Dnešní datum: 24. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Holý zadek houmlesův a nevládní limuzíny

Uvahy

* Holý zadek houmlesův a nevládní limuzíny

Vydáno dne 21. 10. 2007

Homeless V jedno docela nedávné říjnové úterý jsem se natolik opozdil při ranní cestě do práce, že jsem se v pražské tramvaji svezl i s bezdomovcem, který měl doslova holý zadek. Bezdomovcům se říká také houmlesové asi proto, že poměrně nedávno byly doby, kdy jev bezdomovectví existoval v tak mizivé míře, že na něj čeština neměla vlastní zaběhlé slovo. Komunistická propaganda navíc ráda poukazovala na existenci lidí bez domova coby důkazu špatnosti kapitalismu, imperialismu, atd. a to zejména v USA - odtud počeštěný pojem "homeless". Své ranní opoždění zmiňuji proto, že v tramvajích zhruba mezi šestou a osmou hodinou ranní houmlesy zpravidla nepotkáte. Po osmé se pravděpodobnost takového setkání naopak zvyšuje každou minutou. Alespoň podle mých několikaletých pozorování. Okolo šesté zřejmě vyjíždějí nové soupravy a než bezdomovci po probuzení v nočních linkách přesednou do nových vozů, věnují nějaký čas ranní debatě na čerstvém vzduchu - odpozorováno z cest přes Václavské náměstí a kolem Hlavního nádraží. Po avizované akci městských strážíků se podle novinových zpráv promořenost nočních tramvají houmlesy snížila a v noci již lze cestovat tramvají i bez anestézie čichových buněk.

Pro identifikaci houmlesů lze celkem bezpečně použít zřejmých vnějších rozlišovacích znaků. Jde o zbídačelý stav oděvu, někdy i viditelných částí těla a velmi často zápach nebývalé až nesnesitelné intenzity naznačující slabší hygienu. Doprovodným znakem jsou obvykle také igelitové tašky, které jsou emocionálně velmi silným znakem skrovného či neexistujícího majetku houmlesů. Vědecká identifikační metoda to není, to jistě ne, vědci by jistě začali vysvětlovat, že ne každý smrdící fousáč s igelitkou je bez domova. Měli by pravdu. Každému se může stát, že se několik dní nestačí holit kvůli přemíře důležité práce pro lidské blaho, cestou do práce si nakoupí oběd do igelitky, aby nemusel zneužívat nízkých cen parlamentní kantýny a před nástupem do tramvaje, kterou jezdí coby poslanec zadarmo (tak proč by jí nevyužil, ačkoliv o přítomnosti poslanců v tramvajích exaktní důkazy nemám), si našlápne psí exkrement neboli hovínko na podrážku. A já se proto všem fousáčům s igelitkou omlouvám. S trochou citu pro věc však houmlesy od přepracovaných poslanců (s pušící podrážkou naleštěných botek vinou neukázněných majitelů městských psů) nevědecky avšak velmi přesně odlišit lze.

Úterní houmles z první věty odpovídal všem popsaným rozpoznávacím znakům, ačkoliv zapáchal spíše neznatelně. Holý zadek houmlesů lze chápat v přeneseném smyslu coby přirovnání jejich stavu hmotné nouze podle úsloví "přijít někam s holým zadkem". Hrdina těchto řádek měl však holý zadek doslova. Byl natolik vyzáblý, že džíny velmi úzkého střihu plandající na jeho nohách, ztratily fundamentální záchytný bod v oblasti pasu, s nímž zřetelně návrhář jejich střihu počítal a svezly se kamsi pod houmlesovy hýždě, přičemž vpředu nějakým zázrakem držely těsně nad přirozením (či na přirození, neměl jsem sílu tuto záhadu studovat podrobněji). Tu konkrétní osobu znám, zaujala mne již několikrát, protože se od ostatních houmlesů znatelně odlišuje trhanými a opakujícími se pohyby celého těla, odpovídající podle mé laické diagnózy pokročilé nervové chorobě. Tomu odpovídala i skutečnost, že tento jedinec nedbal své zcela holé zadnice, ačkoliv by stačil jediný pohyb, kterým by si normální lidé kalhoty natáhly zpět do oblasti pasu, kde by buď chvíli držely samy o sobě, nebo by si je zde celou cestu raději přidrželi. Upozorňuji, že navzdory požadavkům politické korektnosti hodlám nadále používat výraz „normální lidé“ pro lidské jedince s IQ někde mezi 80-130 bodů bez sexuálních či jiných psychických úchylek.

