Dnešní datum: 20. 09. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dokumenty doby >> Národní energie a národní víra

Dokumenty doby

* Národní energie a národní víra

Vydáno dne 05. 08. 2007

Rudolf MedekVydavatel tohoto listu požádal autora „Velikých dní“ (Rudolfa Medka) o příspěvek; básník vyhověl a redakce měla radostnou příležitost zjistiti, jak dokonale kryjí se její tužby a cíle s ideálem, jímž dýše tato esej, psaná pro „Národní myšlenku“. Pozn. red.

Pane redaktore,

ve svém laskavém pozvání do „Národní myšlenky“ užil jste pozoruhodných slov o tom, že Váš list touží „podporovati vše, co namísto skepse a neplodného diskutování znamená podnikavost, energii, vůli k činu“. I já věřím neúchylně, že jediná nevysýchající energie národní vitality, živená vírou ve vyšší národní poslání, idealistická vůle k činu, hotová přinésti kdykoli heroismus i oběť pro život budoucích, jakož i bystrá, a inteligentní podnikavost kulturní, hospodářská i správní jsou s to bezpečně vésti národ vstříc dějinným osudům. Světová válka mne přesvědčila a poučila, že v krutých okamžicích velikých kolektivních srážek, jak je přinášela, přináší a bude přinášeti pro vždy historie lidských plemen na této zemi, veškery prvky lidské a národní bytosti nutně ustupují před nejmocnějším činitelem psychickým, zachovatelem a rozmnožovatelem života, jímž je vůle. Ale vůle vyvěrá z mohutného zdroje citového a mravního, který se nazývá víra. Bez víry vůle je mrtva, ježto nezná předmětu svého usilování, směru své cesty. Máte krásné slovo pod titulem Vašeho listu: „Nesmrtelnost zajišťuje si každý národ sám vůlí k životu“. Válka probudila tuto vůli a přes všecky hrůzy a přes všecku paradoxnost díkučinění válce, náš národ musí býti vděčen velikému i hrůznému okamžiku, jímž nastala světová válka, poněvadž bez něho byl by dodnes nejžalostnějším z národů, o to žalostnějším nad jiné, oč byl duševně rozvitějším a k samostatnému státnímu životu zralejším. Válka probudila vůli k samostatnosti, vůli k svobodě, vůli k životu. Probudila ji náhle, jako sama byla událostí náhlou a což je podivného, pro nás nepředvídanou. Národ nebyl na ni nikým připravován, přišla, když se jí nejméně kdo nadál; byli jsme snad jediný národ v Evropě, který si ji už ani nedovedl představiti, tím méně mohl tušiti její osudnou blízkost. Tak jsme byli vychováváni uprostřed velikého evropského zbrojení i velikých myšlenkových příprav Evropy k válce v nepochopitelném nám dnes poklidu a v závětří. Tak jsme přivykli poddanskému osudu, že jsme si již nedovedli ani představit, co se stane s námi v případě nějakého světového konfliktu. Ojedinělý jeden či dva hlasy, jež jasnozřivě nás upozorňovaly na blížící se světové drama, pokládali jsme za kuriositu a proti reálnímu počtu pravděpodobnosti my, národ reálně a racionalisticky vychovávaný, dovedli jsme najednou nepochopitelně idealisticky věřit v nemožnost jakékoli války, ba jakýchkoli válek. Tak se stala fenomenální věc, že v době rozkvětu realismu ztratili jsme docela smysl pro skutečnost, pro zrající fakta, jež se hromadila kolem nás, a ukolébáni povšechnými frázemi o pokroku, mezinárodnosti, potřebě kriticismu, unavení věčnou sebeanalysou a neustávajícím výčtem národních slabostí a nectností, zachváceni obecnou nedůvěrou ve vlastní síly i nevírou v lepší národní osud, stanuli jsme v předvečer války před soudem dějin jako nevěřící a ztracení lidé, kteří se sami flagelantsky odsoudili k životu v podsvětí.

