Dnešní datum: 18. 06. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Je třeba diskriminovat

Uvahy

* Je třeba diskriminovat

Vydáno dne 07. 08. 2007

Feminismus Slovo diskriminovat pochází z latinského „discrimino“ a má význam „rozlišovat, rozeznávat, činit rozdíl“. Diskriminace není tedy sama o sobě něčím nepatřičným či špatným a v tomto smyslu je třeba toto slovo používat. V matematice pak diskriminant kvadratické rovnice slouží k rozlišení, zda tato rovnice má dva reálné kořeny, nebo jen jeden dvojnásobný nebo zda nemá řešení v oboru reálných čísel. Rozlišovat mezi správným a nesprávným, pravdou a lží, dobrem a zlem, skutečností a zdání apod. je naopak znakem moudrosti, která věci pořádá, a aby je mohla pořádat, musí je rozlišovat. Veškeré zlo s rozlišováním může být spojeno pouze s použitím nesprávného principu k rozlišování, nedostatkem soudnosti, omezováním práva jiných diskriminovat, nikoliv tedy s rozlišováním samým. Autor těchto řádek se tématu v minulosti již věnoval v podobném spíše nábožensky pojatém článku – viz zde.

Rozdílnost a nerovnost je přirozená

Vesmír sestává z množství různých objektů, které se mnohdy sice sobě podobají, ale nejsou stejné. Obdobně tak je tomu s pozemským světem, kde můžeme spatřovat množství různých hornin, rostlin a zvířat. Stejně je tomu tak i mezi lidmi, kteří se liší vzrůstem, barvou kůže, věkem, pohlavím, mateřským jazykem a nadáním. Další rozdíly jsou dány znalostmi a povahovými vlastnostmi, za které člověk zodpovídá, zda totiž bude nevzdělaný lenoch nebo pilný žák usilující o poznání, krutý nebo dobrosrdečný atd. Tato rozdílnost mezi lidmi není jen rozdílnost mezi zlými a dobrými, ale významná je i rozdílnost v dobrém. Pokud budete číst životopisy hrdinů či světců, zjistíte tu vekou rozmanitost jejich slavných činů, povah, osudů i způsobů zbožnosti. Čím větší dokonalost, tím větší rozmanitost. Rozdílnost tak patří k dobru celé přírody (líbí se nám krajina, která není jednotvárná) i lidské společnosti.

O rovnosti všech lidí je třeba hovořit s ohledem na jejich podstatu, avšak ohledně jejich konkrétních vlastností panuje různost. Viz autorův článek Co je to rasismus? (viz http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=co-je-to-rasismus&cisloclanku=2007070032). V případě, že to vyžaduje potřeba druhého člověka a není to na závadu jiným našim přednějším povinnostem, jsme mu povinni pomoci. Tak nás to i učí ono známé podobenství o milosrdném samaritánu (Luk 10,29-37), který pomohl zraněnému židovi, ač se jinak samaritáni a židé spolu nestýkali. Každý je tedy našim bližním, ale to neznamená, že se s každým budeme přátelit. Ani to nejde, protože naše kapacita stýkat se s druhými lidmi a pokazovat jim dobro je omezená. A navíc je tu jistá struktura lidské společnosti, jejímž základem je rodina. Nebylo by správné, kdyby někdo zanedbával péči o staré rodiče a věnoval by se charitativní péči o cizí, neboť máme závazek prokazovat dobro našim nejbližším. Ve společnosti jsou nám někteří lidé přirozeně bližší než druzí, ať je to na základě sdílených zájmů, podobnosti vzdělání a kultury, nebo na základě fyzických charakteristik jako je příbuzenství, život ve stejné obci, stejný jazyk či vlast, stejná rasa. A je proto normální, že si podle těchto hledisek vybíráme ty, se kterými se chceme přátelit, pracovat a stýkat se. Prostě mezi lidmi rozlišujeme.

Ve společnosti si lidé nejsou rovni, a proto je třeba diskriminovat Z rovnosti přirozenosti lidí nevyplývá rovnost jejich politických práv. Lidská společnost vyžaduje, aby v ní byl implementován řád, aby v ní byli nižší a vyšší, řízení a řídící . Není cílem tohoto textu diskutovat různé způsoby stanovení vlády, z nichž jednou z legitimních možností je monarchie a jinou demokracie. V demokratických zřízeních jsou stanovena volební pravidla, která určují kdo, jak a kým může být volen. Volební právo není nějakým lidským právem, není totiž dáno k dobru samotného volitele, ale k dobru společnosti, aby byla zvolena dobrá vláda. Všeobecné a rovné volební právo není dobrým řešením, neboť za situace, kdy většina lidí je hloupá, na základě neracionálních argumentů snadno ovlivnitelná a/nebo mravně narušená, lze předpokládat, že zvolená politická representace a vláda nebude také příliš dobrá. Toho jsme ostatně svědky prakticky ve všech demokraciích fungujících na základě všeobecného a rovného volebního práva. Je proto vhodné zúžit okruh možný volitelů i osob, které mohou být zvoleny. Je tedy třeba rozlišení a je zcela legitimní diskutovat o kriteriích takového rozlišování neboli diskriminace.

