Dnešní datum: 14. 10. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Antifašismus - nástroj novodobé inkvizice

Uvahy

* Antifašismus - nástroj novodobé inkvizice

Vydáno dne 25. 04. 2007

Ne - PC Francouzský filozof Alain de Benoist (nar. 1943) se dlouhodobě věnuje kontroverzním otázkám dnešního světa. Před časem zveřejnil text nazvaný velmi příhodně Nová inkvizice; věnuje se v něm postupům, které používají mocní tohoto světa, především politici a představitelé vlivných médií, k umlčování nepohodlných názorů. Celý text je velmi rozsáhlý a jeho české vydání ve sborníku Západ 2007 se teprve připravuje (předběžné datum vydání je květen 2007). Pojďme se proto zatím zaměřit alespoň na shrnutí zajímavého Benoistova názoru na otázku používání pojmu fašismus ve veřejné diskusi.

Před sedmdesáti lety bylo nesmírně jednoduché identifikovat skutečné fašisty. Pochodovali v uniformách ulicemi, skandovali hesla a hrdě se hlásili k svým jednoznačným názvům a označením. Ty doby jsou pryč.

Fašismus dávno není jednoznačně rozpoznatelným blokem, pevně uchopitelným v současném politickém systému. Zdá se naopak, že jde o pozoruhodně difusní, nestálý prvek, jenž se neustále potají rozšiřuje. To umožňuje každému, komu se to hodí, vzít v příhodný okamžik svůj kámen a mrštit jím proti tomu, koho touží označit a vyřadit pokud možno definitivně z veřejné diskuse.

Protože si na rozdíl od starých časů nálepku „fašista“ už prakticky nikdo nenárokuje, jde v každém případě, kdy je použita, o čistě subjektivní, účelovou či polemickou záležitost. Používá ji přitom kde kdo. Rudí se svatým zápalem sepisují a donekonečna rozšiřují seznamy fašistů, v nichž se ocitá kdokoli, kdo se jim znelíbí – lze v nich dokonce objevit i čistě náboženské spolky, jimž nejde o nic jiného než o liturgické změny v ritech svých církví.

Neonacisté zase slovo „fašista“ používají zcela běžně jako nejhorší nadávku proti svým konzervativním odpůrcům. Kdo má rozumu víc a nechce ze sebe udělat hlupáka na první pohled a poslech, vypomůže si přídavným jménem „fašizující“ či „fašistoidní“. Pod to už se dá zahrnout naprosto všechno. Nikdo není schopen oprávněnost takového označení argumentačně prokázat; obávám se dokonce, že sotvakdo z těch, kdo těmito nálepkami tolik mrhají, by byl vůbec schopen fašismus rozumně definovat. Důkazy tak vyplývají z pouhé možnosti tolik nechtěnou nálepku někomu přilepit na kabát. Největší lstí ďábla je odjakživa vyvolat víru, že neexistuje, a tak se hlasy na obranu označeného nešťastníka ozvou jen zřídkakdy. Dál už to známe z moskevských procesů jako své boty: kdo se přizná, je vinen, kdo se nepřizná, je tím nejhorším, protože zatvrzelým viníkem. A kdyby to nestačilo, vytáhne se psychoanalýza a ta už nám vysvětlí, že ne znamená ano a že kdo se nejvíc vzpírá, ten ve skutečnosti hrdě přiznává vinu.

Obětní beránek je nezbytným prvkem pro každého, kdo touží skrývat vlastní selhání či se pokouší rychleji dosáhnout vlastního cíle. V evropských dějinách jsme takových obětních beránků měli dlouhé zástupy: nemocné leprou, jezuity, židy... Obětní beránek má stále stejný úkol. Pokud je patřičně použit ve stále ještě heterogenní společnosti, slouží civilním náboženstvím jako katalyzátor jednoty mas. Protivník je vždy nepřizpůsobivý, myslí jinak. Válka proti němu se vede zásadně pod nějakou vysoce humánní záminkou, nejlépe v zájmu jakéhosi „lidstva“.

