Kniha Thomase E. Woods Jr.: Krach, příčiny krize a nápravná opatření, která ji zhoršují, vydalo Dokořán 2010, je knihou, která by měla být čtena všemi politiky každý večer před spaním. Zvláště těmi socialistickými, kteří chtějí státní zásahy do hospodářství. Neřeší sice všechny problémy současného světa, ale pravdivě rozkrývá příčiny stávající krize. Je sice trochu americká, naše poměry nejsou zahrnuty. Řešení, která v knize najdeme, jsou sice trochu omezená, neřeší všechno, nicméně jsou reálná a je zapotřebí se jimi zabývat.

O čem Woods píše?

Woods vidí příčinu krize z r. 2008 ve státních zásazích do hospodářství. Byla způsobena především levnými úvěry, které soustavou daní a federálních peněz vyvolala Clintonova vláda, která chtěla pomoci levným bydlením pro každého. To rozproudilo stavební boom a vysoké ceny nemovitostí. Lidé si brali nekryté úvěry, které byly vysoké, protože byl boom a vysoké ceny nemovitostí. Někteří tím spekulovali, brali si na úvěr několik nemovitostí, s tím že posléze vydělají na jejich prodeji. Ve skutečnosti bublina splaskla, ceny se snížily a domy byly za původní cenu neprodejné, takže lidé přišli k bankrotu, protože nebyli schopni hradit úvěr, který byl vyšší než nová cena nemovitosti. Tento problém se přenesl na banky, které ztratily peníze v nekrytých úvěrech a v cenách nemovitostí, které výrazně poklesly oproti době, kdy byly pořízeny na dluh. Banky si dovolily nekryté úvěry proto, že stát se za ně zaručoval. Nemluvě o realitní bublině.

(...) B znamená bernardýn, F foxteriér a L značí leonbergra. Tyto všechny psy přivedl Bretschneider od Švejka na policejní ředitelství. Byly to ohyzdné obludy, které neměly toho nejmenšího společného s nějakou čistokrevnou rasou, za kterou je Švejk Bretschneidrovi vydával.

Bernardýn byla směs z nečistokrevného pudla a nějakého pouličního čokla, foxteriér měl uši jezevčíka a velikost řeznického psa se zakroucenýma nohama, jako by prodělal andělskou nemoc. Leonberger připomínal hlavou chlupatou tlamu stájového pinče, měl useknutý ohon, výšku jezevčíka a zadek holý jako proslulí psíci naháčkové američtí.

Pak tam šel koupit psa detektiv Kalous a vrátil se s vyjevenou potvorou, připomínající hyenu skvrnitou, s hřívou škotského ovčáka, a v položkách tajného fondu přibyla nová: D . . . 90 K.

Ta potvora hrála roli dogy...

Ale ani Kalousovi se nepodařilo vyzvědět něco od Švejka. Dařilo se mu tak jako Bretschneidrovi. I nejobratnější politické rozhovory Švejk převedl na léčení psinky u štěňat a nejbystřejší záludné léčky končily tím, že si Bretschneider odváděl s sebou od Švejka opět novou nemyslitelně kříženou obludu.

A to byl konec slavného detektiva Bretschneidra. Když měl již ve svém bytě sedm takových ohav, uzavřel se s nimi v zadním pokoji a nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežraly.

Byl tak čestný, že ušetřil eráru za pohřeb.

V jeho služebním spisku na policejním ředitelství byla zanesena do rubriky „Postup ve službě“ tato slova plná tragiky: „Sežrán vlastními psy.“

Když se později dověděl Švejk o té tragické události, řekl:

„To mně jenom vrtá hlavou, jako ho dají při posledním soudu dohromady.“

Jaroslav Hašek

Motto:

„V Popradu jsem obdržel svoji uniformu, byla úplně nová. Našel jsem ji ve skladišti, které bylo přisunováno za frontou. Oblékl jsem si ji a jak jsem kráčel, napadla mě podivná věc… Jsem Čech, jdu v britském stejnokroji po slovenské zemi, kolem ukrajinští partyzáni a němečtí zajatci, mířím k rumunskému velitelství. A najednou jsem spatřil mrtvolu, a hned jsem věděl, že na ni nikdy nezapomenu. U silnice ležel voják v maďarské uniformě a díval se na mě. Půlka jeho těla ležela na druhé straně cesty. Asi šlápl na minu. Ani oči mu nikdo nezamáčkl, vlastně jen jedno. Jak měl hlavu na stranu, stála mu v druhém prázdném důlku voda. Když jsem se později dostal k našim a včer jsem po dlouhé cestě ulehl do opravdové postele, bylo mi hned jasné, že mi Maďar zase přijde. Stačilo zhasnout a byl u mě. A od té doby na mě nezapomněl nikdy, ať jsme kdekoliv. Vždycky jsem musel vstát a rozsvítit.“

Stanislav Rejthar

Motto:

„Studenti a mladší kolegové často nechápou, že idealizovat první republiku je blbost. Sociální jistoty tehdy vůbec neexistovaly. Takže situace byla drastická, hlavní potíže způsobila hospodářská krize.“

Jaroslav Med

Listuji pěticí knih docenta Jaroslava Meda, které mi autor sám podepsal. Jedná se o následující knihy: „Viktor Dyk“ (monografie s ukázkami z tvorby, 1988); „Spisovatelé ve stínu“ (soubor studií, 1995, 2. rozšíř. vyd. 2004); „Od skepse k naději“ (2006); „Texty mého života“ (rozhovor s A. Palánem a J. Paulasem, 2007) a „Literární život ve stínu Mnichova“ (2010). Z knihy o Dykovi vypadne lístek s úhledným písmem historika Josefa Tomeše a s telefonním číslem pana docenta Meda. Zvídavé uklidním, že je uvedeno i ve Zlatých stránkách a nositel toho jména jediný. Navíc bydlící v Terronské ulici, kterou jsem napoprvé hledal v ulici Berounské na okraji Prahy…

Pročítám věnování v knize o Dykovi a stojí tam lakonické a pro Jaroslava Meda typické povzdechnutí: „Bože, to už je dávno!“ Zřejmě fascinován touto představou Jaroslav Med k věnování ani nedopíše podpis. Budu si ho muset nechat příležitostně doplnit. To v životopisném rozhovoru stojí nadšené: „Je prima, že jste si to přečetl!“ A pro mne nejhezčí věnovaní je knize poslední „Literární život ve stínu Mnichova“, kde je napsáno: „Milému panu J. Kopalovi s radostí, že jsme se poznali upřímně Váš Jaroslav Med.“ A to už jsem i já myšlenkami v pracovně, nebo lépe řečeno svatyni Jaroslava Meda, popíjím čaj a přikusuji bábovku vlastní výroby a zbožně (jak jinak!) naslouchám tomuto muži s výrazem oscilujícím mezi pohádkovým dědečkem a postavou známou z obrázků malíře Adolfa Borna. Inu, literární historik v plné kráse. Laskavé oči, podmanivý hlas a veskrze lidová mluva, která vás nenechá na pochybách, že naproti vám sedí člověk s renesančním vzděláním i rozhledem. Ale dost osobních postřehů…

Stejnojmenná kniha Theodora Dalrympla přináší nevšední svědectví britského lékaře pracujícího v nemocnici v chudinské čtvrti a v přilehlé věznici, znajícího též podobná prostředí třetího světa. Je to svědectví výjimečné svým postojem a zcela jiné než jsme z takového prostředí zvyklí. Autor už chápe souvislosti nové doby, není to jen nějaká obžaloba společnosti, jak jsme byli zvyklí. Nevšední je hledání příčin britské bídy. Ta není v materiálním nedostatku, který dříve společnost obžalovával. Ta je naopak v nepřiměřeně velké péči, která se těmto lidem dostává a souborem hodnot, který společnost vede k pošetilému postoji k chudým lidem, který nakonec bídu navyšuje.