Tato kriteria se mohou např. týkat věku, pohlaví, vzdělání, majetku, mravní bezúhonnosti, zjištěné inteligence a znalostí na základě nějakého testu, historie zaměstnanosti (nepřipustit k volbám někoho, kdo se bezdůvodně vyhýbá práci ani nepečuje o rodinu). Aktivní i pasivní volební právo by mělo být odepřeno osobám s kriminální minulostí a i těm, kteří v minulosti byli členy některých destruktivních uskupení. Volební zákonodárství má být zkrátka podřízeno všeobecnému dobru, takže křesťanský stát může sice v jistých mezích tolerovat jiná náboženství, ale nemusí jejich příslušníkům přiznávat volební právo. Jistě, že taková omezení mohou být v některých případech aplikována zbytečně: formálně nevzdělaný nebo chudý může být moudrý a spravedlivý, bývalý komunista se mohl obrátit apod., ale užitek z takových omezení na základě diskriminace může ve svém součtu být positivní a přitom ničí právo nebude pošlapáno, neboť volební právo není lidským právem.

Další možností je strukturovat složení volených orgánů podle stavů, korporací a zájmových skupin, které mají stejný počet zástupců, ačkoliv počet příslušníků těchto skupin není stejný. Rovněž je možné, aby někteří volitelé měli více než jeden hlas, a tím byl jejich vliv na volbu zvětšen. Též lze uvažovat o přiřknutí volebního práva ne jednotlivcům, ale representantům rodin, kteří by měli tolik hlasů, kolik jejich rodina včetně dětí má členů. Nebudu dále pobírat klady a zápory těchto nastíněných možností, jen konstatuji, že se jedná o legitimní možnosti způsoby demokratické volby, které diskriminují mezi potenciálními voliči.

Rozumnou diskriminaci je třeba uplatnit nejen v oblasti politických práv. Ve svobodné společnosti existuje řada dobrovolných organizací a je jistě právem těch, kteří se sdružují, aby sami stanovili, koho chtějí a koho nechtějí mít za své členy nebo komu chtějí prokazovat dobrodiní či vůči komu směřovat svou činnost, tak jako je právem každého si vybírat přátele a kamarády. Je tedy legitimní, jestliže nějaká organizace chce být např. přístupná pouze ženám, jiná bývalým vojákům, další třeba pouze černošským zpěvákům, nebo naopak bělochům nebo rodilým Němcům atd. Ti, kdo se nemohou stát členy takových organizací, mohou si založit jiné na základě jiných pravidel členství.

Takové organizace mohou mezi sebou soutěžit, vzájemně se doplňovat nebo se předstihovat v dobrém, argumentovat ve svůj prospěch nebo proti jiným. Pokud nějaká organizace nesleduje nepřijatelné cíle, nemá být nikterak omezeno právo ji založit a podle vůle zakladatelů formulovat její statuty. V některých případech je členství v organizacích spojeno s tím, že jejich členové se hlásí k nějakým názorům. Vedení takové organizace je pak oprávněno odmítnout vstup těm, kdo takové standardy nesplňují (příp. vyloučit ty, kdo je splňovat přestali). Tak nemůže být členem církve ten, kdo nevyznává její věrouku (a je moudré, když církev bráníc se vnitřnímu rozvratu vylučuje zatvrzené bludaře). Rovněž členem některé politické strany nemůže být, kdo propaguje jí cizí ideje. Podobně mohou existovat nějaké zájmové organizace nebo kluby, jejichž právem musí být rozhodovaní o členství v nich podle vlastních hledisek bez povinnosti odmítnutí uchazeče nějak zdůvodňovat.

Stejně tak může např. nějaká charitativní organizace být zaměřena třeba pouze na pomoc cikánům a jiná zase na sirotky z rozvojových zemí. Úmysly těchto organizací nelze chtít nějak regulovat, protože není v silách žádné organizace prospět všem a pomoc, má-li být účinná, musí být nějak zacílena, a navíc nikdo není povinen (a ani nemůže) pomáhat všem. Rovněž je právem dárce určit použití a podmínky svého daru. Úmysl dárce, pokud dar byl přijat, musí pak být striktně dodržen.