Tak jsme učinili seč jsme byli, abychom k zvětralé vůli národní připojili i v trosky rozbité desky národní víry, abychom se dobrovolně zbavili všech životních sil a dokonale se odzbrojili pro branný okamžik, jenž nám nastal. Poněvadž všecka vitální energie kolektivní pramení výhradně z kolektivní víry, starali jsme se s podivnou sebevražedností o to, aby z této víry, již v nás tak podivuhodně roznítilo naše obrození, nic nezbylo, abychom z prorockého hlasu buditelů, tak určitého a nesmlouvavého, zachovali lidu jen jeho pohasínající ohlas, jejž jsme byli ochotni rozebírati a odsouditi. Každému posměchu, každému sarkasmu, každé negaci popřáli jsme ochotně sluchu, o symbolech samostatného národního života nedovedli jsme již jinak mluviti, než s ošklebou, svaté pozůstatky bývalé naší slávy před očima svých nepřátel prohlásili jsme za cáry a fangle a s neskrývanou zálibou a se zvláštním perversním porozuměním naslouchali jsme hlasům přesvědčujícím nás, že by nám snad prospěla dobrovolná asimilace v cizím moři, jež nás prý beztak pohltí a jehož hospodářskému a kulturnímu tlaku se bráníme ke své škodě. Jak se tedy stalo, že jsme přece jen odolali, že jsme naživu, že jsme tu - a svobodni?

Masaryk v jedné ze svých řeči v Rusku poznamenal zajímavý příspěvek počátkům našeho osvobozenského boje. Řekl, že chování českých vojáků, odcházejících v rakouských uniformách na frontu v prvních dnech války, bylo pro něho rozhodujícím motivem pro vystoupení proti Rakousku. Považuji tento výrok za nejvýš pozoruhodný. Vojáci, odcházející na frontu, příliš jasně vyjadřovali - třeba jen svým vzezřením - nejen snad nechuť k vojně, ale přímo nechuť k této vojně, k vojně proti národu namířené, k vojně protislovanské. Titíž vojáci, o nichž se tvrdilo, že ze zbabělosti přebíhají k Rusům, v dojemných a vytrvalých žádostech a prosbách domáhali se potom v Rusku cti, bojovat i po boku spojenců proti Rakousku a proti Němcům! Ze zdravého kořání národního, z naivní a exaltované duše lidu nevyvanula víra národní, hluboký religiosní cit národní naděje! Tato dřeň národního těla zůstala neporušena skepsí, nedotčena nevěrou; nepoznala inteligentské blaseovanosti a celým svým bytostným zdravím se vzpírala duchu záporu, jenž se zmocňoval ostatního těla. Jí nebylo „překonaným stanoviskem“ vlastenectví a jeho symboly. Kupodivu za války slovo „vlast“ nabylo zase své obsahové důsažnosti a naléhavosti. S úžasem ptali se mnozí sama sebe, jakže se mohli dříve posmívati tomuto slovu, k čemuže bylo všecko to vnějškové imponující rouhačství? Není-li to truchlivým příznakem nacionální bezcharakternosti, musí-li přijíti teprve hrozná válka, aby vzkřísila toto jméno v srdcích zesurovělých a blaseovaných lidí, žijících den ke dni a bez vztahu k dědictví otcovskému? Bylo tedy zázračným štěstím pro náš národ, že v duši jeho, lidu, tam dole kdesi, v oblasti národní báje a pověsti, pod hudbou Smetanovou, pod kresbou Alšovou a pod apostrofou Nerudovou, byť přikrčena, byť opuštěna většinou inteligence, žila národní víra. A tato víra již si dovedly uschovati spodní vrstvy národa po všech historických katastrofách, již jako zděděnou bibli, předávalo pokolení na pokolení, vydala současně veliké svědectví o tom, kolik nezmarné vitální síly je utajeno v našem kmeni!

Je věru úctyhodná námaha, s ní se tu a tam konstruuje ideologie našeho osvobozenského zápasu! Myslím, že věc je však nekonečně prostší a jasnější, než se domníváme. Víra v národní budoucnost, široká, lidová, víra v národní osvobození, myšlenka národní samostatnosti to byla, jež probudila i nacionální energii, národní vůli! Nevstoupil-li tedy národ do světové války připraven politicky, nebyl přece jen ochuzen alespoň o tuto víru! Byla a je silna v duši lidu a jedině ona je s to vésti i dále národ úskalími světových dějů, proměn a katastrof. Probudila za světové války vůli k činu a k oběti, proměnila národní sen v ethickou skutečnost! To je nesmírné poučení a poznání nekonečné ceny!