Ztracená generace chudých.

Dalrymple píše o svém dětství prožitém kdysi v padesátých letech v dělnické kolonii. Tehdejší nouze byla naprosto jiného typu. Byla na základě nedostatku prostředků lidí, kteří nemohli naplno pracovat, byli staří a nemocní nebo práci neměli. Tenkrát chodil do školy, ve které učitel žáky umírněně trestal a snažil se je co nejvíce naučit. Také se všichni naučili číst a psát a většina i mnoho jiného potřebného v životě. Proto se z nich stali normální pracující lidé, kteří se snažili uspět ve světě v té míře, v jaké jim to umožňoval. Výjimečné žáky učitelé pečlivě vybírali a snažili se o jejich vzdělání a tak i mladý Dalrymple se mohl stát lékařem. Měl velkou víru v nápravu světa, a proto pracoval v ghettu. Poznal celou proměnu tohoto prostředí. Postupně opustil své dávné přesvědčení, že za bídu může nedostatek prostředků.

Dnes se děti ve škole nic nenaučí. Nesmějí se trestat a dělají si, co chtějí, což znamená, že se neučí a zůstávají negramotní. Škola je pro učitele noční můrou, kde mu hrozí zastřelení a fyzické násilí jakéhokoliv druhu, a nikdo mu nevyčítá, že nic nenaučil, takže proč by se snažil? Když kdysi mladý Dalrymple ve škole něco provedl, učitel to řekl otci a ten syna potrestal. Dnes se učitelé o nic takového nesnaží. Rodiče nechtějí posílat děti do školy, protože to nepovažují za nutné k obživě, když přece dostanou podporu. Za takových okolností inteligentní děti nemají šanci, naopak, když něco znají lépe než ostatní, všichni, včetně učitele, je ostrakizují. Z dnešního ghetta není výstupu, není šance změnit svůj osud.

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

V loňském roce vyšly dvě důležité knihy zabývající se evropskou integrací na pozadí obecného globálního internacionalismu. Kniha Rogera Scrutona – O potřebnosti národů, má s knihou Václava Klause – Evropská integrace bez iluzí, mnoho společného. Obě se zabývají na prvním místě škodlivostí likvidace národních států a jejich nahrazování nadnárodními institucemi. Václav Klaus se zabývá téměř výhradně Evropskou unií, Roger Scruton celou podstatou nového kosmopolitismu. Je zajímavé sledovat postoje liberála Klause, jehož obhajoba národního státu vyznívá spíše emotivně, na rozdíl od konzervativce Scrutona, který existenci národního státu vysvětluje historickou nutností a jeho překonávání za historický omyl srovnatelný s marxismem.

Na začátku Václav Klaus opakuje historii vzniku EU. Až k Maastrichtu proces považuje za přijatelný. Maastricht byl bodem zlomu. Dál už jsme začali ztrácet samostatnost. Roger Scruton vysvětluje počátky nového kosmopolitismu v odmítání koloniálních praktik, které přešlo k sebemrskačství. Vysvětluje podstatu vlastenectví, které obhajuje svobodu a lidská práva a v Británii pomohlo vyhrát válku nad nacistickým Německem (podobně to bylo u jiných národů). Bez tohoto vlastenectví by nacismus zvítězil. Staví tedy uvědomělé vlastenectví jako protiklad útočného nacionalismu a odmítá současné slučování obou a označování vlastenectví jako nějaký protonacismus. Proto též vyslovuje tezi, že „demokracie vděčí za svou existenci loajalitě vůči národu“. Demokracie bez národního prostředí nemůže existovat, není představitelné, že by v nějakém nadnárodním útvaru existovala demokracie.

Depkozpěv temný – Klátora a Dobelousek
Ondřej Wolf

Pod šedou oblohou
šedého léta,
stvrdili dohodou
destrukci světa.