Další oblastí, kde je třeba uplatnit rozumnou diskriminaci, je zaměstnání. Ta se tak jako tak děje z důvodu požadavku na splnění nároků na kvalifikaci, psychické disposice nebo na potřebný výkon. Proti této svobodě zaměstnavatelů stojí oprávněný zájem společnosti, aby byly zaměstnávány některé skupiny obyvatelstva, jako třeba invalidé schopní práce (byť s nižším výkonem nebo za zvláštních podmínek). Zaměstnat takového člověka přináší určité nevýhody a je proto na místě, když zákon poskytne zaměstnavateli odpovídající kompensaci. V některých případech je nutná diskriminace na základě zastávaných názorů. Redaktorem v nábožensky zaměřeném médiu nemůže být atheista, stejně tak jako katecheta musí vyznávat víru, kterou vyučuje. Na školách, a to nejen křesťanských, mezi nezbytné kvalifikační předpoklady patří i mravný život, který je příkladem pro žáky nebo alespoň není pohoršením, takže je nutné odmítnout resp. propustit např. sodomity, uchazeče veřejně žijící promiskuitním životem nebo hlásající názory neslučitelné se zaměřením školy. Ředitel školy, který by takovou osobu přijal jako učitele či vychovatele nebo ponechal ji na svém místě, by se stal spoluviníkem dávání pohoršení mládeži.

Křesťané si zde mohou připomenout Ježíšova slova: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mat 18,6) Jiným příkladem rozlišování je, že v západní církvi jsou z kněžského svěcení vyloučeny ženy a ženatí muži, ačkoliv ani jedno z toho není samo o sobě pro člověka něčím negativním, ba naopak ženy a manželství jsou pro lidskou společnost nezbytnými konstitutivními prvky.

Zaměstnaní lidé tráví velkou část svého času ve společnosti svých spoluzaměstnanců (celá malá firma nebo oddělení větší firmy). V některých profesích je navíc pro úspěšnost práce zapotřebí dobrá komunikace v pracovní skupině. Je proto zcela na místě, aby stávající zaměstnanci, tedy nejenom šéf, mohli posoudit, zda uchazeče přijmout a v poté jeho blízkosti pracovat, a také naopak, aby uchazeč se mohl seznámit nejen se svým šéfem, ale také se svými budoucími nejbližšími spolupracovníky, a rozhodnout se, zda bude chtít s nimi být na stejném pracovišti. Pro dobro zaměstnanců a dobrý výkon společné práce je třeba zajistit jistou kulturní stabilitu, kterou by mohlo ohrozit přijetí zaměstnanců s úplně jinými zvyky, hodnotami a způsobem chování. Podobná situace se může týkat privátních škol, kde rodiče žáků mohou požadovat právo zkoumat kvalifikaci a charakter přijímaných učitelů a mít právo veta, a také právo (spolu)rozhodovat o přijetí nebo vyloučení nevhodných žáků. Může být také nepřipuštěna ke studiu na konkrétní škole celá skupina možných žáků, jak by tomu bylo např. na čistě dívčí internátní škole. Rovněž tam, kde je dostatek žáků, lze vytvořit třídy pro děti spíše chytřejší a jiné pro méně nadané. Taková diskriminace je prospěšná pro obě skupiny žáků, chytřejším umožňuje se více naučit, když nejsou jinými zdržováni, hloupějším to umožní získat základní poznatky v jim odpovídajícím tempu. Existence polepšoven, do kterých jsou umísťováni děti s význačným vadným chováním, je dobrá nejen pro ně, neboť umožňuje jim věnovat speciální výchovnou péči, ale také pro slušnější děti, neboť jim poskytuje ochranu před špatnými vzory a ubližováním. Mnoho podnikatelů poskytuje své služby jiným lidem, firmám nebo institucím. Právem podnikatele má být, aby sám si určoval okruh poskytovaných služeb, prodávaných výrobků a zákazníků, jejichž prostřednictvím chce dosahovat zisk. Nějaká omezení v tomto směru znamenají, že činnost podnikatele je chápána jako veřejná služba. Pokud podnikatel má být zavázán k poskytování veřejné služby, musí se tak dít za odpovídající úplatu, která mu alespoň kompensuje vzniklé škody. Určitě je zapotřebí, aby veřejné služby existovaly v tom, co se týká základních životních potřeb. Ale ne každý podnikatel musí poskytovat veřejné služby, stačí jejich přiměřená místní dostupnost, kterou mohou zajišťovat stát nebo obce. Majitel domu je oprávněn pronajmout volný byt osobě podle svého výběru – nevhodný výběr by mohl vést k tomu, že pro slušné nájemníky se stane vhodnější změnit bydliště, dokonce součástí kontraktu s majitelem domu může být, že nájemníkovi bude zachována určitá kvalita bydlení, ke které náleží též tiší slušní sousedé. Stejně tak připuštění některých hostů může pro hostinského nebo hoteliéra znamenat škodu spočívající v tom, že se jiní jeho podniku raději vyhnou, a proto musí být ponecháno na jeho úvaze, koho chce mít svým zákazníkem. Je jasné, že takto popsaná volnost diskriminovat vede k rozhodnutím, které někteří postižení právem pociťují jako jim bez vlastní viny ubližující nebo je nějak omezující.