Vagon tramvaje byl v některých úsecích poměrně slušně zaplněný a popisovaný bezdomovec byl kromě kalhot v tristní pozici oděn také do čistého svetru, patrně teprve nedávno vyfasovaného v nějakém charitním centru. Na první pohled se muž neodlišoval od ostatních cestujících a přinejmenším ve dvou případech se lidé okolo něj protáhli, přičemž se nemohli vyhnout těsnému fyzickému kontaktu právě s jeho holou zadnicí. Cestující oblečený ve slušivém společenském obleku si tak všiml, o jaká místa se právě otřel, zděšeně sebou trhl a na nejbližší zastávce vystoupil. Druhá paní si buď ničeho nevšimla, anebo se mistrně ovládla a nedala na sobě znát žádné pohnutí (možnost, že jí takový kontakt nevadil, vynechávám). Neobvyklé podívané na obnaženou zadnici si všimla větší část cestujících, kteří z nějaké slušnosti předstírali upjatý nezájem, zpravidla se však neubránili grimasám plným znechucení.

K nějakému skutku se neodhodlal nikdo. Co také dělat? Z hlediska práva jistě nemá občan právo vyhodit cestujícího z tramvaje jen proto, že se mu nelíbí jeho oblečení. Že holou řití ohrožuje zdravotní stav ostatních cestujících? To je jistě pravda, ale zkuste se takto hájit před soudem poté, co bulvár (tedy všechny nejprodávanější novinové tituly a nejsledovanější televizní a rozhlasové stanice) přinese sérii emotivních reportáží o brutálním Pražákovi, který se neštítil fyzicky zaútočit na zesláblého psychického nemocného bezdomovce. Obhajoba - byť založená třeba stejně emotivně na potřebě chránit malé cestující děti, jejichž obličej se ocital právě ve výšce bezdomovcovy řitě s pochybnými hygienickými standardy – by zcela jistě zůstala nevyslyšena a v masmédiích nepublikována nebo překroucena a použita jako důkaz absurdnosti útočníkových argumentů a zvrhlosti jeho argumentů. „Slušný člověk si přece takového chudáka vezme domů, čímž pomůže onomu nešťastníkovi i svému okolí, které chce údajně chránit“. Takové vyhazování se navíc neobejde bez fyzického kontaktu s vyhazovanou osobou, což v tomto případě mohlo znamenat i porušení základních zásad hygieny. Většina obyvatel Prahy je navíc zvyklá na setkání s bezdomovci a jen tak něco je z míry nevyvede. Nazítří po popisovaném zážitku jsem se například svezl s pánem (tentokrát byl cítit velmi silně), jehož ruce byly pokryty neléčenými krvavými boláky (nebo prasklými puchýři po opaření, do nichž se dostala infekce, tak nějak to z dálky vypadalo), který byl však psychicky velmi v pohodě a s kolegou přiopile diskutoval o denním programu a jak je takový život vlastně báječný.

Tento článek dosud popisoval vztah k bezdomovcům poněkud drsnějšími slovy a to záměrně, autor by nerad poskytl prostor k obvinění, že podlehl politické korektnosti a pseudohumanisticky se dovolává slitování s nebohými bezdomovci. Je však nutno říci, že přinejmenším popisovaný bezdomovec s holým zadkem rozhodně trpěl jakousi psychickou chorobou a nevypadal vůbec spokojeně. Pokud takový člověk není ponechán v lékařském ošetření s moderním argumentem, že za mřížemi se mají držet jen ti, kteří nejsou vůbec schopni samostatného života, jedná se o bezohlednost vůči jemu samotnému i celému jeho okolí. V zimě se šance nastoupit do tramvaje s bezdomovcem v Praze přinejmenším blíží poměru 1:1 a lze tak tvrdit, že když cestující nemá všední den okořeněný pobytem v přeplněném a navíc zapáchajícím vagonu (nebo prodíráním se v tlačenici okolo cizího holého zadku), může mluvit o štěstí.

