Dnešní datum: 24. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Apologeti islámu : jak nám vlastní lidé vráží nože do zad

Uvahy

* Apologeti islámu : jak nám vlastní lidé vráží nože do zad

Vydáno dne 23. 09. 2006

Islamofasiste 11. září jsme si připomněli velmi smutné páté výročí teroristických útoků na USA. Západní civilizaci vyvstal na obzoru nový nepřítel. Tím je islámský fanatismus, který dnes v drtivé většině stojí za fenoménem, který denně slýcháme z médií pod poněkud eufemistickým názvem „mezinárodní terorismus“. Teroristické útoky jako takové samozřejmě nejsou žádnou novinkou. Sám terorismus je pojem dosti starý a samozřejmě jej nelze zjednodušit jen na jeho „islámskou verzi“. Počátkem 21. století se však „cosi“ změnilo. Zatímco do té doby nechávaly teroristické útoky páchané ve jménu náboženství obyvatele Západu vesměs chladnými a týkaly se víceméně jen oblastí předního východu, rozvojových zemí, či bývalých kolonií (čímž tento problém nechci nijak zjednodušovat), útoky 11. září a další podobné akce brzy následující Západ donutily probudit se, a vrhly jej do reality.

Útoky najednou přišly na vlastním území a výhružky islámských duchovních a předáků, které do té doby většina lidí vnímala jen jako jakýsi doprovodný kolorit zahraničního zpravodajství, se náhle ukázaly nebezpečně blízko. Útoky v londýnském metru čtyři roky poté přinesly ještě více zdrcující fakt – teror přišel od lidí, které jejich okolí považovalo za naprosto normální, bezproblémové a co je nejtragičtější, také loajální. Ukázalo se, že vliv radikálních imámů a místních mešit je daleko větší, než si kdo dovedl představit. Teroristické útoky v Londýně znamenaly procitnutí snad všech racionálně a střízlivě uvažujících lidí z iluze multikulturalistické politiky. Najednou se ukázalo, že nelze spoléhat na „loajalitu“ a „asimilaci“ prezentovanou zevnějškem, pokud ta není státem důsledně a důrazně vyžadována. Multikulturalismus jako koncept soužití mnoha kultur na jednom území fatálně selhal. Mnoho lidí (nemáme-li na mysli zaslepené marxistické a mnohé „liberální“ intelektuály) však v tento (dnes již evidentně zpátečnický, nefunkční a scestný) fenomén bohužel věří a dál výše zmíněným intelektuálům nadšeně naslouchá a opakuje jejich paradigmata žijící vně reality. Abychom však byli objektivní, musíme si uvědomit, že za současný rozmach islámského fundamentalismu v Evropě nemohou pouze naivní jevy multikulturalismu, pozitivní diskriminace a volné imigrační politiky, nýbrž také v nemalé víře zastoupená apologetika činů jednotlivých muslimských předáků, činitelů a jedinců, která je schopna v rámci „politické korektnosti“ omluvit i věci naprosto neuvěřitelné, nepochopitelné a hlavně nebezpečné a nepřijatelné.

Kdo jsou oni „apologeti“ ? Především lidé, kteří považují západní kulturu za zkaženou, nenávistnou, plodící jen bezpráví a hodnou pomalu zavržení. Zbabělí intelektuálové a politici, kteří si buď nějakého důvodu přejí zničit kořeny, na kterých naše civilizace vyrostla, či prostí konjukturalisté, kteří cítí nebezpečí a v případě nějakého „problému“, hodlají být na straně toho, kdo vyhraje. Takovými byli již například před několika lety britští novináři, kteří nikoli aby se postavili za Salmana Rushdieho a důrazně se vyslovili proti vyhrožování smrtí za svobodné vyjádření názoru, ale naopak Rushdieho činy typicky politicky-korektní rétorikou zkritizovali až to vypadalo, že si Rushdie si za své problémy vlastně může sám svou „neuvážeností“. Nelze si zde nevšimnout určité analogie s meziválečnou politikou appeasementu, nebo dobou studené války, kdy západní levicová intelektuální fronta obhajovala činy a existenci zločinného SSSR. Stejně jako tehdy, tak i dnes existují tiskárny, internetové stránky, či diskusní fóra, kde se ospravedlňuje pomalu všechno, co islamisté udělali v minulosti, i to, co dělají dnes. Všimněme si například, jak mnohá média nemluví o odporných činech typu Beslanu a o jejich strůjcích jako o teroristech, ale často se uchylují k označení „separatisté“, „ozbrojené guerilly“, v nejextrémnějších případech dokonce k absurdnostem typu „bojovníci proti útlaku“, či „za svobodu“.

