Lenin spácha samovraždu, aby sa vyhol porážke. Bieli pozatýkajú celý ústredný výbor Komunistickej strany, aj s hlavami lokálnych sovietov. V pivniciach tajnej polície sú všetci následne umučení a medzi zabitými je aj istý neznámy Gruzínec, menom Džugašvili. Po krajine sa rozpúta vlna zatýkania, ktorej padnú za obeť tisíce ľudí.

Admirál Kolčak začne vládnuť brutálne, ale po dvadsiatich rokoch sa vzdá dobrovoľne moci. Vláde, zvolenej v demokratických voľbách, odovzdá prosperujúcu krajinu. Samozrejme, ak by sa to tak naozaj odohralo, ľavicoví intelektuáli po celom svete by ešte desaťročia zatracovali Kolčaka a oplakávali Lenina, Trockého i ďalších boľševikov, z ktorých by vyrástli legendy...

Pritiahnuté za vlasy? O tomto bol vojenský prevrat v Chile a následná sedemnásťročná diktatúra generála Augusta Pinocheta. Medzičasom vznikla okolo Chile hotová legenda. Na jednej strane je zlý „fašista“ Pinochet. Na strane druhej prezident Allende - marxista, zvolený v demokratických voľbách, ktorého idealistický program bol zahrdúsený v zárodku vojenským pučom zorganizovaným CIA.

Tak za prvé – prohlášením Pia XII. za ctihodného Benedikt XVI. toliko konstatuje, že jeho předchůdce na papežském stolci žil příkladným křesťanským životem, což je nutný předpoklad pro případné pozdější blahořečení a svatořečení. Rozhodně se tím však neříká, že byl bezchybný či bezhříšný. I v životech velkých světců najdeme činy, které jsou přinejmenším sporné a pokud jde o politiku či jiné časné otázky, nejsou chyby či omyly vůbec vzácné. Pro kandidáta blahořečení by tyto omyly byly přitěžující okolností jen tehdy, byly-li by důsledkem zlé vůle či jiných charakterových vad. Tvrdí snad protestující židovské organizace, že údajné přehlížení utrpení příslušníků jejich národa ze strany tehdejšího papeže bylo zlovolné, že bylo motivováno ideologií antisemitismu?

Za druhé – Pius XII. byl nacisty nenáviděn a židovskými spolky či jejich představiteli byl po svém zvolení na Petrův stolec i po válce označován za „přítele židovského národa“. Vzpomeňme jen na slova Goldy Meierové, tehdejší izraelské ministryně zahraničí, vyslovené u příležitosti papežova skonu: „Když na náš národ přišla hodina mučednictví, papežův hlas se zdvihl na obranu obětí. Oplakáváme velkého sluhu pokoje a míru." A toto jsou slova Alberta Einsteina z konce roku 1940: „Jen katolická církev protestovala proti útokům Hitlera na svobodu. Až dosud jsem se o Církev nezajímal. Dnes však pro ni pociťuji veliký obdiv, neboť jako jediná měla odvahu bojovat za duchovní pravdu a mravní svobodu". Přesně tak. Zatímco Churchill, Roosevelt či jiní „váleční hrdinové“ pro trpící Židy nehnuli ani prstem. Kdyby Pius XII. jen nečinně přihlížel nacistickému pogromu na Židy, jistě by po ukončení války nepřijal svátost křtu i bývalý vrchní římský rabín Zolli, jenž nádavkem, na vyjádření svých díků za osobní papežovu pomoc Židům, zvolil za svoje křestní jméno Eugenio (Pius XII. se jmenoval Eugenio Pacelli).

Karl Wilhelm Friedrich von Schlegel sa narodil10. marca 1772 v Hanoveri. Pôvodne študoval právo v Göttingene a Leipzigu, ale nakoniec sa rozhodol pre štúdium literatúry, keď sa v roku 1794 v Drážďanoch vrhol na štúdium gréckej kultúry a literatúry. Bol to žiak Fichtov a Kantov. A tak ešte na konci 18. storočia vo fragmente č. 116 časopisu Athenaeum vidí francúzsku revolúciu, Fichtovo Vedoslovie a Goetheho román Viliam Majster ako pokrok, ktorý zastupuje princípy moderny vôbec. Tým, že sa ukazujú dejiny v ich pohybe, samotné sa stávajú dejinami, tendenciami. Morálka sa tu vzdáva svojej spoločenskej záväznosti (literatúra 1, s.275-276).

Omyl 80. Římský biskup se může a má smířit s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací.

„Velectěné shromáždění! Tento sjezd strany přišel po mém názoru včas. Převrat a utvoření samostatného českého státu, bylo uvítáno ohromným nadšením celého národa a všichni slibovali, že v prvé řadě budou pracovati na jeho vybudování, upevnění a posílení. (Tak jest.) Ty slavné sliby, které byly složeny ještě před převratem na památné schůzi 13. dubna m. r., ty slavné přísahy, které tam složili za celý národ jeho zástupcové, ty máme plniti, ale ještě jsme je nesplnili. (Výborně.) V naší politické veřejnosti čím dále, tím více přichází ke slovu něco docela jiného, nežli je státnický klid a státnický rozhled, čím dále tím víc přichází ke slovu agitace. (Tak jest, výborně, potlesk.) Blížíme se k volbám a tu nám má zmizeti z očí národ, má zmizeti blaho republiky a do prvé řady má přijíti agitace stran. (Výborně.) A tato agitace po rakousku a ne po česku zmocňuje se v prvé řadě všeho toho, kde je jakákoli nespokojenost Ne nespokojenost plynoucí z toho, že by nevyhovovaly nynější řády, že by nevyhovovaly snahy po zlepšení poměrů, nýbrž nespokojenost s tím, že celkový stav hospodářský i sociální obratem ruky za 4 měsíce nebyl přeměněn v eldorádo. (Výborně, tak jest, potlesk.) My kteří jsme chtěli dělati národní a českou republiku všech vrstev, jsme nyní stavěni před to, abychom dělali republiku jednotlivých stavů, abychom na místě republiky národní a české dělali nějakou republiku podle tříd či-li zkrátka, abychom rozkouskovali celý náš národ do škatulek a způsobili, že mezi sebou budeme licitovat a mezi sebou hledět urvat to, co se urvat dá. (Výborně.) A proto byl tento náš sjezd potřebný, aby se zase jednou vyzvedl ten náš velký cíl, aby se zde mohlo říci, že nedovedeme-li za nynější doby skutečně státnicky postupovat, že tento stát neudržíme.“1

