Dnešní datum: 26. 06. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Jak jsem se nestal docentem

Uvahy

* Jak jsem se nestal docentem

Vydáno dne 24. 05. 2002

Pro vysokoškolské pedagogy je docentura nejen otázkou prestiže, nýbrž v mnoha případech i nutnosti. Sám k nim patřím a vnímám patřičné tlaky v tomto směru jak na mne, tak i na mé kolegy. Jsou země, kde je habilitace jednoduchou záležitostí: dobře učíš, máš dostačující publikační činnost, jsi loajální vůči instituci, na níž působíš – proto ti nebudeme dělat problémy, jsi u nás na fakultě už 20 let, zasloužíš si tedy plným právem docenturu, po dalších letech profesuru. Tak to platí v Polsku, v Rakousku, v Itálii, ve Švýcarsku a leckde jinde ve světě, ne však v České republice. Tady je to záležitost exkomunistické mafie, transformované do zednářských lóží nebo jiných obskurních organizací. Učinil jsem v tomto ohledu osobní, velice trpkou zkušenost, kterou chci čtenářům předložit.

Působím již několik roků na Teologické fakultě v Českých Budějovicích, kde přednáším historii. Tato instituce nemá právo vést habilitační řízení, nicméně byl jsem žádán, abych se o docenturu někde pokusil. Na filozofické fakultě v Brně, kterou jsem absolvoval v r. 1970, jakož i na všech dalších humanitních fakultách v republice, kde jsem se o to zajímal, však nestačil starý klasický poctivý doktorát. Vyžadovali k tomu jako podmínku docentury buď komunistický titul CSc. nebo doktorát amerického stylu PhD., psaný za jménem. To první samozřejmě nemám, neboť jsem patřil za komunismu k osobám těžce pronásledovaným a v humanitních oborech náležely jako podmínka získání této vědecké hodnosti notná dávka politické angažovanosti a patřičný „kádrový“ profil. Ušetřím čtenáře líčení, jaké problémy jsem měl za bolševika se získáním doktorátu, který mám jen díky několika slušným lidem na brněnské fakultě, jimž se podařilo zatajit nepříznivá vyjádření stranických složek, rozhodujících i o tomto. V případě postgraduálního studia pro získání kandidatury věd byly kádrové požadavky ještě mnohonásobně tvrdší. Jenže toto se těžko vysvětluje dnešním exkomunistickým vedoucím kateder, kteří nikdy podobné problémy neměli, neboť díky legitimaci KSČ dělali snadno a rychle na vysokých školách kariéru. Prý jsem si mohl po tzv. sametu r. 1989 „dodělat“ PhD.

Jenže nepověděli mi, jak. Působil jsem po listopadu ve funkci zástupce šéfredaktora brněnské Lidové demokracie a na univerzitní dráhu nepomýšlel. Proč bych tenkrát, v první polovině 90. let, ještě tři roky studoval, kde bych bral na to čas při své obrovské časové vytíženosti, spojené s prací v redakci? Nemohl jsem předvídat, že tento deník tak neslavně skončí a místo pro pravověrně katolického novináře, zvaného hanlivě „fundamentalistou“, v profánním tisku nebude. Dojíždím tedy od r. 1994 do Českých Budějovic na fakultu, práce se studenty mne baví, publikační činnost mám také bohatou. Má snaha stát se docentem se však na světských fakultách zadrhla o nešťastné PhD. Mám už jen pět roků do šesti křížků, pokud mi někdo v tomto věku klade jako podmínku docentury ještě tři roky studia, potom to hraničí s cynismem.

Nota bene náš školský systém, vytvořený v baroku jezuity, patřil ještě před válkou k obdivovaným ve světě. K němu náležely samozřejmě i naše akademické tituly. Pro docenturu stačil vždycky zcela normální doktorát před jménem. Jenže je tragikou našeho národa, že si neváží vlastní, domácí tradice a opičí se po cizím. Za komunismu byl naším vzorem Sovětský svaz – od něj jsme převzali i tituly (přesněji vědecké hodnosti) CSc. a DrSc., které se staly podmínkou docentury. Náš starý český doktorát byl najednou málo. Potom přišel samet – a Čechové místo návratu k osvědčeným dobrým tradicím se znovu nedůstojně opičili, tentokrát po Americe. Zavedly se jejich doktoráty, které dostaly název „velké“, zatímco ty naše zůstaly tak zvaně „malé“. Jde o hrubou urážku našeho národního sebevědomí a neúctu k české intelektuální tradici. Proč to cizí má být „velké“, ale to české „malé“? Kam se podělo české vlastenectví?