Tím se zároveň nepřítel zbavuje své vlastní lidskosti. Je vznesen nárok na upření kvalit člověka a prostředky proti němu použité nemohou tak být už nikdy odpornější, než je on sám. To útočníka předem očišťuje, i kdyby se ve svém svatém zápalu dopustil jednání, které povede k vraždě či veřejnému lynči.

Bacon kdysi zcela vážně prohlásil, že Indiáni jsou „přírodou sami proskribováni“, protože jedí lidské maso. Civilizace však od těch dob pokročila, moralita se stupňuje, a tak dnes už možná existují skupiny lidí, které se mohou dopustit mnohem neškodnějších věcí, než je lidožroutství. Indiáni byli vyhlazeni; co čeká dnes ty, kdo se svými myšlenkami odchylují od nastoleného diskursu? Vzpomeňme však na Proudhona: „Ten, kdo říká lidstvo, chce podvádět.“ Tato slova nejsou nijak od věci, naopak: v našem případě nabývají hrozivé dvojsmyslnosti.

Legitimita současného systému (nazvěme jej modernou) se potřebuje opřít o přízrak čehosi nejhoršího, něčeho, co je mnohem horší než současný systém vůbec kdy může být. Jde o základní ospravedlnění existence vyprázdněného a nefunkčního systému. Mávání zlem zakrývá vlastní nicotnost a nemohoucnost. Identita moderny je odvozena z veřejného moralistického kárání absolutního zla; ve skutečnosti se nám však pouze pokouší spustit před oči pevnou oponu, aby nebylo vidět, že místo jeviště za ní zůstalo pouze otevřené propadlo, ze kterého už nezazní nic, co by nám nabídlo řešení problémů. Na misku vah už nelze přihodit nic pozitivního; naopak se nám tu kupí spousta negativ, prakticky institucionalizovanou korupcí jedinců na rozhodovacích postech počínaje a hromadnou zpronevěrou vůči starému Západu konče.

Falešné nebezpečí je viditelné jen proto, aby reálné mohlo zůstat pečlivě skryto. Mesianistický systém si vlastní selhání nikdy nepřipouští: pokud komunismus neplnil své cíle, protože „ještě neodstranil všechny nepřátele“, současný modernitní systém se odvolává na objektivní překážky bránící hladkému postupu globalizace a odvádí stranou pozornost od všech problémů, které si ale způsobil sám: nezastavitelné šíření sociální patologie, ztroskotání původních tužeb po osvobozování člověka, nihilismus naší doby, absurditu situace, v níž se člověk stává stále zbytečnějším přesně v okamžiku, kdy se kolem něj nemluví prakticky o ničem jiném než o jeho právech.

V třicátých letech minulého století skutečný antifašismus bojoval proti skutečnému fašismu. Nebyl samozřejmě nijak nezištný; dobře sloužil tehdejším komunistickým stranám, které využívaly každé příležitosti obvinit buržoazně kapitalistickou společnost z přípravy půdy pro nástup totalitarismu. Liberální demokracie a „sociálfašisti“ byli představováni jako věrní spojenci skutečných fašistů. To byly principy, které chytře razil sám Stalin. Antifašismus byl v té době skutečně revoluční, sloužil komunistické ideji a přípravě revoluce. Tehdy a ještě více v následující dekádě také vyžadoval od svých stoupenců projevy odvahy a odhodlání.

Dnes je všechno naopak. Antifašista se připojil ke konformitě stávajícího systému.

Pokud dříve sloužil antifašismus za prostředek k pranýřování kapitalismu, dnes je v jeho službách.

Potencionální rebelství bylo chytře svedeno do regulovaného koryta, z dravé bystřiny se stal klidně bublající potůček. Potencionální rebel se bouří proti fašismu, skutečná moc v klidu spí. Aby se antifašistovi ve stanovených mantinelech bouřilo lépe, vzdá se vlastního kritického postoje za různé výhody a prebendy. Leckdy se stane dokonce antifašistou z povolání. Pomůže mu to, aby zapomněl na vlastní nevěru a zřeknutí se ideálů. Bojuje proti fantomu fašismu, něčemu, co stávající společnost vůbec neohrožuje, ale naopak posiluje. Antifašista tak posiluje systém, který jinak s oblibou verbálně napadá. Přitom je jeho nejvěrnějším hlídacím psem.


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.