Dnešní datum: 22. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dějiny >> 70. Výročí zahájení občanské války ve Španělsku

Dějiny

* 70. Výročí zahájení občanské války ve Španělsku

Vydáno dne 15. 07. 2006

Spanelsko 17. července tomu bude 70 let od chvíle, kdy španělské nacionalistické oddíly pod vedením generála Francisca Franca y Bahammonde zahájily v Maroku vzporu proti republikánské vládě, která se bleskem rozšířila po celém pyrenejském poloostrově a předznamenala více než tři roky trvající konflikt. Čtyřicet let železné opony a komunistická interpretace dějin způsobily, že jiný než tehdejší mocí proklamovaný výklad dějin Španělska v letech 36-39 a roků následujících, nebyl absolutně možný. Dnes však můžeme říci, že realita toho, co se tehdy ve Španělsku dělo, v žádném případě neodpovídá tehdejšímu mýtu o střetnutí sil dobra (republikánská vláda podporovaná SSSR) a zla (frankisté podporovaní fašistickou Itálií a nacistickým Německem). Jisté je, že celková situace tehdy ve Španělsku již delší dobu k tvrdému ideovému střetnutí spěla a také to, že na obou stranách zasáhly totalitní mocnosti (Třetí říše a SSSR), které sledovaly převážně vlastní mocenské zájmy.

Dusno před bouří

Situace v roce 1936 v mnohém připomínala sud střelného prachu. Země s rozvráceným hospodářstvím, nesoucí si stigma prohrané války se Spojenými státy a ztráty kolonií a komplex ústupu z pozice světové velmoci byla v té chvíli jako stvořená pro vzrůst politického radikalismu a polarizace společnosti. Po vojensko-monarchistické diktatuře generála Primo de Rivery, jež trvala v letech 1923 – 1930, se rozpory ve společnosti a jiskřivá politická situace ještě prohloubily. V únoru 1936 se ve Španělsku konaly volby do kortesů (španělský zastupitelský sbor), kde zvítězily především levicové strany sdružené v alianci Lidová fronta, zatímco strany pravice, středu a také strany fašistické, se musely spokojit s byť těsnou, ale přesto volební porážkou. Avšak ti, kdo byli ve volbách poraženi, vehementně dávali najevo, že se pokusí moc získat zpět. Třeba i silou. Proti vládě, která se utvořila po volbách stály početné šiky nepřátel. Nenávistně se vůči ní stavěli vysocí důstojníci španělské armády, poněvadž nová vláda dávala najevo, že nehodlá navazovat na tradici španělského impéria a mocné armády, nenáviděli ji příslušníci fašistické strany Falanga, nenáviděli ji konzervativci, katolíci i monarchisté.

Před vypuknutím samotného povstání došlo k několika incidentům, po nichž snad již každému muselo být jasné, že logicky musí dojít k výbuchu. Za prvé to byl atentát na významného levicového poslance Luise Jimeneze de Asuu, místopředsedu kortesů. Tento atentát, k němuž došlo 12.3. 1936 a který měla na svědomí Falanga byl sice neúspěšný, ale dával jasně najevo, že se k něčemu schyluje. O den později, v průběhu přehlídky uspořádané při příležitosti čtvrtého výročí republiky na madridské Passo dela Castellan, vybuchla na vládní tribuně bomba. V nastalém zmatku namířil poručík Reyes na prezidenta Azaňu revolver, ale vzápětí sám padl pod výstřely státníkovy osobní stráže. Pohřeb fašistického důstojníka se stal záminkou pro krvavé srážky, při kterých zahynulo pět lidí a šestnáct jich bylo vážně zraněno. Ale ani druhá strana nezůstala nic dlužna. 13.7. byl vražedným komandem najatým socialisty (pravděpodobně na objednávku fanatické komunistky Dolores Ibárurri, zvané La Passionara) zastřelen významný pravicový politik a právník José Calvo y Sotelo, který mimo jiné proslul i výrokem adresovaným levicové vládě – „nedovolíme vám, abyste vydali Španělsko sovětským společensko – ekonomickým experimentům“ – který o situaci tehdejší doby hovořil velmi výstižně. To už však své pikle kula většina španělské generality. Generál Mola, který měl organizaci alzamienta nazional na starosti, již v červenci začal vydávat rozkazy. Povstání měl zahájit generál Yague, který měl zaútočit v Maroku a co nejrychleji jej předat Frankovi. V čele prozatímní nacionalistické vlády se počítalo s generálem Sanjurjem. Ten však tragicky zahynul při leteckém neštěstí a právě v té době přišla chvíle pro muže, který se stane symbolem Španělska na dlouhá desetiletí. Franco se chopil velení převratu.