Takový stav je neudržitelný a je to jeden z jevů, které každodenně znepříjemňují život většině slušných lidí v naší zemi. Nápravu nemůže zajistit osobní aktivita, psané i nepsané zákony naší společnosti jsou nastaveny tak, že pořádek zjednává k tomu zřízený stát a jeho orgány. Snaha řešit konkrétně problém bezdomovců se na úrovni úřadů blíží nule. Aktivity obecních i nevládních a charitativních organizací většinou jen udržují houmlesy při životě na ulici, který se (větší?) části z nich jistě zamlouvá, druhé části nic jiného nezbývá a alespoň se snaží se sebou něco dělat avšak hlavně velmi obtěžuje skoro všechny ostatní obyvatele, kteří právě nemohou cestovat vládními či nevládními (půjčenými od Dalíkovy přítelkyně) limuzínami z golfu na tenis. Kdyby se těmito problémy zabývali k tomu příslušní politici, bylo by jejich podivování se nad českou závistí a nízkou volební účastí snad i na místě. Oni se však evidentně raději zabývají využíváním svého politického vlivu pro své vlastní účely. Připusťme jen, že volvo pro Dalíkovu přítelkyni (Dalík je dnes snad již pojem, který netřeba vysvětlovat) půjčené a prodané premiérově milence alias místopředsedkyni Sněmovny, je snad elegantnějším příkladem využití vlivu než akcie prodané za miliony, na které bývalému premiéru Grossovi podle jeho pohádek snad půjčil strýček v igelitce, ale nejspíš mu je před časem prodal výhodně jiný jeho „kamarád“ z dob vládnutí. Takové využívání vlivu vrcholných politiků (byznysmanů i novinářů a dalších) je mimochodem příznačným jevem změny společenského zřízení na plutokracii.

Skutečně se zdá, jakoby nyní vládnoucím elitám vyhovovalo, aby střední a nižší vrstvy měly na výběr mezi možností stát v davu s holým zadkem a muset se prodírat ve slušném oblečené okolo jiných holých zadků. „Elity“ zatím mohou alespoň „píárově“ řídit výzvy, aby se k nim ti, co se jen prodírají kolem holých zadků připojili v dobročinnosti k zemím „třetího světa“. Nejde o to, že by i střední a nižší vrstvy směřovaly k bezdomovectví, většině z nás je umožněno si vlastní aktivitou zajistit slušné živobytí. „Elity“ však nejeví zájem o ochranu středních a nižších vrstev před lůzou (či v našem případě duševně nemocným ubožákem).

Smutné na situaci je, že (lidé prodírající se ve všední dny kolem holých zadků houmlesů) situaci řeší apaticky a nejenže nechrání vlastní hygienu v tramvajích, ale ani ve volbách, takže volit buď nepřijdou, anebo často se znechuceným úšklebkem vhodí lístek nějaké té „tradiční“ strany, jejíž lídr jim právě připadá o něco „příjemnější“. Horší variantou jsou hlasy pro zelené nebo rudé fanatiky vhazované do uren s pocitem, že „tihle jsou určitě ti praví, kteří zařídí změnu“. Skvělé na situaci je opět to, že politici neřešící potíže „normálních lidí“ způsobí docela určitě jen přibývání těch nepříjemných momentů v životě běžného občana, který je „solí této země“. Snad nic jiného nemůže zrodit skutečnou vůli po změně politické reprezentace a hledání a nalézání lepších vůdců. Zbývá jen doufat, že další vývoj dopadne lépe, než posledně v 20. století, když se ve střední Evropě začalo mluvit o plutokracii.

[Akt. známka: 2,00 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jiří Hojer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.