Prolhaný fanatik
metastáz víry,
v ornátu pekelník
s kadidlem síry

požehnal zloději
krádeže příští,
„Zhojím se později!“,
výsměšně piští.

Jedny uklidní,
obere další,
výhled má solidní,
zachová FAŠI…

Po Rusku bylo od rudých proroků vyhlédnuto za oběť Španělsko, aby tak po kříži pravoslavném byl vyvrácen kříž katolický, a to právě v zemi, kde byl zasazen ve skále nejtvrdší […]. Nemohlo nás překvapit […] to zabíjení na ulicích, paličství, ničení a drancování. To patří k rudému divadelnímu umění. Překvapilo nás poněkud chování ani ne tak socialistů, jako spíše stran středu a různých těch humanitních a pacifistických a pokrokových a demokratických intelektuálů za hranicemi i u nás, kteří nepokrytě dosud nadržují rudým prorokům […], pro nějakého odsouzeného anarchistu se pořádají protestní shromáždění po celém světě a vždy přiskočí básníci, spisovatelé, malíři, hudebníci a učenci, aby podpisovali protesty proti odsouzení nějakého anarchisty nebo komunisty, zatímco proti vraždění desetitisíců a statisíců křesťanů nikdo nehne ani brvou… Denně nás veškerý levý tisk přesvědčuje, že naše chrámy by měly být zničeny nebo zabrány, naši kněží pobyti a my všichni nějakými účinnými prostředky citelně poučeni o tom, že jako katolíci patříme přinejmenším do koncentračního tábora. Tolik už rozumíme jak našim levičákům, tak těm, kteří s nimi koketují […]. Proto nechť se všichni ti lidé na levici i ve středu nad námi pohoršují, jak chtějí […], ale ať se nediví, že pro nás je boj španělských katolíků proti rudé moci bojem svatým, naším bojem vlastním a nejpřednějším.

„Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou alternativu. Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaši společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem. Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost Západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vychoval charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným blahobytem. Z toho důvodu by proměna naší společnosti ve vaši znamenala v některých případech vzestup, ale v jiných - vzácnějších - úpadek. Společnost jistě nemůže trvale žít na dně propasti bez zákonů, jak je tomu u nás, ale bylo by pro ni výsměchem, kdyby měla zůstávat na spořádaném povrchu bezduchého právnictví, jak to děláte vy. Lidská duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masová existence na Západě, která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí televize a nesnesitelnou hudbou."

aneb vysvětlení pojmu pro Karla Steigerwalda a Junge fronte HEUTE

V ranním vlaku tasím sešit křížovek,
čekám na pomlku mezi duc a duc
a namísto písmene O ve čtverečku
duc, duc vychází srdce
nádherně souměrné
a vychází slunce nad krajem.
snad bude souměrné.

Ernst Jünger je jednou zo zaujímavejších postáv dvadsiateho storočia. Člen hnutia Wandervogel, veterán prvej svetovej vojny a neskôr jeden z najvýznamnejších predstaviteľov národného konzervativizmu. Bol však predovšetkým skvelým spisovateľom, ktorý sa pre svoje názory nepodliehajúce móde minulého storočia dostal do tieňa mnohých menej talentovaných, no prístupnejších a konformnejších literátov. Rozhodol som sa predstaviť dielo z jeho tvorby našim čitateľom, ktorých by táto postava nemeckej literatúry mohla zaujať nielen svojim nesporným talentom, ale aj názormi nepoplatnými nášmu veku.

Novela Sturm patrí do raného obdobia Jüngerovej tvorby, v ktorom reagoval na svoje zážitky zo zákopovej vojny. Ide o kratšiu, ani nie o deväťdesiatstranovú prózu napísanú v roku 1923. Dej je situovaný do zákopov na západnom fronte a časovo sa zaoberá v podstate len krátkou epizódou z udalosti na tomto bojisku. Celý život hlavného hrdinu, poručíka Sturma a jeho okolia je zredukovaný na boj a jeho prežitie. V krátkych prestávkach medzi útokmi a delostreleckým ostreľovaním číta Sturm svojim priateľom zo svojich zápiskov a kráti si čas v rozhovoroch s nimi, zatiaľ čo všetko smeruje k logickému (a tragickému) vyústeniu.

