteří se postarají o tvé bezpečí. Tak je tomu dodnes, a ve Velké Bytči jsi viděl, jak čtyři chlapi s revolvery vykradli banku v pravé poledne. Sám se ani bránit nemůžeš, protože jsi v zájmu veřejného klidu zbrani odvykl. To je tyranie státu, ať královského nebo parlamentního. A máš-li zbraň, tož na zajíce nebo v šupleti. Jsi třebas přitom vojákem, ale nejsi bojovníkem, jakmile svlečeš vojenský kabát. Spoléhej jen na stát a na četníky.

Militarismus odnaučil člověka užívat zbraně. Stavovská vojska nahradil suše vojskem panovníkových zřízenců, odváděných pravidelně jako berně, lidí bez vroucího poměru k bojování, úpících pod jhem nechtěného břemene. V tom je základní zlo, a proto nejsme militaristy. Zbraň, která kdysi povyšovala, dnes pokořuje. Není už přívlastkem svobody.

Antimilitarismus vznikl jako reakce a zarazil se na druhém pólu; je právě tak špatný jako militarismus. V něčem měl pravdu. Přestalo-li být bojování výsadou mužů svobodných a stalo-li se obávaným neštěstím, padajícím na nejchudší poddané, proč o ně stát? Bohatí se z této povinnosti mohli vykoupit a vzdělanci z městských vrstev ji nepodléhali. Jaký div, že se na ni dívali svrchu a s pohrdáním. Šlechtic už sloužil jen pro kariéru: husté rodiny šlechtické pečlivě třídily své syny pro službu pod praporem, úřednickou parukou a pod křížem. Zámožní šlechtici sloužili po nějaký čas, „aby se neřeklo“. Systém stálého vojska odvykl bojovat ostatní. Kdysi každé město bylo pevností, v 18. století jich v zemi zbylo několik, v 19. tři. Militarismus zničil vojenský národní řád; nebylo třeba národa bojovníků tam, kde stačili vojáci, sloužící pod žoldem nebo pod lískovkou. Duch vyprchal, zůstalo tíživé schéma.

Jenže antimilitarismus podlomil též individuální morálku vojáků: boj je v každém případě zlo; ty vojáku, bojuješ-li, sloužíš vždy ďáblu nebo jinému principu amorality, zahoď tedy zbraň a spas svou duši útěkem. A nevěříš-li v duši, jako já, antimilitarista, copak to nebolí čekat na rány a přijímat je? Proto chraň své tělo a uteč. A nemůžeš-li utéct, protože bys propadl hrdlu po nespravedlivém zákonu, krev tvá ať padne na ty, kteří tě nutí, abys neprchal. V dobách míru je prý antimilitarismus „nevinná“ hra, myšlenkový směr a „opravdové“ mravní úsilí. Ve skutečnosti je to však škola nevěrnosti a zrady. Ježto je však proti přirozenosti, nemá snad za války takových následků, jakých by se bylo možno nadít podle jeho mírového působení (dnes např. http://www.svetbezvalek.cz/).

My se potácíme mezi oběma výstřednostmi: každý může umět střílet, ale nikdo nebude chtít bojovat. Stavme proto výš, nad militarismus i nad antimilitarismus, které jsou stejně zhoubné. První vydal národ felákům cvičišť, druhý felákům kateder. Čest bojovníků, závaznost bojování pro každého muže, závaznost nikoli mechanicky uzákoněnou, ale duchovně a vitálně zákonnou, jeho starobylou slávu a vyšší osudovou oprávněnost svrhly oba do kalu. A tak odstranit tyto ropuchy na prameni vojenství je tolik, jako udělat z klubu vojsko. Není třeba, abychom byli národem militaristickým, buďme národem bojovníků, který z nejhanebnější povinnosti udělá znovu posvátné právo, odstupňované podle individuálních vojenských dispozic a mužných ctností. Dnes je touhou mladých lidí uniknout odvodu, mají-li zaměstnání. Je to povinnost být vojákem; povinnostem se rádi vyhneme; stane-li se to právem, bude to ctí a právem, o něž bude opravdu zájem. Taková už je povaha lidí. Na tomto principu je třeba budovat vojenství.

Vojenství nutno brát: staticky a kolektivně jako stav, dynamicky a individuálně jako umění. Na státu je vytvořit předpoklady, aby se stavem stalo a uměním mohlo stát. Tento stát toho ovšem schopen není, neboť není zřízen tak, aby v něm vojenství a ostatní stavy mohly dobře plnit svoji funkci. Je to stát zastaralý, nestačící na své úlohy, ani politicky, ani vojensky, ani hospodářsky. Nový stát se teprve rodí v představách, ale jisto je, že bude zřízen stavovsky, nikoli stranicky jako nyní. To znamená: celá státní legislativa, exekutiva a magistratura bude sjednocena za pevným konečným cílem: duchovní, vojenské a hospodářské organizace národa ve stavech, autonomních to veřejnoprávních korporacích právě tak, jako jimi kdysi bývaly staré stavy. Oživuje se staré slovo s novým obsahem. A politické strany, o něž se stát opírá nyní, zmizí jako zbytečné z dějin.

Militarismus znal vojáky, antimilitarismus uniformované otroky vlád, nový stát uctí bojovníky. Každý, kdo se nechce vzdát práv bojovníků, dá se zapsat do matriky jejich stavu a bude žít jejich životem. Militarismus a antimilitarismus se ze společnosti vytratí a mizerné slitiny opět nahradí ryzí kovy. Švejkovina a ulejváctví neschopných již nebudou oslabovat vojenské nadání vybraných. Duch, který mu vtiskne pevnou formu, bude jiný než dnes, neboť jiné bude i postavení těch, jimiž opravdu vane duch válečníků.

Vyšlo v časopise Rozmach z 1. května 1927, s. 201 až 209, kráceno a upraveno. Kontext: Autor psal stať v době, kdy u nás byla ještě živena naděje na politický převrat směrem k autoritářskému režimu, jaké probíhaly v ostatních evropských státech: 1922 – Itálie, 1923 – Španělsko a Bulharsko, 1926 – Polsko, Portugalsko a Litva, 1928 – Rumunsko, 1929 – Jugoslávie. Zároveň probíhala diskuse o budoucí podobě československé armády, avšak její orientace na francouzský vzor se v dalších letech jen upevňovala (důsledkem bylo budování pásu pohraničního opevnění). Locarnem (1925) bylo také poprvé zásadně oslabeno mezinárodní postavení ČSR.