Občanská válka a zahraniční intervence

Ohromný povstalecký stroj se naplno dal do chodu 17. července 1936. Heslo „nad celým Španělskem je nebe bez mraků“ bylo signálem pro povstalce. Francisco Franco opustil Kanárské ostrovy a dostal se do Tetuánu (Maroko). Přitom je málo známa historka, jak vlastně se Franco z Kanárských ostrovů do Maroka dostal. Snad je to ironie osudu, že velkým činům, které ovlivní běh dějin na dlouho dopředu, téměř vždy předchází velmi nenápadné operace. Franco byl levicové vládě velmi dobře znám svým nepřátelským postojem k ní. Na Kanárské ostrovy byl odsunut právě proto, že z této poměrně odlehlé oblasti nehrozilo, aby mohl jakkoli výrazněji ovlivňovat politiku a především ostatní generály. Přesun Franca z Kanárských ostrovů do Maroka zajistil britský nakladatel Douglas Jerrold, který s myšlenkami frankistů sympatizoval. Tento muž zafinancoval a zajistil letadlo, které „náhodou“ v onu dobu přepravovalo na Kanárské ostrovy dva turisty. V Maroku však záhy povstání na chvíli uvízlo, protože chyběl dostatečný počet letadel a lodí, které by marocké jednotky přepravily na pevninu. A právě tehdy a právě zde poprvé zasáhla pomoc ze strany Německa a Itálie, jejichž letectvo a námořnictvo pomohlo přepravit povstalecké jednotky z Maroka na španělskou pevninu. Povstání se takto rychle rozšířilo a brzy se přeměnilo v krvavou občanskou válku.

Španělská občanská válka nebyla jen konfliktem mezi dvěma znepřátelenými skupinami v jednom státě. Byla především kolbištěm, kde se střetly v té době dominující a radikalizující politické proudy a názory na uspořádání společnosti – levicový až komunistický a pravicový až fašistický. Bojišťí španělské občanské války využilo nacistické Německo, které se na Pyrenejském poloostrově připravovalo na budoucí dobyvačná tažení a odzkoušelo si nové zbraně a způsoby vedení boje, jako například kobercové bombardování. Také Itálie zde vycítila možnost posílené svého vlivu. V ústraní však nezůstal ani Sovětský svaz, ten zde mohutně intervenoval na podporu španělských komunistů. Nutno zde také zmínit případy čistek, které ve Španělsku páchala sovětská tajná služba NKVD. A to nejen ideovému nepříteli, nacionalistům, katolíkům a podobně, ale kupodivu také ve „vlastním“ táboře – proti nositelům „rozvracečských a fašizujících proudů“ – vůči trockistům a anarchistům. Největší zahraniční podporu však republikánům přinesli tzv. interbrigadisté, „nezávislí“ dobrovolníci, ochotni bránit „španělskou demokracii“. Ve skutečnosti i za tvorbou většiny jednotek interbrigadistů stály komunistické strany (v ČSR kupř. KSČ & Klement Gottwald). Neznámějšími byly prapory Thalman, či jednotka pojmenovaná po německém komunistovi Jiřím Dimitrovovi. Mezi interbrigadisty bylo i mnoho Čechoslováků, kteří vytvořili vlastní jednotky – Kulometnou rotu Jana Žižky z Trocnova, či Dělostřeleckou baterii Klementa Gottwalda. Zahraniční dobrovolníci se však našli, i když v menší míře, také na povstalecké straně. Vyjma německé Legie Kondor a italského expedičního sboru to byla kupříkladu rumunská Legie archanděla Michalea, irské tzv. „Modré košile“ a hlavně dobrovolníci z Portugalska, kterých se počítalo na tisíce. Co se týče vztahu české pravice a fašistů k občanské válce ve Španělsku, panovala zde víceméně shoda na tom, "že je nutno bránit křesťanské hodnoty proti vražednému sovětskému bolševismu". Podpora se pohybovala od schvalování Francova převratu, avšak nezasahování (katolíci, národní demokraté) až po intervence u španělských velvyslanců a pokusy o větší zapojení (Národní obec fašistická). Čeští příznivci generála Franca se bojů na povstalecké straně nezúčastnili, vyjma několika jedinců, jakými byl kupříkladu Vocílka - Mario, známý brněnský fašistický aktivista.