Apologetika činů islámu se neprojevuje pouze v obhajování činů, v jistých státech se tamní úřady dokonce snaží muslimům „vyjít vstříc“ tak, že upravují předpisy a zvyklosti podle islámských zásad. Snad nejznámější je případ jisté britské základní školy, kde byla zrušena vánoční výzdoba, aby „neurážela muslimské žáky“. O amerických školách, kde je žákům zakázáno nosit a dávat na odiv křesťanské a židovské symboly, zatímco islámské se tolerují, ani nemluvě. Po celé Evropě se můžeme setkat s případy, kdy radnice jednotlivých měst odstraňují kupříkladu historické sochy a díla s vyobrazením vepře, neb opět „uráží muslimy“. Ve Španělsku (o kterém bin Ládin mluví jako o „Al-Andalusii, kterou je třeba pohanům násilím vyrvat“), například usiluje santiagská katedrála o odstranění sochy sv. Jakuba Matamorosa, bojovníka proti Maurům. Ze stejného důvodu přestala sevillská radnice oslavovat patrona města, někdejšího krále Ferdinanda III. Takových případů až podlézačského přizpůsobování se najdeme mnoho. Za nejkurióznější a zároveň za jeden z nejvarovnějších se však dá považovat loňský silvestrovský incident v Paříži, kdy představitelé tamní levice obvinili katolickou charitu, která zdarma v mraze nabízela bezdomovcům horkou polévku. Levičákům však vadilo, že strava obsahuje vepřové maso a šlo prý tak o jasnou diskriminaci muslimů. K tomu již není co dodat.

Mnozí intelektuálové a politici, kteří občas se tak hrdě na veřejnosti vystupují s radikálními představiteli místních islámských obcí, vráží dýku do zad nejenom celé západní společnosti, ale především sami sobě. Ať je to mediální prostor, dávaný takovým lidem jako Tarík Ramadán (vnuk zakladatele Muslimského bratrstva), člověk otevřeně hovořící vyzývající muslimy k tomu, aby se na západě chovali jako naturalizovaní občané a na místní hodnoty nebrali ohled, nebo schizofrenní podpora nenávistným názorům ve jménu „svobody slova“. Je zarážející, že mnohá západní média zaštiťující se liberalismem a právě svobodou slova dávají prostor lidem a obhajují takové jedince, kteří samou podstatu liberální a sekulární západní společnosti nenávidí a odmítají jí.

Tento typický postoj je nejlépe vidět korektních vztazích mezi Jusufem al-Kadarawím, náboženskou autoritou v Muslimském bratrstvu (mimochodem je v Egyptě stíhán za terorismus) a londýnským primátorem Livingstonem (který je příznačně nazýván „Rudý Ken“). U Kadaráwího postojů zdůrazněme hlavně jeden. Tento člověk schvaluje bití manželek, kamenování žen a u homosexuálů váhá mezi ubičováním k smrti, nebo shozením z útesu. Nic z toho však nebrání Livingstonemu, aby jej na londýnské radnici přijal s úctou coby „velkého islámského učence“. Ano, právě tomu Livingstonemu, který je jinak velkým zastáncem homosexuálů. Takže zatímco drtivá většina západních ultraliberálních „elit“ označuje kritiku uzákonění homosexuálních svazků ze strany konzervativní pravice (která může umírněná, nebo radikální, ale neodpírá homosexuálům základní lidská práva) za vrchol zpátečnictví, hodného pomalu kriminalizace, obhajování a přátelení se s islámskými duchovními, kteří volají po vraždění homosexuálů, jim zjevně nevadí.

Apologeti islámu jsou bohužel běžnou součástí západních kulturních a společenských elit a také významných médií. Všichni samozřejmě nevystupují proti západní kultuře nenávistně a celá jejich „apologetika“ spočívá víceméně v jejich víře v „liberální demokracii“, přičemž si zároveň pravděpodobně naivně myslí, že ta sama je dostatečnou obranou vůči svým nepřátelům. Všední realita valné většiny západoevropských států se silnými muslimskými komunitami, lidmi, kteří náboženské fanatiky neustále omlouvají a lpící na nefunkčním konceptu multikulturalismu, nás však dennodenně přesvědčuje o opaku. Pro Českou republiku by výše zmíněné věci měly být ve vlastním zájmu velkým varováním. Nejsme sice cílem, ani shromaždištěm islámských fanatiků (zatím), ale již mnohé náznaky (kupříkladu velmi známá a realistická reportáž ČT1 „Já muslim“ z prostředí českých mešit, kritizovaná jistou skupinou studentů a vysokoškolských pedagogů za údajnou „zkreslenost a úmyslné hanění islámu“) by nás měly přinutit k větší pozornosti a bedlivosti. Nezaspěme jako mnohé jiné státy.

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ondřej Šlechta | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.