Dnešní datum: 15. 11. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Dokážeme přežít bez otroctví?

Uvahy

* Dokážeme přežít bez otroctví?

Vydáno dne 26. 01. 2009

smashneoliberalism V současné době, klesá spotřeba. Zcela logicky klesá i poptávka a požadavky na výrobní kapacity. Zcela logickou reakcí firem je redukce výroby i počtů zaměstnanců. Některé firmy nestíhají reagovat včas a krachují. Kde se to zastaví?

Když si realisticky představíme úsporné chování firem, můžeme celkem snadno predikovat. Nejprve dochází k omezení nákupu věcí a služeb, bez kterých se lze snadno obejít. Na začátku jsou to výrobky dekorativního charakteru, zvláště ty luxusní. Výjimkou jsou drahé šperky, které se často stávají formou investice, protože důvěra v hodnotu virtuálních aktiv klesá. Virtuálními aktivy jsou v podstatě i peníze. Další ohroženou komoditou jsou věci dlouhodobé spotřeby. To jsou auta, nábytek, stroje, domácí spotřebiče a elektronika. Tragikomické je, že pokles spotřeby aut byl do značné míry ovlivněn také daňovými opatřeními, které nám naordinovala EU. Doba odepisování automobilů se prodloužila ze 4 na 5 let. Firmy tedy neobnovují svůj vozový park jednou za 4 roky, ale jednou za pět let. Toto daňové opatření tedy snížilo nákup aut o 20%.

Nejbližší obětí krize budou zřejmě prodejci elektrospotřebičů. Pokles prodejů, který ničí prodejce, je u kamenných obchodů umocňován rostoucím podílem internetových prodejů.

Lze také předpokládat propad reklamního trhu. Lidé a firmy začínají stále více preferovat jediný parametr – nízkou cenu. Na to je každá reklama krátká, cenovky se nedají „okecat“, a počítat umí každý.

Mohli bychom takto pokračovat ve výčtu dále. Mým úmyslem je však rozkrýt až samotnou podstatu celého ekonomického jevu. Celkem mne inspiroval jeden diskutující, pod jedním z mých článků, který při úvahách o redukování spotřeby uvedl: „Člověk vydrží bez vzduchu 3 minuty, bez vody 2 dny a bez jídla 14 dnů.“

Přejdu tedy k ekonomickému modelování:

V extrémním případě můžeme uvažovat o zániku celého trhu. Prakticky by to znamenalo, že by zůstali pouze lidé, kteří jsou si schopni opatřit všechny životní potřeby zcela sami. Tento stav sice nemůže nastat, ale považuji za důležité, dokázat si ho modelově představit. Představte si tedy, že existují jenom farmáři, kteří hospodaří tak, aby získali pouze prostředky na svoji prostou reprodukci. Nepotřebují, tedy žádné zaměstnance, ani obchodní partnery. Uživí se sami, a od nikoho jiného nic nepotřebují. Vlastníků půdy, která tento způsob žití umožňuje je konkrétní množství. Předpokládám, že je to cca 15% obyvatelstva. V takovém modelu, by všichni ostatní umřeli hlady. Ekonomiku tohoto modelu by zmizení bezzemků vůbec neovlivnilo. Model je to však dnes nereálný, neboť ho těch 85% lidí nikdy nepřipustí, žít chtějí všichni.

Rozvíjejme tedy ekonomický model dál. Předpokládejme, že si farmáři přeci jen dopřejí nějaký ten komfort a také se specializují. K tomu je nezbytná směna a tedy trh. Farmáři zvýší produkci do té míry, aby dokázali získat jiné produkty, kterými si chtějí zvýšit svůj komfort. V takovém případě vzniká prostor i pro zaměstnance a pro nějakou tu výrobu. Pokud farmáři zůstanou u prosté reprodukce a zvyšování svého komfortu vytvoří pouze omezený prostor pro ostatní. Odhaduji, že by z těchto důvodů mohli chtít uživit cca 5 až 10% současné populace. Takže by nám zbylo 75% až 80% lidí, po kterých nikdo nic nechce, a jídlo jim nedá. Vznik téhle situace lidé zcela jistě také nepřipustí.

