Dnešní datum: 18. 10. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Euroústava - definitivně mrtvá ?

Uvahy

* Euroústava - definitivně mrtvá ?

Vydáno dne 17. 11. 2005

Nedávno uběhl rok od podpisu tzv. římských smluv – tedy závazku k přijetí Evropské ústavní smlouvy. Výročí, které by v případě, kdyby krach euroústavy nenastal, bylo jistě slaveno s příznačnými pompami. Takto si však na něj téměř nikdo nevzpomněl.

Eurofederalisté tehdy v Římě očekávali patrně naprosto hladký průběh, ostatně jak byli zvyklí ze všech ostatních euro-záležitostí. Do té doby šlo vždy vše přesně podle režie a přání Bruselu – země vstupovaly do eurochomoutu jak na běžícím páse, společná měna euro byla schválena a Evropou obcházela vlna neskrývaného „hurá-nadšení“ pro myšlenku „jednotné Evropy“. Dokonce i euroústava byla přijata několika státy, byť hlasováním v parlamentu. Když přišla řada na Španělsko, první zemi, která umožnila i občanům vyjádřit se k problematice euroústavy, mnohým se možná zatajil dech. Jakmile však i Španělsko euroústavu přijalo (i když průzkumy ukázaly, že jen minimum Španělů vědělo, o čem vlastně hlasují a o věrohodnosti referenda se dá tak stejně pochybovat), navíc lidovým hlasováním, tak někteří eurofederalisté ztratili i poslední obavy o osud euroústavy a několik nocí spali bezstarostným a klidným spánkem. Ten však trval pouze do května. Tehdy došlo k překvapivému obratu. Průzkumy ve Francii již několik měsíců před samotným referendem naznačovaly, že nic není jisté a slibovaly tvrdý boj odpůrců a zastánců euroústavy. Jenomže týden před francouzským referendem se procentuální náskok definitivně ustálil na „non“ a vytrval tam až do neděle. Nic nepomohl ani Chiracův patetický proslov. Francouzi řekli své jasné NE. O týden později se k nim přidali i Nizozemci. Eurofederalisté utrpěli těžkou porážku. Slýchali jsme proslovy a projevy typu „nic se neděje“ a podobně, jiní politici jako např. Jiří Paroubek volali po okamžitém opakování referenda, či celoevropském referendu, ale jejich výroky byly jen plácáním do vody a dotyční to sami dobře věděli. Dále například francouzský prezident vyslovil svůj respekt k rozhodnutí svých občanů, projevy a ohlasy byly různé, od méně k více kultivovaným. Avšak z projevů eurofederalistů byla znát jakási hořkost, nevyslovený vztek, jakoby chtěli říci, „že jsme vás nechali hlasovat!“. Jakoby cítili udivení a zklamání nad tím, že občané odmítli tak „skvělé nápady“ úžasných Delorsů a de Estaignů, že si vůbec dovolili předhozené myšlence unifikované Evropy říci své NE. A právě toto nutí k zamyšlení, jak je možné, že do doby, kdy nemají možnost se k danému problému vyjádřit sami občané, vychází vše podle plánů Bruselu. Vše je schvalováno a přijímáno pokud rozhodují politici za zavřenými bruselskými dveřmi, jakmile však dojde na referendum, „cosi“ se zadrhne. Nebo pozdější průzkumy veřejného mínění zjišťují, že občané si přejí pravý opak toho, než na čem se dohodly politické elity. Kupříkladu Německo. Zde byla euroústava přijata skoro jednomyslně parlamentem, ale když se později (byť pod vlivem francouzského referenda) udělal průzkum mezi občany, jasně převážil odpor k euroústavě. To je poselství, které bychom si měli (nejenom my) zapamatovat. Občané Holandska a Francie mimo jiné jasně vzkázali, že mají dost „bruselské demokracie“, kdy je vše potichu ujednáno za zády voličů, navíc institucemi, které k tomu ani nemají potřebný mandát (Evropská komise). Demokratický deficit byl v Evropě již delší dobu patrný a bylo jen otázkou času, kdy narazí. Stalo se tak v souvislosti s euroústavou. Je to dokument, který vyvolal mnohé emoce a přes to, že se jednalo o dokument ryze špatný, občané Francie a Holandska hlasovali spíše než o něm o různých problémech svých vlastí, či jej použili jako rukojmí vůči svým vládcům, s nimiž nebyli spokojeni. Ve Francii tak došlo k vytrestání neoblíbeného prezidenta Chiraca a ještě neoblíbenějšího premiéra Raffarina, mnozí Francouzi též poslali euroústavu ke dnu, protože se jim zdála moc pravicová. V Holandsku voliči vyjádřili svůj nesouhlas s postupujícím se otevíráním přistěhovalcům, obávali se též dnes již pověstných „polských instalatérů“ a naopak jim připadala euroústava moc levicová, socialistická. Takovýto paradox mezi oběma státy v důvodech odmítnutí ÚEU nutí také k jednomu zamyšlení. Není už to, že euroústava připadala jedněm moc socialistická, zatímco druhým příliš liberální, důkazem že tento dokument zkrátka nevyhovuje téměř nikomu? Že se jedná o veskrze nekvalitní a zbytečný dokument? Francouzské a Holandské referendum též ukázalo, že snaha bruselských elit přetvořit nacionální Evropu na homogenní celek, kde občané zapomenou na „zastaralé“ národnostní chápání a budou v prvé řadě hledět na zájmy „Evropy“, je holou utopií. Euroústava byla mimo jiné koncipována jako celoevropská, její tvůrci (jistou snahu jim ať chceme nebo ne musíme přiznat) se patrně snažili dokument vytvořit tak, aby vyhovoval všem Evropanům (to, že ve finále vše dopadlo jinak je už druhá věc). Voliči v referendech přitom vůbec nemysleli na ideu nějaké „Evropy“, nýbrž právě jen a pouze na své národní, popřípadě sociální zájmy Co říci na závěr, můžeme tedy už euroústavu považovat definitivně za mrtvou? Jedno je jisté, v té podobě v jaké byla předložena jistě ano. Je samozřejmě jasné, že eurofederalistické kliky ve svých snahách budou pokračovat a nový návrh „jiné“ euroústavy není vyloučen. Ať už bude případný hypotetický nový návrh skutečně více liberální nebo ne je věc druhotná, jádrem věci zůstává, že bude určitě opět směřovat k ještě větší unifikaci a homogenizaci Evropy a to je třeba kategoricky odmítnout. K definitivnímu omezení vlivu Bruselu a návratu Evropy zpět k národním státům je ještě dlouhá cesta, ale dvojí odmítnutí euroústavy a její krach může být považováno za první zadrhnutí eurofederalistické politiky a počátek protiofenzívy sil, pro které prosperita a bezpečnost Evropy nespočívá v její centralizaci. Jistě je též potěšující celoevropský nárůst euroskeptických aktivit a stále častější úspěchy eurokritických politických stran. V případě naší republiky jsou nemálo vítané i výsledky polských parlamentních a prezidentských voleb, které by mohly z Polska vytvořit novou dominantní sílu stojící v opozici vůči Bruselu. Sílu, kolem které by se mohly a měly ve vlastním zájmu soustředit státy střední a východní Evropy jako Česká republika, tedy státy, které potřebují ze všeho nejméně orientovat se na německo-francouzský eurounijní tandem.

[Akt. známka: 4,25 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ondřej Šlechta | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.