Dnešní datum: 18. 06. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Nenechejme si ukrást slova

Uvahy

* Nenechejme si ukrást slova

Vydáno dne 12. 12. 2008

Svoboda projevuKlasická filosofie (a ostatně již sv. Augustin v De doctrina christiana) učí o slovech, že jsou znameními věcí. Přitom slovní základy těchto slov nejsou něčím přirozeným, nýbrž lidmi domluveným, jak také vyplývá z existence různých jazyků, kde táž věc je označována různými slovy. U slov odvozených nebo složených to tak už úplně neplatí, protože tvorba slov v jednotlivých jazycích se řídí určitými pravidly, jako např. různé přípony mají svůj ustálený význam.

Slovo samo o sobě nic nevypovídá, pouze označuje věc, čímž se rozumí nikoliv jenom nějaký hmotný předmět, ale cokoliv, co jest. O slovu samém tedy nelze říci, že je pravdivé či nepravdivé, to lze až o nějakém výroku, který subjektu přisuzuje predikát. Zdálo by se tedy, že na slovech nezáleží.

To však není pravda. Jestliže dva lidé budou stejnému slovu rozumět jinak, může jeden a týž výrok (stejně vyslovený či zapsaný) být pravdivý a současně nepravdivý, neboť vzhledem k rozdílnému významu nějakého slova v něm po věcné stránce nepůjde o stejný výrok. Důležité je tedy, aby mezi lidmi panovala shoda v tom, co slova označují. Tuto shodu lze uvažovat jak místně (mezi současníky patřícími k jednomu národu), tak v čase (stejný výrok dnes a před mnoha roky).

Ze zkušenosti víme, že mnohá slova mají více rozdílných významů. Pokud tyto významy jsou od sebe dobře rozlišitelné a v kontextu rozpoznatelné, je to jistě v pořádku. Někdy dokonce stejné slovo může patřit k různým slovním druhům, jako slovo „stát“ je současně podstatným jménem i slovesem, což je v angličtině zcela běžné. Rovněž např. nevadí, že „zebra“ znamená jak zvíře, tak značený přechod pro chodce; „vůl“ může být jak zvířetem, tak nadávkou hlupáku; „parasit“ kromě svého významu v biologii označuje i člověka, který ostatní zneužívá ke svému prospěchu. Při užití takových slov snadno z kontextu rozpoznáme, v jakém smyslu jim máme rozumět. Slova označují nejen věci přírodní, které se příliš nemění, ale i čistě lidské věci, takže objeví-li se něco nového, je to třeba také nějak nazvat, ať již novým slovem nebo použitím slova již existujícího, ale v novém odlišitelném významu.

Horší je, když nějaké slovo začne postupně, někdy až nepozorovatelně, měnit v užívání lidí svůj význam a původní význam začíná být pro mnohé ztracen. Tak např. „přítelkyně“ znamená ženu, která je někomu (muži nebo ženě) přítelem. To vyplývá již z toho, že je toto slovo vytvořeno standardní příponou „-yně“ od slova přítel, podobně jako máme žák a žákyně. Často je však toto slovo používáno ohledně ženy, která je vztahu k muži jeho milá nebo dokonce souložnice. To pak logicky vede k různému chápání věty: „Eva je jeho přítelkyně“. V zájmu pravdy a jednoznačnosti je jasné, že takové užívání slova „přítelkyně“ není přípustné. Někdy se jedná o přímo klamavá slova nebo slovní spojení jako je třeba „přerušení těhotenství“ místo „potrat“, jakoby šlo těhotenství přerušit a poté obnovit jako třeba je tomu v případě dovolené.