I prohradní levicový novinář Ferdinand Peroutka, který rozhodně nepatřil mezi členy Rašínova fanclubu, v knize „Budování státu“ uznale, leč kriticky píše: „25. února 1919 nastal konečně okamžik „Rašínovy bitvy“, jak to bylo tehdy nazýváno, totiž onen okamžik, kdy v podobě dvou zákonů, zákona o kolkování bankovek a soupisu jmění a zákona o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách, byla Národnímu shromáždění předložena delší již dobu slibovaná a netrpělivě očekávaná Rašínova finanční opatření. … Rašín předem vybojoval si zásadu: finanční ministr musí mít volnost, a zejména mu nemusí být překáženo v rychlosti, spěšnost a nenadálost provedení je první podmínkou úspěchu.

Ponechám nyní stranou fakt, že na webové stránce, která je vnímána jako anarchistická, se objevuje oslavný materiál o bojovníkovi, který byl irský nacionalista a bolševik, na kterého je hrdá Komunistická strana Irska, která spolu s Doylovou rodinou pořádá vzpomínkové akce. Zajímavá je rovněž souvislost s přiloženým YouTube odkazem na film Kena Loache „Půdu a svobodu“, který sice popisuje okolnosti španělské občanské války a revoluce, ale k Interbrigádám se staví kriticky a hodnotí je takové, jaké byly – jako nástroje Stalinovy zahraniční politiky a prostředky k likvidaci opozice ve Španělsku, která kritizovala diktátorské a kontrarevoluční tendence španělské komunistické strany.

Podívejme se proto podrobněji na historii Mezinárodních brigád.

A Tuka sa naň aj cieľavedome pripravoval. Po svojom príchode z väzenia sa dosť rýchlo dostal na čelo mladých radikálov v HSĽS. Ako prakticky súkromná osoba, podnikal zahraničnopolitické aktivity na vlastnú päsť, a to u nikoho menšieho než bol Hitler. Tieto a aj iné aktivity a problémy viedli nakoniec k prudkým stretom medzi Prahou a autonómnou vládou. Napokon vyústili do ozbrojeného zásahu Prahy na Slovensku, prišla okupácia Čiech a Moravy a následne rozpad „zostatkového“ Československa.

Třetí francouzská republika měla fatální reputaci. Do podoby symbolu se zvětšuje účast svobodného zednáře Gustava Eiffela, konstruktéra pařížské věže (vybudované v rámci příprav na oslavy stoletého výročí Antifrancouzské revoluce) v slavné „panamské aféře“ (1893). Půl milionu střádalů ztratilo tehdy majetek, zainvestovaný v akciích Sdružení stavby panamského kanálu. Vyšetřování, ještě než bylo sprovozeno ze světa, prokázalo gigantický rozsah korupce republikánských politiků (se značnou účastí „bratrů v zástěrách“). Ministři, poslanci, novináři, dokonce i rodinní příslušníci tehdejšího prezidenta Julia Grévyho (taktéž zednáře), ti všichni byli na výplatní listině podvodníků. Celá záležitost se nakonec zametla pod koberec, s výsměchem do očí pobouřené veřejnosti (hlavní stavitel průplavu, inženýr Ferdinand Lesseps, odsouzený původně na 5 let vězení, byl následně očištěn ze všech obvinění; samotný Eiffel, soudem první instance odsouzený na 2 roky káznice a k nezanedbatelné pokutě 20 000 franků, byl rovněž očištěn). Tento postup se měl stát v záležitostech tohoto druhu normou.

Revoluce, která v roce 1959 ovládla Kubu, nepřišla do demokratické společnosti, ani do kapitalistického, nebo kapitalismu se blížícího systému. Kuba byla ve své předrevoluční době gangsterskou společností, kterou sužovaly a zároveň spravovaly různé zločinecké klany a skupiny studentských střelců. K jedné takové skupině patřil i Fidel Castro. Pikantní ovšem na celé věci je, že minulost Castrova rodu vůbec nepředjímala jeho budoucnost komunistického diktátora. Naopak. Castrův otec pocházel z Galicije ve Španělsku a patřil ke karlistickým milicím, tzv. regulares, tedy bojovým jednotkám konzervativních sil ve španělské občanské válce. Takové zajímavé zjištění dále umocnil historik Paul Preston šokujícím tvrzením, že generál Franco choval ke Castrovi hlubokou úctu a obdiv, což se zdá, vzhledem ke skutečnosti, že Franco se svými levicovými odpůrci během války neměl absolutně žádné slitování, téměř neuvěřitelné.