Vybojovali jsme tedy svoji svobodu, dosáhli jsme tedy své státní samostatnosti. Mohlo by se říci, že jsme u cíle, a také se říká, že je dosti nacionálních slov, že nastal čas k práci a rekonstrukci. Ano, nastal čas k práci. Všichni mají povinnost a příkaz práce! Sebevraždou bylo by každé složení rukou v klín. Svoboda a samostatnost musí býti zajištěna, zabezpečena, chráněna. Tak se to říká.

Je to zajisté nesmírně positivní. Hlásání positivismu u nás se stalo funkcí téměř oficiální. Věřím, že zajistíme a zabezpečíme svoji svobodu. Zejména budeme-li na díle zajištění a zabezpečení pracovati rychle a energicky, zejména odstraníme-li mužně, ba bezohledně všecky protivy a předpoklady nejistot a nebezpečenství. Viděl bych to zejména alespoň v tom, že budeme do důsledku a neúchylně plnit zákon, jejž si stát sám dal a jenž je beztak nadměrně tolerantní na vše strany. Čtu-li, že „česká státní menšinová škola v obci Požaha ve Slezsku byla 14. září t. r. Němci zapálena“, nemohu se ubrániti pocitu, že „naše svoboda není zajištěna“ nikterak státem ani zákonem, když je toto možno; že žiji v zemi právně nestabilisované, když je možno, aby se Němci vůbec směli odvážit učiniti a snad beztrestně - něco podobného. Měla-li by se naše budoucnost obírati vysilujícím, drobným a ve svých výsledcích neúměrným práci poučováním Němců o tom, co smějí či nesmějí, pomalým, trpělivým (jak se rádo říká občas zdlouhavosti) a problematickým přidržováním destruktivních živlů k pořádku a k ctění zákona, zabezpečíme svoji samostatnost teprve za tři sta let. Po tu dobu budeme nutně odsouzeni k tomu, býti provinciálním, vnitřními trampotami stravovaným státečkem, žijícím z panské blahosklonnosti sousedů, opatrným, úzkostlivým a ustrašeným na všecky strany, dožebrávajícím se všude milostivé blahovůle. Ale národ nebojoval pro svoji samostatnost a pro svůj stát proto, aby se potom nekonečná léta lopotil ještě se svými vnitřními nepřáteli, všude jim ustupoval, trpěl od nich kopance a dokonce jim sliboval „vyrovnání“, slovo neupřímné, bez vnitřního obsahu, jež by sotva kdo mohl korektně vyložiti tak, aby bylo opravdovým vyrovnáním, přijatelným pro zúčastněné strany.

Pracujeme tedy, zajišťujeme, zabezpečujeme a také trochu, jen tu a tam, chráníme, čeho jsme krví dobyli. Přitom naplňujeme ovzduší zbytečnými a patrně ne zcela upřímnými hesly o dohodě s vyslovenými nepřáteli, zkoušíme se dávati vitální injekce živlům, jež v této zemi po převratu zalezly v ústraní své skomírající existence. Zálibně se kocháme ve všem, co oslabuje naši národní energii a domníváme se chvílemi s trapnou naivností, že se staneme světovými, budeme-li, podle receptu pana Wellse, dvojjazyčným, to jest česko-německým státem ba česko-německým národem. Neschází u nás tendencí, jež sice opatrně, ale vytrvale ponoukají k tomuto monstrosnímu utrakvismu, opatrně, ale vytrvale poukazují na jeho výhody. Avšak soudím, že právě ti, kdož byli léta v cizině, shledali by tento záludný plán neobyčejně směšným, kdyby nebyl ovšem neobyčejně nebezpečný. Neboť léčiti náš opravdu velmi žalostný a ve všem nesmírně rozlezlý provincialismus právě tímto lékem znamená vésti národ nikoli k světovosti, ale ďábelsky ho sváděti k tomu, aby přestal býti vůbec národem. Nejčinnějším naším zajištěním tedy musí býti především úsilná a tvrdá práce na dokonalém a neúprosném očištění našeho národního života a naší národní bytosti právě od všech zbytků, ba příznaků onoho „zajetí babylonského“, podle slov Vočadlových, v němž jsme tak dlouho a na nesmírnou škodu svoji vězeli. To neznamená jen odrakouštění, vzpřímení křivého hřbetu a charakteru, kterýmž defektem nás v hojné míře dařilo Rakousko, ale pevná víra v zdravé, kulturní a hospodářské kořeny národní, v národní soběstačnost, jež sice se ráda učí třeba u celého světa, ale nepotřebuje výhradního německého kulturního Messiáše, jenž se tak rád od let vnucuje, nýbrž dovede žíti, obzírajíc pozorně vše vůkol sebe, především ze svých vlastních sil a zdrojů.