Nicméně i na mne se nakonec ohledně docentury zdánlivě usmálo štěstí. Přednášel jsem totiž externě religionistiku v Brně na divadelní fakultě JAMU. Tam mi na moji žádost o docenturu pan děkan Václav Cejpek vyšel ochotně vstříc a sdělil mi, že oni žádné PhD pro docenturu nepožadují, pouze habilitační práci se vztahem k divadlu. Napsal jsem tedy spis „Religiozita v dramatu českého národního obrození“, neboť tímto obdobím se již delší dobu zabývám. Po odevzdání práce v rámci běžné procedury byli vybráni tři oponenti, kteří napsali posudek. Pan prof. Sousedík z Prahy můj spis vysoko hodnotil s jednoznačným doporučením, kladně s doporučením se vyjádřil i další oponent - pan děkan Cejpek. Pouze posudek třetího oponenta – pana doc. Turečka z pedagogické fakulty v Českých Budějovicích – byl záporný a nedoporučující. Na takový názor měl jistě právo, nikoli však na lež. Jeho kritiky v 80 procentech neodpovídaly skutečnosti, vytýkal mi absenci důležité literatury, kterou jsem v práci výslovně uváděl atd. Vrcholným podrazem byly však závěrečné věty jeho posudku: „Především je ale mylný jeden z hlavních závěrů práce, prezentovaný na str. 124, totiž téze o vytěsnění křesťanské morálky vlastenecko-osvícenským hnutím. Tato téze neodpovídá realitě a představuje příliš zjednodušený konstrukt. Na tomto základě je nutno klást si otázku, zda jinak úctyhodná a jistě akribní práce kolegy Malého splňuje základní kritéria habilitačního spisu……Mé stanovisko v této věci je záporné.“ Vtip je totiž v tom, že Turečkem napadený a citovaný „závěr“ mé habilitační práce se nenachází ani na str. 124, ani na žádné jiné. Existuje pouze ve virtuální realitě páně Turečka.

Upozornil jsem na tuto skutečnost vedení divadelní fakulty. Ti to tlumočili habilitační komisi, jež měla podle zákona rozhodnout, jestli doporučí Vědecké (na div. fakultě Umělecké) radě mou habilitaci, či nikoliv. K obrovskému překvapení samotného pana děkana Cejpka, jenž už nemohl věci ovlivnit, komise všemi hlasy (to jsem se dozvěděl indiskrecí jednoho z úředníků) moji habilitaci zamítla, aniž mne vyslechla, aniž vzala v úvahu převahu kladných posudků a realitu zfalšovaného Turečkova posudku. Navíc mi nebyl vůbec sdělen důvod. Ejhle, tomuto sprostému podvodu se říká habilitační řízení.

Pro dokreslení situace je nutno představit čtenářům členy habilitační komise. Byli čtyři: exkomunista prof. dr. Bořivoj Srba, DrSc., z brněnské divadelní fakulty, další exkomunista doc. dr. Dalibor Tureček, CSc., autor podvodného posudku z Českých Budějovic, mně neznámá prof.dr.Eva Stehlíková, CSc., z Prahy a pan prof. Pavel Švanda z divadelní fakulty v Brně. U toho posledního bych se rád zastavil. Tento muž je univerzitním profesorem, ačkoliv nemá ani ukončené vysokoškolské vzdělání. Nikoli však proto, že by ho komunisté vyhodili, nýbrž, jak osobně uvádí ve svých četných rozhovorech pro média, poněvadž sám a dobrovolně v r. 1958 odešel z brněnské filozofické fakulty, aby pracoval jako redaktor literárního časopisu Host do domu. Spočítejme si, kdo se tenkrát na konci padesátých let v dobách tvrdého kádrování po maďarských událostech mohl stát profesionálním redaktorem, navíc bez ukončené vysoké školy. Pokud kolega Švanda nebyl členem KSČ, musel být nutně vysoce uvědomělým a angažovaným svazákem, jiná možnost není. Nedá se mu upřít, že psát uměl. Publikoval v šedesátých letech i ve Tváři, kde se seznámil s Václavem Havlem a náležel k jeho okruhu. Po r. 1968 byl postižen normalizací a nemohl publikovat. Počátkem 90. let byl mým podřízeným v Lidové demokracii a vystupoval jako katolík, samozřejmě liberálního ražení. Vždycky jsme spolu dobře vycházeli, nikdy jsem s ním neměl konflikt, třebaže naše názory se často rozcházely. Cenil jsem si, že uměl a umí psát. Po zániku Lidové demokracie se etabloval na JAMU, kde lze u výuky uměleckých předmětů odpustit vyučujícím podmínku vysokoškolského vzdělání. Švanda však byl přijat na výuku dějin literatury, dostal docenturu, aniž musel psát jakoukoliv práci a dnes je profesorem. Hrálo-li tady svou roli přátelství s V.Havlem, nevím. Nezávidím Švandovi tuto protekci, byť nespravedlivou, jsem si vědom, že jeho povídky a eseje mají úroveň. Divím se jen, jak ho mohla hanba nefackovat, když hlasoval pro zamítnutí mé habilitační práce, ačkoliv on žádnou psát nemusel a jeho raketový vzestup byl téměř zadarmo.