Není-li totiž z praktických důvodů možné zkoumat vhodnost každého jedince, je třeba se opírat o statistická data relevantní pro vymezenou skupinu osob. Tak podnikatel, jenž má dostatek zájemců o práci, se může rozhodnout nezaměstnávat např. cikány nebo osoby, které za poslední dva roky již alespoň dvakrát změnili zaměstnavatele, apod. Ten, kdo takto diskriminuje, vychází přitom z opatrnosti při vědomí toho, že statisticky vzato jsou některé skupiny obyvatelstva více problémové, aniž by to platilo o všech jedincích náležejících k dané skupině. Opomenutím této diskriminace, která zpravidla zbytečně postihuje některé jednotlivce, může vzniknout větší škoda pro většinu řádných občanů země resp. pro podnikatele, příp. i pro jeho současné zaměstnance. Taková diskriminace neznamená nepřípustné konání zla, aby z něj vzešlo dobro, protože být zaměstnán u určitého zaměstnavatele není ničí lidské právo.

Poněkud jiná situace je u státu, který by za jinak stejných podmínek měl zajistit rovný přístup vůči všem svým občanům, pokud jde o něco, co souvisí s lidskou osobou a patří do oblasti skutečných lidských práv pramenících z lidské přirozenosti a účelu lidského života a ne tedy mezi tzv. lidská práva konstruovaná na základě různých ideologií. U státu je rozlišování na základě něčeho, co člověk nemůže ovlivnit, problematické a mnohdy zcela nepřípustné. Jiná je ovšem situace státu vůči těm, kdo nejsou jeho občany. Například v imigrační politice stát by měl na základě dosavadních zkušeností i úvahy stanovit, komu může být povolen dlouhodobý pobyt nebo kdo může obdržet na základě své žádosti občanství. To může zahrnovat hlediska národnostní, náboženská, rasová, věku, vzdělání aj. Rovněž mohou být stanoveny kvóty pro počet takových osob podle jednotlivých hledisek, aby se předešlo jinak předpokládaným konfliktům mezi stávajícími občany a nově příchozími a zachoval se charakter státu. Od vládnoucích je moudré vhodnou diskriminací případných imigrantů nepřipustit významný vliv některých kultur neshodující se s kulturou domácího obyvatelstva. Tak např. se stát může rozhodnout nepřijímat muslimy nebo je přijímat jen ve velmi omezené míře s ohledem na již známé negativní zkušenosti s nimi v jiných evropských zemích. Je třeba poznamenat, že taková politika státu neporušuje ničí právo, neboť usadit se v určité zemi není lidským právem.

Zákony zakazující diskriminaci je třeba odmítnout

Z výše uvedených důvodů je třeba odmítnout a v některých případech, pokud byl vyhlášen, neposlechnout zákon požadující tak zvanou nediskriminaci na základě pohlaví, věku, rasy, náboženství apod., pokud by totiž následování zákona objektivně přispívalo k nemorálnosti nebo bylo ke škodě dosavadních příslušníků nějakého stavu (zaměstnanců, příjemců služeb, žáků apod.). Jakkoli je žádoucí rozlišovat na základě kriterií, která jsou objektivně dobrá, jako jsou pracovní schopnosti, charakter apod., nebezpečí zneužití takového zákona ve jménu rovnosti, která ve skutečnosti neexistuje, je příliš velké. Takový zákon by omezoval práva odpovědných osob a těch, kdo některé podniky financují, a obracel by se především proti těm, kteří jsou zastánci takových hodnot jako je jedinost pravdy a pravého náboženství, a věří v objektivní mravní řád. Byl by potlačením oprávněné svobody podnikatelů a dalších jednotlivců a jen málo by přispěl k zlepšení poměrů těch, kteří někdy jsou opravdu nespravedlivě postihováni. Ostatně, který rozumný zaměstnavatel, by například chtěl přijmout do pracovního poměru ženu, o které by předpokládal, že v případě konfliktu se nebude řádně hájit s ohledem na spornou věc, ale bude vyhrožovat žalobou za údajnou diskriminaci.