Nějakou novou víru v sebe a v svoje poslání potřebuje tedy nyní národ. Nemůže býti naší vírou pouhé předsevzetí, že budeme zajišťovati a chrániti dobyté svobody. Tato práce zajišťovací měla by se rozuměti sama sebou, jako by se i obrana našeho svobodného státu měla rozuměti sama sebou. To je národní povinnost a jen mučednická smrt za svobodu je národní ctností. Ale víra národní, jež je rozněcovatelem národního života, jež nese národ vstříc budoucnosti, jež ho povznáší nad jeho denní lopotu, není a nemůže zajisté býti právě v této lopotě. Víra národní není ovšem a nemůže býti nic abstraktního a utopického, rozevlátého do široka po celém světě a právě proto utopeného v povšechné mlze; víra v národní osvobození věru nebyla věcí utopistickou: slovo o utopismu bylo řečeno v samý předvečer národní svobody, jak je vidět, velmi nerozvážně a s povrchní nezodpovědností. Messianský sen českého lidu o Blaníku nebyl rovněž abstrakcí: bylo to skutečné jasnovidectví konkrétního fakta, zrajícího v dílně Dějin. Ale jsou, utopie, jež od dob Th. Moore, ba od dob Platonových zůstávají jimi s tvrdošíjností až zoufalou. Neliší se od nich leckterý dnešní sen o všesbratření lidstva. Sny jsou silny. Mnohé z nich, jako messianský sen blanický, mohou se splnit. Většina snů však zpravidla zůstane sny navěky. Víra však, zmocňující se srdce a ducha člověkova s nesmírnou silou své přesvědčivosti, vedoucí často až k fanatismu, má nad líbeznost snu ještě mohutnost určitosti, zápalnost činnosti, dech tvůrčí horoucnosti. Představuje možné a dosažitelné cíle, poněvadž láme skepsi a passivitu, je denním stimulans našeho duchovního života, denním našim duchovním chlebem, provází nás nocí i dnem, a to je silnější kteréhokoli snu. Z ní se i rodí národní energie, národní vůle.

Nedávný zájezd do Jugoslavie, pouť k hrobu kragujevackých mučedníků, cesta Šumadijí, jižním Srbskem, Macedonií a odtud zpět přes Bělehrad, Záhřeb a Maribor domů poučila mne o nesmírně zajímavém zjevu: Srbové a Jihoslované vůbec, nehledě k jednotlivostem, ve svém celku věří v nás jako v předního historicky i geograficky, kulturně i civilisačně predestinovaného předbojovníka slovanské solidarity, slovanského sjednocení; věří v nás zejména široké lidové masy, k jejichž podvědomému kolektivnímu hlasu a svědomí mám na základě zkušenosti ze světové války více důvěry než k jednotlivému mínění různých vynikajících politiků, právě dnes, kdy tato idea a tato víra v nás téměř pohasíná, kdy sami věříme co možno nejméně a téměř neochotně. Hovořit o slovanství dnes náleží u nás mezi překonaná stanoviska jako kdysi bezmála každá zmínka o vlastenectví. „Reálně“ jsme uvážili situaci, rozhlédnuvše se po slovanském světě, i řekli jsme slovanské solidaritě: Pašol! Promluviti dnes o Slovanstvu, o jeho budoucnosti i o našich povinnostech k němu i k jeho hudoucnosti, náleží mezi témata nejnepopulárnější, zejména v t. zv. vzdělanecké společnosti, podobně jako byl kdysi rozhovor o českém státním právu. Problémy Slovanstva a problém slovanské solidarity odkazován je dnes do říše utopií analogicky českému státu v dobách předválečných. Jeho existence byla považována za absurdnost, poněvadž se ukazovalo na „skálopevnou“ stabilitu Rakousko-Uherska, na velmocné Německo, na pruské strojní pušky, na trojspolek, podobně dnes kde kdo uhýbá před otázkou slovanské solidarity, poukazuje se na sovětskou Rus, na Polsko, na jugoslávsko-bulharskou animositu a podobná „nezvratitelná“ fakta.