Farmáře tedy musí někdo přimět k tomu, aby produkovali více, než potřebují pro sebe a svůj komfort. Základním spontánním nástrojem je přirozená soutěživost. Farmář tedy produkuje více a investuje, vytváří tím nátlak na ostatní, méně výkonnější. Větší podíl na trhu může získat pouze tehdy, pokud omezí jiné farmáře. Tedy když se zmocní jejich majetku násilím (armáda, do které investuje) nebo stimulací trhu (přiměje je k neadekvátní spotřebě a tím i zadlužení).

Do této podoby se lidská společnost v podstatě vyvinula. Na primární vlastnictví zdrojů, které slouží k obživě, se nabalila celá řada dalších produktů. Účelem těchto produktů je v podstatě zejména soupeření základních vlastníků o podíl na vlastnictví majetku. Díky tomuto soupeření vznikají prostředky k obživě pro zbývajících 75% až 80% lidí.

Samozřejmě je model velice zjednodušený, ale vyjadřuje podstatu rozvoje lidské společnosti. Růst produktivity získávání základních životních potřeb, vyvolaný soutěžením, limituje množství těch, kteří mohou díky procesu směny žít. Lidská humanita vytvořila potřebu poskytovat zdroje i těm, kteří se na procesu směny nepodílejí. Nebo i těch, kteří svojí užitečností produkují méně, než spotřebovávají. K tomu však bylo nutné vytvořit systém, který soběstačné subjekty směny přinutí, aby část zdrojů, které vytvářejí, bez užitku odevzdali.

Když však základní vlastníci zdrojů (všichni, kteří nějaké zdroje vlastní), omezí svoji spotřebu, nastává problém. Zvětší se množství lidí, o jejichž užitečnost není zájem. Zbývající část populace, která zůstává efektivně zapojena do procesu směny, se bez těchto lidí zcela snadno obejde. Lidé vyloučení z procesu směny jsou odkázáni na systém humanity. Mohou přežívat, ale jejich vlastní spotřeba tím také klesne. To vyvolává kladnou zpětnou vazbu a z procesu směny vypadávají další lidé, o jejichž užitečnost (produkty) přestává být zájem. Teoreticky by krize mohla postupně redukovat spotřebu a tedy i množství lidí zapojených do procesu směny, až na úroveň uvedenou v úvodních ekonomických modelech. Zůstali by pouze vlastníci zdrojů (majetku) a nezbytné minimální množství nemajetných pracujících.

Do takto kritické situace však stav společnosti nikdy nedojde. Nicméně v historii tento trend již několikrát nastal a nyní nastává také. Když však dochází k ohrožení lidí, kteří nic nemají a ti ostatní je nepotřebují, nastává boj. Boj o zpochybnění majetkových práv. Tento boj se odehrává buď externě, tedy útočná válka, která má za cíl odebrat zdroje jinému společenství lidí, nebo interně. Interně má tento boj formu různých revolucí, které jsou ve své esenciální podstatě zastřešeny revolucí komunistickou. Základem komunistické koncepce je totální zrušení práva na majetek. Majetek je násilím odebrán vlastníkům, a je společně využíván všemi žijícími lidmi.

Různé ekonomické teorie (např. Keynes) se snaží tomuto vývoji zabránit, stimulací spotřeby. Růst spotřeby do procesu směny znovu vtáhne lidi schopné poskytnout svoji užitečnost (produkt). I tyto stimulace však mají své limity.

Různé formy socialistických a humanistických idejí jsou v podstatě odlehčenou verzí komunistického konceptu. Vždy jsou založeny na nějaké formě omezení majetkových práv. Vždy usilují o přerozdělení vytvářených zdrojů ve prospěch nemajetných. Tyhle koncepty jsou v určité míře funkční a vlastníci majetku jsou ochotni je přijmout. Omezení svých majetkových práv jsou vlastníci ochotni snášet, za cenu tzv. sociálního smíru.

