Otevřela jsem si jednoho pošmourného zimního rána časopis Ona Dnes – pěkný, z lesklého papíru, který nezahřeje ani bezdomovce, co si ve studených měsících strkají pod kabát poctivý novinový papír, ani v kamnech, protože strašně špatně hoří a podpálit s ním třísky je čirá copperfieldovská iluze – a přejela očima stručný přehled obsahu. Nic zajímavého tam na pohled nebylo, ale člověk je po ránu ospalý minimálně do doby, než si prolije krkem pořádný hrnek kafe, a tak je docela jedno, zda si k chlebu se salámem rozloží společenský časopis nebo spisy německých voluntaristů.

Vařit dobrovolně nebudu, toho mám i tak dost; módní fotopřehlídky jako kdyby z objektivu vypadly středověkým tancům smrti, jen ty pohřební rubáše na bezmasých kostrách nejsou zatím ještě samá díra. A hele, je tu i fejeton – jenže opisovat se nemá a beztak zvládnu lepší. Je to tak?

Reklamy, pryč s nimi, už takhle nemám ani na telefonní kredit. Tady se nám zase někdo svěřuje se svou oblíbenou knihou, prý Hledání ztraceného času. Tak ať hledá, já otáčím stránku... A hleďme, máme to tu ale chytlavý titulek: „Doufám, že mám pořád číro v mozku, tvrdí šéfka feministek“. Asi něco pro ranní salámové intelektuály. Tak do toho.

Kdysi dávno, i když ne zas až tak dávno, žil v jednom domě se zahradou malý chlapec. Měl dovoleno trhat květiny, ovšem nesměl je tahat s kořínky. Na zahradě však rostla jedna zvláštní, nenápadná rostlina, trochu trnitá, s malými květy připomínajícími hvězdy. A tu velmi toužil vytrhnout i s kořeny. Jeho vychovatelé a opatrovníci byli váženými, akurátními lidmi, kteří mu snesli řadu důvodů, proč by to dělat neměl. Ovšem na zákony to byly samé bláhové důvody. Avšak žádný z důvodů, proč by to nedělat neměl, nebyl tak bláhový, jako důvod malého chlapce, proč by to udělat měl – z jeho pohledu si pravda žádala vytrhnout rostlinu i s kořeny, aby viděl, jak roste. Byl to ospalý, bezstarostný dům, a tak mu nikdo nedal skutečnou odpověď na jeho otázku, tedy že zabije rostlinu a pravda o mrtvé květině není stejná jako o živé. A tak jedné tmavé noci, když mraky přikryly měsíc jako tajemství, jež je příliš dobré nebo příliš špatné na to, aby bylo vyřčeno, sestoupil malý chlapec v pyžamu po starých vrzavých schodech a vplížil se do zahrady. Stále si opakoval, že proti vytržení květiny není o moc více důvodů než proti vypletí záhonu. Avšak temnota, kterou si zvolil, svědčila o opaku. A stejně tak mu odporoval i divoký tep, když si pro sebe říkal, že ho možná zítra ráno upálí jako kacíře, který setnul posvátný strom.

Často se lze setkat s názorem, že nejhorším ze všech vojenských konfliktů a největším zlem na světě je občanská válka. V každém případě jeden z nejkrvavějších střetů tohoto druhu představovala právě ruská občanská válka z let z let 1917-1921, poznamenaná do té doby nevídaným terorem a tragická díky svému výsledku – zpustošení slovanského Ruska a jeho ovládnutí bolševiky.

Pavel Širkov stál za dveřmi s revolverem v ruce upjatě naslouchal, kterak v dáli praská střelba. Čím temněji bylo k němu slyšeti výstřely, tím bylo mu jasnějším, že není pro něho záchrany, že je obklíčen nepřáteli, kteří ho neušetří. Stiskl zuby; na skráních pod žlutou koží vystoupily mu lícní svaly. Zdálo se mu, že celý jeho život soustředil se v jeho prstě, jenž spočívá: na spoušti…

Jak se štěstí mění. Jako v kartách. Nová kampaň započala nezdařeně, přímo prohrou. Před hodinou ve vesnici, které před třemi dny dobyli, bylo ticho; nic nesvědčilo o blízkosti kozáků, kteří vichrem přiletěli do vesnice, s „hýkáním“ rozprášili se po ulicích, počali sekati ostrými palaši a hnali před sebou ulekané bolševiky.