Nebyl to ovšem jen pobyt v Jugoslavii, jenž mi připomněl, že víra v slovanskou solidaritu, tento živý odkaz nejen našich buditelů, ale celé historie naší, nezaslouží nikterak ani ironie, jíž ji rádo stíhá naše novopečené mondainní evropanství, prázdné a blaseované, ani sentimentálního pessimismu některých starých vyznavačů dotčených osudem Ruska. Bylo, myslím, značnou vadou našeho slavjanofilství, že jsme při něm myslívali vždy více na Rusko než na ostatní Slovany. Přesvědčil jsem se v Rusku samém, že naše láska k němu, vyrostlá z nepřesných představ a vesměs chybných informací, je silně nekritická; i že bude s prospěchem nám i Rusku, nepřestaneme-li ho sice milovat, ale neustaneme-li také vždy víc a více ho studovat a poznávat. Naše stará báj nepostavila Blaník do Ruska, nýbrž do srdce Čech. Ukázalo se, že měla v tomto směru správný instinkt. Přes to říkali jsme bezmála jako Černohorci na otázku, kolik nás je: s Rusy sto třicet milionů. Dnes ovšem je, myslím, velmi závažné - a pohřeb Sienkiewiczův nás v lecčems ještě ponaučil - vědomí, že ani jediný slovanský národ v Evropě nemůže žíti v isolovanosti politické a kulturní, že praxe životní si přímo vynucuje zejména na Slovanech, kteří vyšli státně posíleni z války, aby žili z allianční politiky (Čechoslováci a Jugoslavie) nebo aby k ní nezbytně spěli (Poláci). Bylo-li v životě národa již jednou možné, aby se vážně diskutovala otázka odstranění starých nedorozumění mezi rozvaděnými, jako tomu bylo za Stambolijského v Bulharsku, kdy se dokonce naskytl na pohled kuriosní, ale nikoli utopistický námět splynuti v duální stát, nezbývá nyní než věřit, že k smíru musí jednou dojíti, protože tento smír je možný, a ukáže se potom ve svých důsledcích také jako přirozený. Tehdy i náš poměr k Bulharsku, jenž je přátelský, stane se zajisté i zcela důvěrným. Jihoslované i Bulhaři mají vůči Polákům, vztah upřímné, ničím z minula nezkalené družnosti. Před naší návštěvou v Skopji byla v jižním Srbsku a v Macedonii výprava polské důstojnické školy válečné. Srbové hovořili o Polácích velmi pochvalně a přátelsky. Uvítali by je patrně radostně v allianci. Zbývá tedy náš poměr k Polákům, nemluvíme-li zatím o Rusku. Tento poměr pozbývá nejen dny, ba hodinami na dráždivém přízvuku, jímž trpěl dosud. Nemáme, konečně! územních sporů, a doufáme, že hořkost z nich, jejž ostatně byla uměle zveličována, vyprchá z duší. Chlad, jenž trvá mezi námi a Poláky, není odvěčný, trvá nějaké desetiletí. Není tomu tak dávno, kdy jsme je milovali snad ze všech Slovanů nejvíce pro jejich utrpení. Mácha se učil polsky a znal zpaměti Mickiewicze v době, kdy se u nás vědělo jen málo o Puškinovi, Gogolovi a Lermontovu. A Mácha je stvořitelem moderní poesie české. Nechuť, jíž nás stihl osud v poměru k Polákům, kromě k řadě Haličanů se nevztahovala k celému národu polskému, zejména ne k Warszawě a k Poznani. Srdečnost, jež jí předcházela, musí zase nastati a nastane. Dnes nám nebrání nic, abychom ji nevzbudili. Poláci mají vyspělou kulturu duchovou, svým západnickým ovlivněním nám blízkou a v lečcems stojící i nad námi! Rozhlédneme-li se tedy v přítomné chvíli po slovanských národech, mimo Rusko, vidíme, aniž bereme na pomoc výhradně síly idealistického a rasového mysticismu, že víra v slovanskou solidaritu a v slovanské sbratření není jen chimérou, poletující nad osudy slovanských národů v Evropě, ale má více než kdy jindy, a snad více než před válkou tolik konkrétní a prakticky živné půdy pod sebou, že si ani snad nejsme dosti vědomi toho, že by stačil malý krok k dosažení veliké věci. Československo, Polsko, Jugoslavie a Bulharsko, proniklé slovanským vědomím, stále rostoucím, kultivujícím se, zbavujícím se starých sentimentálních výčitek i sentimentálních snů, ale rozvíjejícím se k moderní, novodobé, živé koncepci světové úlohy sjednoceného Slovanstva, tento silný, vyrovnaný spolek slovanských států byl by, věřím tomu pevně, na konec jedinou oporou a příkladem také Rusku. Probudil by v ruském národě dřímající slovanské svědomí, přivedl by ruskou demokracii, zahlušenou dnešním bolševictvím, k slovanskému pojetí svého úkolu na vzkříšení Ruska, poněvadž spolek čtyř slovanských