Problém dnešní společnosti je však v tom, že vlastníci zdrojů nejsou schopni poskytovat dostatek zdrojů pro udržení sociálního smíru. Výsledkem je rozsáhlé zadlužení států. Stát, ve snaze problém oddálit, stimuloval růst zadlužení dalších subjektů. Zadlužení jsou tedy i vlastníci zdrojů a běžní občané. Stimul spotřeby na dluh se však již vyčerpal, a růst dalšího zadlužování prakticky není možný. Teď, když dochází ke splácení dluhů, se však projevuje pokles poptávky v mnohem koncentrovanější podobě.

Situace je navíc zhoršena tím, že již dříve klesající koupěschopnost vedla k hledání levnějších zdrojů. Ty však produkují zahraniční subjekty (např. Čína). Z procesu směny tím vypadávají lidé, kteří nedokáží konkurovat zahraniční, levnější pracovní síle.

V této zapeklité situaci roste atraktivita komunistické koncepce a jejich odlehčených variant. Problém těchto koncepcí však naráží na rozpor s lidskou přirozeností. Je-li člověk zbaven možnosti akumulovat majetek, ztrácí motivaci. Vývoj společnosti se zpomalí, až zcela zataví. Ztráta motivace naruší proces tvorby zdrojů natolik, že dochází k jejich nedostatku. Komunistické hladomory jsou toho důkazem. V důsledku tak musejí vládci, kteří aplikovali komunistický model přejít k donucovacím prostředkům. Prakticky je to návrat k otrokářskému systému, ve kterém mají lidé povinnost pracovat a je jim určován příděl spotřeby. Nutno dodat, že tento systém funguje, Kuba a Severní Korea jsou toho živoucím důkazem. V historii také můžeme vidět, že otrokářské systémy dokázaly dlouho ekonomicky i společensky fungovat. Většina lidí raději volí jistotu otroctví, ve kterém se o ně někdo postará, než riziko svobody, ve které mohou zemřít hlady.

Pro lidi, kteří dávají přednost svobodě před životem je blízká budoucnost velice obtížnou zkouškou. Na Zemi už není kontinent, na který by bylo možné od davů toužících po životě za každou cenu (v podstatě po otroctví) utéct. Lidem to nelze vyčítat, byli zvyklí být otroky po tisíce let. Možnost žít svobodně, tak prakticky zůstává pouze pro ty, kteří ostatní zotročí pod záminkou jakékoliv ideologie. Míra svobody potom bude přímo úměrná, míře loajality s příslušným vůdcem. To však není nic nového, to znají všichni, kteří vládu komunistů zažili. Největší potíž této varianty spočívá v naprostém zastavení jakéhokoliv dalšího vývoje lidské civilizace.

Neomezené právo na majetek, lze praktiky udržet pouze tehdy, když se najde způsob, kterým bude eliminováno podstatné množství lidí, které vlastníci ke svému přežití vůbec nepotřebují, a nedokáží jim poskytnout zdroje v požadovaném objemu. V širším konceptu, toto řešení také směřuje k otroctví, svobodní zůstávají pouze vlastníci majetku.

Mnohem přijatelnější variantou je vytýčení cílů, které uspokojí vlastníky, a současně vyvolají rozsáhlou potřebu lidské práce. Jsem přesvědčen, že toto východisko se nachází v dobývání Vesmíru. Tedy získávání majetku a zdrojů z prostoru, který leží mimo tuto planetu. Dílčí kroky mohou být směrovány k osídlení Antarktidy, či jiných dosud neobydlených a majetkově nefixovaných lokalit. Další rozvoj lidských aktivit, může generovat silnou poptávku po lidské práci a zdrojích, a tím umožnit relativně svobodný život většině lidí.

Mnoho lidí není vlastníky majetku jen proto, že se narodili v tisícileté lidské historii příliš pozdě. Takoví lidé měli možnost seberealizace před dvěma stoletími, při kolonizaci amerického kontinentu. Dnes už je načase zopakovat tyto pionýrské doby exteriálně. Myslím si, že je to jediná dlouhodobě perspektivní varianta řešení. Všechny ostatní pokusy považuji za prodlužování agónie, která vyústí v boj mezi variantami otroctví uvedenými výše.

Převzato z webu autora


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ivo Vašíček | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.