Dopadli jej se zakrváceným, křivým a ostrým nožem v ruce. Když se ho chopily silné paže vojáků a tlupa se naň sesypala a vyvlekla ho na široké prostranství, osvětlené elektrickou svítilnou, vypustil nůž z ruky.

Vrah, jenž jistou a zručnou ranou velkého, křivého nože rozpáral vojákovi břicho, byl nevysoké, zavalité postavy, neobyčejné síly, neboť tři vojáci měli ho co držeti, když v jejich objetí se vzpíral.

Ta žena mě v ranní pražské tramvaji ihned zaujala. Ani ne tak vzezřením (oblečená byla v poměrně strohý úbor černé barvy, černé rovné vlasy svázané do ohonu, celkově takový odměřený a zároveň ještě elegantní vzhled). Mou pozornost upoutala spíš tím, že narozdíl od většiny ostatních cestujících čtoucích žen v tramvaji nedržela v ruce nějaký ten bulvár zabývající se zejména celebritami, každým jejich krokem, slovem, obsahem odpadkového koše, atd. Ona si pročítala nějaký "separát", jak se dnes říká mimo jiné také okopírovaným či vytištěným výňatkům ze studií, knih či jiného dokumentu.

Evropský ústavní soud definitivně rozhodl kauzu "Česká republika vs. Evropská unie" táhnoucí se již třetím rokem. Po řadě odvolání dospěl ke konečnému verdiktu, proti kterému se již nelze odvolat. Vepřové bylo definitivně zakázáno.

Tak nás zase jednou čekají oslavy příchodu nového roku. Tentokrát to bude rok 2007. Většina lidí tedy vlastně nejvíc slaví v poslední den toho starého roku. Konce se slaví tehdy, kde končí něco nepříjemného a tragického a očekává se výrazná změna k lepšímu v životě lidském. Starému roku však zpravidla nechceme tolik křivdit, protože zas tak špatný přece jen nebyl (když už jsme se dožili jeho konce a máme chuť slavit, tak přece jen asi mohl být ještě horší). Proto taktně říkáme, že oslavujeme příchod nového roku, čímž se zase u velké části lidí projevuje nenasytnost - objem štěstí v uplynulém roce jim nestačil a očekávají větší příděl.

Kdo sledoval sobotní emotivní vystoupení sociálně demokratického předáka a stále je�tě premiéra Jiřího Paroubka, tak musel mít dojem, �e do�lo k reinkarnaci Klementa Gottwalda a do dvou dnů se do Prahy sjedou zástupy členů Lidových milicí a dojde k obrození Národní fronty. To nebyl onen dobrý jezeďák z Ho�tic, tedy image s ním� mu zdařile pomáhá i jeho paní cho�, která si navykla v posledních dnech svému ctěnému choti poplakávat na ramenou před zraky televizních kamer a novinářských objektivů.

Nevěřme nikomu

Jitřní písně, 1887


Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam;
nevěřme radě, ni chvále, ni haně,
nevěřme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu — všechno je mam.

Se zájmem jsem zaznamenal opětovné založení základní organizace Strany zelených v Děčíně. Hned mne napadlo, co asi tak způsobilo, že se právě v této době dalo dohromady několik lidí, kteří akutně pocítili potřebu chránit životní prostředí a jako nejlepší způsob této aktivity si zvolili členství v politické straně. Co je spojuje se Stranou zelených, které její programové priority? Jsou to ty marxistické Uhlovy, nebo ty antikomunistické Hutkovy či Dědečkovy?

Noc klidná, krásná, líbezná
Ticho, studna bezedná
Naděje, síla, radost, vůně stromů
Svoboda, láska otců vracejících se domů
Nevinnost, něžnost, smích novorozeně
Zpěv a krev země mé
Bolest, smrt kráčející po polích
Řev, burácení v údolích
Stíny vran požírající mou vlast

Všímáte si ještě, těch neustálých řečí okolo komunismu? Zda zakazovat či nezakazovat komunistickou stranu, anebo zda zrušit lustrační zákon. Mnoho lidí to již nestačí sledovat a o to jde! Komunisté nás neustále masírují, aby nás připravili na situaci, že po volbách uchopí moc. Jiný význam to skutečně nemá. Chtějí nás znechutit a přimět k nečinnosti. Jde o naprosté zevšednění myšlenky, že komunisté vstoupí do vlády. Chtějí, abychom otupili svoje vnímací schopnosti. Jde jen o to, abychom přestali přemýšlet, zda je komunismus opravdu zlo.