Chceme-li rozumět baroku, musíme věděti, jaký jest jeho původ. Asi před čtyřiceti lety jsme se učili ve druhé třídě gymnasia, a to v liturgice, že barok jest vlastně jakási úpadková renesance, že renesance byla vlastně slohem dokonalým, klasickým, kdežto barok jest slohem pokaženým, neboť barokní klenba jest neúměrně zdvižena do výše a celek jest přeplněn ozdobami. Tak nás to tedy učili, ale my ovšem jsme za to nemohli.

Barok jest ve skutečnosti nikoliv pokračováním renesance, nýbrž vzdorem proti renesanci. Umění totiž jest obrazem a výrazem duchovního a zvláště náboženského života a v tomto životě byla renesance ohromným krokem zpět. Proto také veliká část Evropy na renesanci odpověděla reformací. Barok jest však velikým úsilím a velikým bojem o nové povznesení duchovní. Do tohoto úsilí jest pak vloženo všecko; žádná oběť není dosti velká; na ceně vlastního života nezáleží nic. Jest to doba, kdy pro slávu Boží jdou lidé na smrt nejen dobrovolně, nýbrž kdy i s radostí vyhledávají místa, kde je očekává mučednictví, a to mnohdy strašlivé. Nevíme-li nic o této odhodlanosti, která se dnešním lidem zdá šílená, o tomto usilovném hledání mučednictví ve všech končinách světa, v Africe, Americe, Indii, Číně, Japonsku, nevíme-li o těchto mučednících, o jejich žalářích a ďábelských mukách, pak se nám ty točité sloupy, vytažené kopule a vysoké oltáře mohou zdáti zajímavy a někdy poněkud výstřední, ale smysl toho nám uniká. Píše-li se, že barok působí leckdy křečovitě a divadelně, pak jest to důkazem, že vlastní povaha baroka jest pozorovateli cizí. Není v něm divadelnosti ani uměle vynucené křeče, nýbrž až příliš mnoho krvavé skutečnosti, až příliš mnoho naplnění. A tu by snad někdo namítl, že tyto věci se týkaly snad Španělů, Portugalců a Vlachů, nás však nikoliv. Ale to by byla chyba. Lze dokázati, že v Čechách a na Moravě v té době přes pět set osob mnohdy opětovaně žádalo o dovolení do Indie a do Číny, kam je vábilo nebezpečí a smrt a touha po slávě mučednické, a jest zachován dokument, na němž jedna taková osoba napsala tuto žádost krví.

Přihodilo se mi to všechno v den voleb: Za teplého kalifornského odpoledne jsem sjížděl ze své farmy do Měsíčního údolí, do malé vesnice, abych tam odevzdal svůj hlas "pro" nebo "proti" k celé řadě návrhů na úpravu zákonů v Kalifornii. Poněvadž bylo tenkrát horko, napil jsem se několikrát, než jsem odevzdal svůj hlas, a několikrát, když jsem jej odevzdal. Pak jsem se vracel přes pahorky porostlé vinicemi, jel jsem cestami, vinoucími se pastvinami, až jsem přijel na farmu právě včas, abych se ještě trochu napil a navečeřel.

"Jak jsi hlasoval o úpravě volebního práva?" ptala se Charmian.

"Hlasoval jsem pro."

Překvapeně vykřikla. Musím připomenout, že jsem se v mladých letech, ačkoliv jsem byl horlivým demokratem, stavěl proti volebnímu právu žen. Ve svých vyzrálejších a snášenlivějších letech jsem je uznával bez nadšení za nevyhnutelný společenský jev.

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky,
brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky,
farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda,
zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda,
král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
samet i něha v pánu je a zuby vylomené,
dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo abychom stáli.

Demokracie dozrává do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů,
a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu,
že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.