O tom, jestli já, praktikující katolík a osoba kvůli tomu tvrdě pronásledovaná komunistickým režimem, smím nebo nesmím být docentem, rozhodli vlastně dva (možná tři) bývalí bolševici, kteří za totality dělali díky stranické legitimaci kariéru, zatímco já jsem degradoval na nekvalifikovanou práci, ve spolupráci s jedním „havlovcem“ (spojenectví jako při sametové revoluci). Existence dvou kladných posudků a jednoho záporného, který k tomu, aby vyzněl negativně, musel být napřed zfalšován, je jasným dokladem opravdové kvality mé práce sine ira et studio, aniž bych ze sebe dělal neomylného a dokonalého. Jestliže navzdory tomu právě lidé s výše uvedenou minulostí hlasovali v můj neprospěch, svědčí to jasně o zákulisní manipulaci, mafiánství a kastovnictví při výběru, kdo smí a kdo nesmí být docentem. Reálná kvalita práce tady vůbec nehraje roli.

Proti takové zvůli není obrany. Když jsem se zajímal o opravné prostředky, bylo mi řečeno, že „jediným opravným prostředkem je nová habilitace“. Obrátil jsem se i na právníka a bylo mi řečeno, že maximum, jakého mohu dosáhnout, je anulování habilitačního řízení. To mi však není nic platné, neboť léta běží a já potřebuji docenturu.

K zamítnutí mé habilitace došlo na jaře r. 2001. Nepublikoval jsem to ještě, protože pražská KTF, na níž jsem byl od počátku r. 2001 členem Vědecké rady, mi sama nabídla možnost habilitace v oboru církevních dějin. Nechtěl jsem proto komplikovat situaci, byl zticha a pracoval na spise o významu Sušilovy družiny pro národní obrození na Moravě. KTF však dopadla, jak dopadla, tudíž vyhlídky mé habilitace se opět rovnají nule. A KTF Olomouc? Tam se dějí podobné praktiky jako na profánních vysokých školách. Stačí jenom si přečíst knihu Dr.Antonína Huvara „Dvojí plivnutí“. Tento katolický kněz, dlouholetý vězeň komunistického režimu a vůdce katolické mládeže, přednášel externě na KTF Olomouc. Chtěl se habilitovat a předložil k tomu jednu ze svých četných starších knih na téma výchovy mládeže. Zamítli mu to bez ohledu na jeho věk (přes sedmdesát) a ztracená léta v bolševickém kriminále. O jeho docentuře rozhodovali lidé nejméně o generaci mladší, jimž by mohl být klidně tátou, na základě posudků bývalých komunistů, prý „odborníků“ na psychologii a pedagogiku. Samozřejmě nikomu ani nenapadlo uvažovat o tom, že dr. Huvar by si zasloužil docenturu i bez předložení práce, neboť jeho svědectví života, praktické zkušenosti a obrovské znalosti byly a jsou natolik známy, že jen slepý to může nevidět (nota bene když Švanda a ještě další nejenom spis nepředložili, ale ani nemusí mít vysokoškolské vzdělání). Tím více mne rozhořčilo, když jsem se nedávno v osobním dopise o kauze Huvar zmínil jednomu vyučujícímu v Olomouci, jenž dnes působí na KTF v Praze, a on mi k tomu sdělil cynicky: „Habilitace není rehabilitace.“

Pokud bude převažovat i mezi katolíky takové mínění, tak se prostě musíme smířit s tím, že o kvalitách naší vědecké práce budou rozhodovat bývalí bolševici, kteří dodnes zastávají rozhodující místa v univerzitním prostředí. Je cynické a pro mne urážející, jestliže o mé docentuře rozhodují jako „odborníci“ lidé, kteří za totality díky legitimaci KSČ šli nahoru, zatímco já jsem kvůli svému náboženskému přesvědčení degradoval. Jistě, ne všichni byli stejní a i mezi nimi se našli slušní lidé, nechceme žádné čistky a vyhazovy, nicméně tady jde o princip. Proč ti, kteří tenkrát trpěli, mají být, když chtějí přirozený společenský vzestup, závislí na těch, kdo nejenže netrpěli, nýbrž dělali kariéru, mnozí dokonce i na úkor jiných, které udávali? Mimochodem proč by právě oni měli být renomovanými odborníky, když značná část z nich získala akademické grady díky členství ve straně a poltické exponovanosti, nikoli díky profesionálním schopnostem?

Právě oni svým nadbytečným voláním po „odbornosti“ znemožňují opravdovou seberealizaci takovým osobnostem jako v Olomouci dr. Huvar nebo v Praze dr. Cardal. Z jejich řad vycházejí nesmyslné podmínky PhD nebo CSc. pro docenturu, oni zamítají pod záminkou „nedostatečné odborné kvality“ habilitační práce nepohodlným lidem. Nemylme se, žádná skutečná odborná kvalita tu neplatí, jen to, nakolik kdo vyhovuje či nevyhovuje dané mafiánské struktuře. Poznal jsem to až příliš dobře na vlastní kůži.


[Akt. známka: 2,63 / Počet hlasů: 19] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: PhDr. Radomír Malý | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.