států byl by ve skutečnosti jedinou její nadějí, jedinou nadějí Ruska. Chceme míti Rusko slovanským. Já osobně nevěřím - a pokus Kolčakův mi to ukázal naze, že dnešní ruští monarchisté nespasí Ruska, poněvadž jsou germanofilové a cítí romanovsko-hessensky, nikoli rusky. Opravdovému Slovanu nelze si ani přáti, aby zvítězili dnes nad bolševiky oni, neboť by byli rozhodnými spojenci Německa proti Polsku a snad i Německa proti Evropě, jako se jimi pokoušejí býti bolševici. Rozpakuje-li se Německo ze strachu o svůj sociální klid přijmouti dnes spojenectví bolševiků, nebude nikterak na rozpacích zítra přijmouti spojenectví takových Sacharovů, kteří se dnes soustřeďují v hojném počtu v Mnichově kolem Ludendorfa. Demokratické slovanské státy západní, shodnou-li se mezi sebou, a tato shoda je dějinnou nutností, vzrostou na slovanskou velmoc, jejímuž rozhodnému vlivu se nutně bude poddávati Rusko. Sociální ústrojí Ruska i po likvidaci bolševictví nikdy už se nevrátí do předrevolučních forem. Vyrovnání mezi extrémem carství a bolševictví může přivoditi pouze příklad západních slovanských národů. Republika československá i polská, demokratické selské státy jihoslovanské, i při nedokonalostech nynějšího poválečného stavu, dají tu zajisté mnoho látky k plodnému studiu. Nesmíříme se nikdy s Ruskem bolševickým, ale přímo smrtelným nebezpečím pro nás a pro svět by bylo Rusko germanofilské, Rusko monarchistických Sacharovů. Chceme Rusko slovanské, jež by nám bylo hlízko a nám podobno: celým svým ústrojím politickým, sociálním i civilizačním, Rusko jako člena velikého svazu sjednocených slovanských států evropských. Věříme ve smír Bulharů a Srbů, konečný a trvalý, věříme ve vyrovnání rusko-polské, spravedlivé, zaručující rozvoj oběma národům. Dnes nastávají Evropě okamžiky, kdy uvidí před svýma očima organisovati se vyvážené, usmířené síly slovanské; není potřebí se obávati strašidla panslavismu, příznak universální monarchie všeslovanské s carem ruským v čele, jehož se obával tolik již Palacký. Idea slovanské solidárnosti, víra ve slovanské sbratření pomalu a v tichu probouzí dnes v slovanských národech na západ od bolševického Ruska vůli, podepřenou dějinnou nutností, vůli k dohodě, vůli k odstranění protiva výčitek, vůli k srpojenectví, vůli k sjednocení. Ideji slovanského sbratření leccos překáželo v minulosti, co dnes padlo samo, nebo co dnes lze snadněji odstraniti než dříve. Idea slovanského sbratření je dnes, aniž to snad tušíme, blízka svému naplnění. Spolek československojihoslovansko-polský je prozatím to nejbližší, čeho by bylo možno snad již zítra dosíci. Stará naše víra v Slovanstvo volá nás, abychom neustali v práci pro tuto velikou možnost. Pokoušíme-li se domysliti se důsledků tohoto velikolepého fakta budoucích dnů, shledáme nutně, že veliká víra a vůle, jíž se zdaří stvořiti velikou věc, rázem je s to značně ulehčiti klopotnou a národního ducha i národní energii vysilující práci vnitřní rekonstrukce a zabezpečení. Mohou-li se dnes naši Němci co chvíli odvolávat na Německo, byť slabé, mohou-li se dnes naši komunisté co chvíli odvolávati na Sovdepii, bohdá národ český neustrne v osamocení, v němž při vrtkavém kolísání Anglie od Mac Donalda k Baldwinovi, Francie od Poincaré k Herriotovi, žije svůj politický osud ode dne ke dni, bude se opírati o spolek slovanských národů a států, k němuž přistoupí jednoho dne i osvobozené Rusko. V tomto spolku bude naše budoucnost, v něm hude i konečná jistota a zabezpečení rozvoje našich sil národních, rozmach ducha národního. V tomto spolku připadne pak zajisté každému národu úloha, s níž bude. Geografickým avantpostem Slovanstva zůstanou však snad na věky Čechy, a s tím nutně připadne jim i mimořádný úkol. Ale již dnes měly by si uvědomiti povinnosti, jež jim jejich starobylá, ale věčně živá víra ve Slovanstvo, ukládá. Již dnes měly by rozněcovati samy v sobě, ve svých dětech především, v mládeži, ve studentstvu, onu nesmírnou, plodnou a zachovatelskou naději v budoucí rozvoj národa a Slovanstva, jež je dnes tak pomíjena a posmívána cynickou generací, utopenou v bolševickém žvanění a odsouzenou k neplodnosti uprostřed snů o sociálních utopiích.