Úplně špatné je uzákonění nediskriminace na základě tzv. sexuální orientace. To je zcela mylný pojem předpokládající, že osoby oddané různým perversím jsou nesvobodně vydání na pospas svým sklonům, které nikterak nemohly ovlivnit. Pokud má někdo nějaký takový sklon (např. k homosexualitě), jedná se o něco vnitřně nezřízeného, bez ohledu na to, zda si existenci tohoto sklonu zavinil nebo ne. Chce-li řádně žít, musí mu odpírat a vyhýbat se příležitostem, které by ho snadno vedly k tomu, že bude podle takového sklonu jednat. Muž s homosexuálním sklonem se tedy má vyhnout např. společné sauně s jinými muži. Podobně, má-li někdo sklon k pedofilii, měl by se vyhýbat společnosti dětí bez doprovodu dalších úctyhodných osob. Takovému člověku, který své špatné sklony nenásleduje a sám si ukládá s tím související omezení, náleží úcta. Jestliže však odmítáme zaměstnat osoby, které se těmto zvrácenostem oddávají, nebo se s nimi nějak jinak stýkat, může to být žádoucí, ba dokonce nutné pro dobro ostatních, jak je tomu např. v oblasti školství. Tam, kde lidé nežijí v normálních podmínkách, jako jsou věznice, kasárna, nemocnice či společné ubytovny, kde jsou na stejném pokoji lidé, kteří se z dřívějška neznají, je v zájmu normálních osob, aby byli isolováni od těchto zvrhlíků.

Je na zákonodárcích, aby ustavili k tomu potřebnou legislativu včetně s tím spojených citelných sankcí a nebáli se z toho plynoucích důsledků. Právo cudných osob musí mít, pokud přitom hrozí konflikt práv, přednost před údajnými či skutečnými právy jiných. V některých případech může být neuposlechnutí špatného antidiskriminačního zákona mravní povinností. Toho pak, kdo podle něj, byť pod nátlakem, jedná, je třeba považovat za (spolu)viníka. Mravně špatný zákon nezavazuje ve svědomí a je třeba zde aplikovat zásadu: „Poslouchat sluší více Boha než lidí“ (Skut 5,29).

Je třeba též odmítnout tzv. positivní diskriminaci a afirmativní akce, ať již nařizované státem či prosazované různými organizacemi, neboť omezují oprávněnou svobodu a nepatřičně zvýhodňují některé skupiny. Ve své důsledku představují diskriminaci skupin, které nejsou považovány za menšiny. Jde tu vlastně o diskriminaci prováděnou státem, který údajně bojuje proti veškeré diskriminaci.

Navrhovatelé a podporovatelé antidiskriminačních zákonů se vyznačují odporem oproti absolutním nárokům pravdy, hierarchickému řádu jsoucna a utopickými mesiánskými sekulárními představami. Vykazují podobnost s odstraňováním všech titulů za krvavé francouzské revoluce a jejich nahrazováním označením jediným, totiž „občan“, s komunisty, kteří nejsouce schopni učinit bohatými všechny, raději ožebračili bohaté, i se současnými socialisty, kteří raději ve jménu rovných příležitostí potlačí elitní školy pro nadané děti, ze kterých by vzešli vynikající jedinci, kteří by prospěli nejen sobě, ale i společnosti.

Úsilí o rovnost nevede k zlepšení poměrů těch, kdo jsou na tom hůře, ale naopak k nespravedlivému odstranění stavu, kdy alespoň někteří jsou na tom dobře. Vede k potlačení svobody, tradic, vědomí vlastní odpovědnosti, osobních iniciativ a posléze, protože rovnost je nepřirozená, k nastolení zvrácené hierarchie. Příkladem toho je letošní rozhodnutí soudu v Austrálii, který vydal rozhodnutí, že jistý hotel v Melbourne může ze svých prostor vykázat zákazníky, kteří nejsou homosexuály, ačkoliv lépe by bylo, kdyby tyto zvrácence umožnil ubytovat v cele místo v hotelu.

[Akt. známka: 3,17 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Michal Kretschmer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.