Dnešní datum: 18. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dějiny >> Mudr. František Mareš – reprezentant prvorepublikové protihradní opozice

Dějiny

* Mudr. František Mareš – reprezentant prvorepublikové protihradní opozice

Vydáno dne 12. 06. 2006

znak Jeden z nejvýznamnějších československých politiků, světově uznávaný vědec, bojovník za národní zájmy, filosof a lékař, Mudr. František Mareš, se narodil 20. října roku 1857 v jihočeských Opatovicích. Vzdělání získal na univerzitách ve Vídni a v Praze, studia fyziologie na lékařské fakultě končí v roce 1882. V roce 1886 se habilituje na české části Univerzity Karlovy v Praze, kde pak od roku 1890 působí jako externí a od roku 1895 jako řádný profesor fyziologie. V letech 1895-1928 František Mareš působí jako přednosta Fyziologického ústavu Univerzity Karlovy, v letech 1920-21 na univerzitě působí jako rektor. Jako lékař-fyziolog vyloží František Mareš své pojetí fyziologie ve spisech „Všeobecná fysiologie“ a „Fysiologie I-IV.“, publikuje i celou řadu dalších vědeckých prací, v nichž se zaobírá problematikou látkové výměny, krevního oběhu a nervové soustavy.

Od 90. let 19. století se Mareš začal velmi zajímat o filosofii. Byl zastáncem vitalismu, stavěl se za hypotézu „existence svébytné životní síly“ (což mělo nepochybně vliv na pozdější zformování jeho národoveckých myšlenek a jeho specifické „filosofie národa“). Mareš však také patří k předním kritikům českého pozitivismu. Z jeho filosofických pracích lze jmenovat např. díla „Idealism a realism v přírodní vědě“ či „Pravda nad skutečnost“. Postoj vůči pozitivismu (jehož hlavním reprezentantem byl Tomáš Garigue Masaryk), z něj pak udělá jednoho z největších prvorepublikových odpůrců Masaryka a politiky „Hradu“ vůbec. Střet mezi Masarykem a Marešem je pak patrný po celou dobu existence první republiky, respektive Masarykova života. Mareš kupříkladu velice proslul svou nekompromisní obhajobou pravosti tzv. Rukopisů, ačkoli jejich nepravost byla již dříve prokázána kupříkladu profesorem Gebauerem, nebo právě Masarykem. I když se i Mareš opíral při dokazování pravosti Rukopisů o zdroje, které můžeme objektivně považovat za věrohodné, přeci jenom je spíše pravděpodobné, že skutečná pohnutka, která jej vedla k obhajobě Rukopisů, nebyla ani až tak víra v jejich pravost, jako apriorní postoj vůči něčemu, za co se stavěl jeho úhlavní sok, Masaryk.

Takzvaná protihradní opozice (k níž patřil nejenom Mareš, ale například básník Viktor Dyk, národně-demokratičtí poslanci Karel Kramář, Alois Rašín a mnoho dalších), vytýkala Masarykovi zejména údajný nedostatek národního cítění a uvědomění, jevil se jim příliš „národovecky vlažný“. Kritika Masaryka posléze dosáhla nejvyššího stupně ze strany prvorepublikové Vlajky, jejímž ideovým vůdcem byl v počátcích právě profesor Mareš. A zde je potřeba mnohým čtenářům osvětlit jeden problém. Při zmínce o politickém hnutí Vlajka se mnohému ihned vybaví sdružení odporných kolaborantů, kteří v době tzv. druhé republiky a protektorátu prosluli nechvalně známými protižidovskými pogromy, teroristickými akcemi a v neposlední řadě nepokrytou pro-nacistickou spoluprací s okupačními úřady. Přese všechna tato fakta je pravdou, že Vlajka než se dostala na protektorátní pozice, prošla několika stádii. Prvotní Vlajka byla sdružením radikálních a obětavých pro-vlasteneckých studentů, kteří se odštěpili od Národní obce fašistické na výraz nespokojenosti s osobou a počínáním jejího vůdce, Radoly Gajdy. Zde je pojem „fašismus“ nutno chápat především v intencích tehdejší doby, ne dneška. Mnoho prvorepublikových politických osobností (které i posléze působili v protinacistickém odboji) se často zaštiťovalo pojmem „státoprávní fašismus český“. Šlo o částečnou inspiraci italským fašismem (což je v kontextu tehdejší doby pochopitelné), avšak v žádném případě to nemělo nic společného s německým nacionálním socialismem, či tím, co si pod pojmem „fašismus“, představujeme dnes.