Odkaz občanské války ve Španělsku

Jak k problematice této války přistoupit? Je si třeba uvědomit, že vítězný frankistický režim se nepodílel na hitlerovském válečném tažení (vyjma působení jedné dobrovolnické divize na východní frontě), nebyl totalitním režimem, neprobíhaly zde antisemitské a rasistické akce a pokud už k nim ojediněle došlo, nikdy ani z nejmenší části nenabyly rozměrů Třetí říše. Je nutno mít také na zřeteli, že vliv Falangy zde byl od konce druhé světové války postupně omezován. Osobně si myslím, že vítězství generála Franka znamenalo odvrácení smrtelného nebezpečí komunistické hegemonie v jižní Evropě a za to je třeba jej ocenit. Stejně jako v minulosti je však i dnes převážně levicovými intelektuály Franco vykreslován coby jeden z nejkrutějších diktátorů, který potlačil pokrokovou španělskou revoluci a zadusil „demokratizující“ proud. Na druhou stranu je pokračováno ve vytváření mýtu „demokratické“ a „se Španělskem to dobře myslící“ Lidové fronty a je podporován mýtus interbrigadistů. Přitom je pravdou, že interbrigadisté byli ve valné většině ti nejzarytější přívrženci Sovětského svazu, kterým šlo hlavně o celosvětové rozšíření „revoluce“, třeba i násilím. Ironií osudu je, že kupříkladu v České republice byli nedávno ministrem obrany vyznamenáni někdejší dva bývalí čeští interbrigadisté, i když je jasné, že bojem ve Španělsku se nijak o obranu vlasti nepřičinili. Na druhou stranu zde umírají zapomenuti českoslovenští letci z druhé světové války a členství protikomunistickém, tzv. třetím odboji, je považováno málem za neslušnost. Nad Španělskem se v té době vznášela hrozba naprostého kulturního vykořenění a přeměny státu v pokusnou laboratoř SSSR. „Demokratičnost“ a pokrokovost levicového tábora nejlépe dokládá vypalování kostelů a historicky cenných budov postavených za doby monarchie, ničení památek a vraždy nejen politických odpůrců, ale též civilistů - kupříkladu jeptišek (nutno dodat, že v tomto velmi vynikal "neautoritářský" levičák, anarchistický soudruh Buenaventura Durruti) za příslušnost k „nepokrokovým“ a „reakčním“ silám a institucím. Samozřejmě i frankistický režim měl své negativní aspekty jako mnohdy velmi kruté represe, či poklonkování se nacistickému režimu v počátečním období vlády. Franco však nikdy svůj režim nepovažoval (na rozdíl kupříkladu od Hitlera) za nějakou novou epochu, či „tisíciletou říši“. V tom je obrovský režim mezi nacismem a diktaturou generála Franka. Frankismus nehodlal stvořit nějakého „nového nadčlověka“, neplánoval vytvořit „novou společnost“. Francisco Franco spatřoval vrchol dějin Španělska v „období Katolických králů“ a hodlal Španělsko hodnotově vrátit právě tam. Pro Franka byla monarchie přirozeným a nejlepším řešením pro Španělsko. Diktatura byla pouze dočasným řešením, které mělo připravit půdu pro opětovný nástup monarchie. Ta po Francově smrti skutečně nastoupila, i když byla jistě jiná, než jak si ji představoval on.

[Akt. známka: 1,48 / Počet hlasů: 25] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ondřej Šlechta | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.