Náš národ měl víru v svoje osvobození. Očekával ho především od Slovanstva. Jeho energie národní a jeho vůle přivedla ho k tomu, že se uprostřed světové války stačil osvoboditi sám. Touto svojí vírou žil a v jejím jménu zvítězil. Ale náš národ měl víru i ve Slovanstvo. Světová válka nebyla řízena Bohem tak, aby přinesla vítězství celému Slovanstvu. Slovanstvu bylo potřebí plné svobody Polska, sjednocení Jugoslavie, vyléčení Bulharska; věřím, že mu bylo potřebí i pádu germanofilského carství v Rusku. Jistě mu však bylo potřebí rozmetání habsburského Rakouska a zničení prušácké junkerské nadvlády v Německu. Bylo mu potřebí i mnoho nesmírného utrpení.

Víra v budoucnost Slovanstva, víra v nejbližší slovanský spolek, jenž pomalu zraje před našima očima i před očima Evropy, víra ve slovanské sbratření jest jedinou vírou, jež nás může vésti vstříc novému životu; nemůžeme zůstati v Evropě osamoceni, nemůžeme se vysilovati výhradně vnitřní úmornou prací zajišťovací. Musíme hleděti dále a kupředu. Víra v slovanské sbratření, jež musíme obnoviti v celém národě se zápalem vpravdě náboženským, víra, již musíme vytrvale a horoucně propagovati v Jugoslavii, Polsku, v Bulharsku a ovšem i v Rusku, i mezi emigrací, musí nás dovésti, jako nás dovedla víra v osvobození k svobodě a samostatnosti, k zabezpečí na věky a k velikosti. Národu je potřebí této víry, poněvadž bez veliké víry není velikého života. Národu nelze žíti ode dne ke dni, národu našemu v jeho postavení nelze žíti vratce bez určité a bezpečné opory, nelze mu také čekati na zázraky dalekých všesvětových snů humanistických. Víra v možné a v blízké sbratření Slovanstva je mu konkrétní silou na cestě k dorozumění lidstva, uskutečnění slovanské solidarity je mu předobrazem solidarity všelidské. Jako mu v těžkých dobách nesvobody t. zv. realní a drobečková politika, třebaže mu prokázala leccos dobrého, nemohla býti majákem budoucnosti, tak ani nyní nemůže býti jeho národní vírou, nesoucí ho kupředu a rozněcující jeho ducha, požadavek práce zajišťovací. Vedle této práce a nad ni musí míti víru ve vyšší poslání svého národa, již vidí v prohloubení a organisování slovanské pospolitosti, ve vytvoření svazu slovanských národů. To musí býti jeho dnešní národní vírou, pramenem veškeré jeho národní energie!

(Národní myšlenka 1924-1925, ročník 2., č. 3 (prosinec 1924), s. 69-78)


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Rudolf Medek | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.