Jako politik se František Mareš hlásil již od vzniku samostatného Československa k československé pro-národní pravici, byl aktivním členem Československé národní demokracie, za kterou byl v letech 1918-20 poslancem Revolučního Národního shromáždění a v letech 1920-25 pak senátorem. Časem se dostal do sporu s vedením strany a v roce 1934 stál u zrodu Národního sjednocení – nepříliš šťastného pokusu o sjednocení všech československých tzv. národoveckých stran včetně stran otevřeně fašistických, či spíše levicově a socialisticky orientovaných subjektů, jako byla kupříkladu Stříbrného Národní liga. Mareš se stal místopředsedou Národního sjednocení, avšak to se v parlamentních volbách očekávané „přízně lidu“ nedočkalo a předvídaný nástup pro-národní pravice do vrcholové politiky se tak nekonal (viz známý Kramářův výrok po prohraných volbách – „ Ten národ, to je bahno“ ).

Za Marešovu nejznámější politickou činnost můžeme označit angažování se v takzvané „insigniádě“. Insignie Karlovy univerzity (původní pečetidlo z roku 1348, žezla jednotlivých fakult a zlaté rektorské žezlo) byly dlouho v rukou německé části univerzity. V roce 1920 František Mareš inicioval vznik zákona, který později vešel ve známost jako tzv. „lex Mareš“. Tímto zákonem, jinak též zákonem „O obou pražských univerzitách“, mělo dojít k předání insignií do rukou české Karlovy univerzity. Marešův zákon, jehož přijetí Masaryk neustále oddaloval, třeba tím, že jej několikrát vrátil k přepracování, určoval za pokračovatele „Karlova učení“ českou Karlovu univerzitu, přičemž název německé univerzity v Praze měl být určen zvláštním zákonem (uvažovalo se i o přesídlení německé univerzity z Prahy).

Nicméně teprve nařízením ministerstva školství a národní osvěty z listopadu 1934 (!), byl rektorát německé univerzity v Praze vyzván, aby odevzdal insignie, pečeť a jiné historické památky české Karlově univerzitě. Avšak akademický senát německé univerzity toto odmítl a celou akci označil za „provokaci z české strany“. Několik měsíců předtím byl však za rektora UK zvolen prof. Karel Domin, člověk blízký Národně demokratické straně a ihned po svém nástupu začal usilovat o realizaci Marešova zákona. Následující rok byl ve znamení mediálních, politických i pouličních (mezi německými a českými studenty) bojů. Přes to, že šlo o zachování integrity tradiční národní instituce a zcela oprávněnou snahu o návrat insignií patřících české straně, především levicovým politickým a kulturním establishmentem byla insigniáda označována za „šovinistickou provokaci“, či „akci zfašizovaných studentů“. Tzv. prohlášení proti insigniádě podepsali kupříkladu F.X. Šalda, F. Peroutka, M. Majerová, J. Čapek, Zd. Nejedlý a mnozí další.

Teprve 26. listopadu 1934 došlo k předání insignií. Toho dne se konalo slavnostní shromáždění českých studentů v aule právnické fakulty. Levicoví a němečtí studenti se pokusili akci narušit, ale marně. Poté, co byli z auly vyhozeni, přijel prof. Mareš a špalírem studentů, kteří mu provolávali slávu, vstoupil do budovy právnické fakulty. Na terasu fakulty vystoupil nový rektor, který před davem shromážděných postupně vytahoval jednotlivé insignie, nakonec vyndal zlatý rektorský řetěz, který za skandování „Ať žije Domin!“ a „Ať žije Mareš!“ zavěsil na hrdlo profesora Mareše.Tohoto slavnostního pondělního večera se před právnickou fakultou v Praze dovršil boj o insignie Univerzity Karlovy.

Mareš je autorem svébytné „filosofie národa“, šlo o zajímavou koncepci filosofie aktivního idealismu, v níž se prostřednictvím vlastenectví a nacionalismu usiluje o zušlechtění lidstva vůbec. Východiskem bylo biologické, respektive vitalistické pojetí národa. Mareš byl přesvědčen, že národ jako takový, je biologický útvar, kterému je ve světě přiřčen duchovní úkol, neboť je částí organického celku lidstva – národ je jedním z orgánů organismu lidstva. Proto je třeba pěstovat národní kulturu a objevovat její podstatu. Mareš volal po angažovaném a upřímně myšleném vlastenectví a nacionalismu, coby fenoménu nikoli nadřazujícímu jakýkoli národ nad nějaký jiný, ale který kladením důrazu na zodpovědnost ke svému národu a zemi umožní ten nejpřirozenější stav a vývoj celého lidstva vůbec.

Podle Mareše nebyli tehdejší političtí vůdci schopni vést český národ za svým životním posláním a proto byl jeho duchovní život v úpadku. Proto je podle něj nutné vést politický a kulturní boj, který by život národa ve všech směrech povznesl. Zda je v tom jakási podobnost s dneškem, nechť posoudí každý sám.

František Mareš umírá 6. února roku 1942 v Hluboké nad Vltavou. Uzavřel se tak život muže, jehož mnohé myšlenky dnes rozhodně stojí za připomenutí.

[Akt. známka: 1,85 / Počet hlasů: 13] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ondřej Šlechta | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.