Význam slova může být také nepřípustně rozšiřován. Tak např. „rasista“ je člověk zastávající přesvědčení, že někdo tím samým, že má určité biologické znaky vlastní některé lidské rase, je méně nebo více hodnotným než ostatní, kteří tyto znaky nemají a k dané rase nepatří. Mnohá současná média však „rasismus“ a příbuzná slova používají i pro takové věci jako je vyslovení tvrzení o statistické významnosti některých biologických, sociologických, psychologických či jiných charakteristik s ohledem na rasu, tedy např. konstatování o nižší či vyšší inteligenci, vzdělání, kriminalitě, zdravotním stavu či obvyklém chování osob s ohledem na rasu osob žijících na určitém území. Podobně není rasistou stoupenec názoru, že pro obecné dobro je lepší, když rasy nežijí smíchány dohromady na jednom místě, ale žijí, pracují a vzdělávají se alespoň do určité míry odděleně. Podobně je médii rozšiřován význam slova „fašismus“. Jednalo se o politickou filosofii Mussoliniho v Itálii, která sice nepřípustně přeceňovala úlohu státu, ale která není totožná s německým národním socialismem Hitlerovy éry. Dnes jsou za fašisty označováni mnozí stoupenci pravicových národních hnutí a všeobecně jsou tak nálepkováni odpůrci levicových ideologií.

Slovo „diskriminovat“ pochází z latinského „discrimino“ a má význam „rozlišovat, rozeznávat, činit rozdíl“. Diskriminace není tedy sama o sobě něčím nepatřičným či špatným a v tomto smyslu je třeba toto slovo používat. V matematice pak diskriminant kvadratické rovnice slouží k rozlišení, zda tato rovnice má dva reálné kořeny, nebo jen jeden dvojnásobný nebo zda nemá řešení v oboru reálných čísel. Rozlišovat mezi správným a nesprávným, pravdou a lží, dobrem a zlem, skutečností a zdání apod. je naopak znakem moudrosti, která věci pořádá, a aby je mohla pořádat, musí je rozlišovat. Diskriminace dnes nabývá současně vedle neutrálního až positivního významu význam negativní, což může vést ke konfusi. Je proto nepřijatelné používat toto slovo v negativním významu, jak běžně činí mnozí současní politici a média.

Stejně tak je tomu s „extremismem“. Extrém značí krajnost, v matematice minimum nebo maxim nějaké funkce. To, že je něco krajní, nikterak neimplikuje, že je to něco nesprávného. Za extrémisty jsou dnes označování stoupenci názorů, které jsou výrazně menšinové v současné zkažené společnosti. Nesprávné je rovněž označovat úmyslné usmrcování židů za druhé světové války jako „holocaust“, neboť se nejednalo o celostní zápalnou oběť ani ze strany těch, kdo je usmrcovali ani ze strany obětí.

Dnes mnozí hovoří o hodnotách, o tom, že každý má svůj žebříček hodnot. Správně je třeba hovořit o dobrech a jejich hierarchii. To je něco objektivního, kdežto hodnoty jsou něčím subjektivním, něčím, co má pro někoho nějakou cenu. Slova jsou někdy účelově vymýšlena, aby manipulovala veřejné mínění. Prakticky neexistuje něco, co by skutečně bylo „homofobií“. Fobie je totiž neracionální strach před něčím (např. hady, uzavřeným prostorem). Jestliže jako racionálně uvažující lidé nebo jako křesťané odmítáme praktikování homosexuality, je to proto, že svým rozumem nebo na základě své víry poznáváme, že je to zlo, tedy ne na základě nějakých našich neovladatelných pocitů.

Někdy je se slovem v mysli mnoha lidí spojováno něco, co k němu samo o sobě nepatří. Tak je např. problematické hovořit o pokroku, jakoby se jednalo o nástup lepšího stavu, než byl předchozí, neboť pokrok znamená, že byly udělány kroky určitým směrem, ale to neimplikuje, že tento směr je žádoucí a dobrý. Stejně tak velmi často (zejména v reklamách) se používá slovo „nový“ jako by to znamenalo, že to co je nové, je lepší než původní či staré.

Snaha měnit význam slov se netýká jen běžného života a politické oblasti, ale i náboženství. Tak je lepší místo svátost smíření používat klasický termín svátost pokání (sacramentum poenitentiae), jakkoli odpuštěním těžkých hříchů dochází k smíření hříšníka s Bohem. Podobně je správné hovořit o svátosti posledního pomazání (sacramentum extremae unctionis) místo o svátosti nemocných, neboť tato svátost má být udílena těm nemocným, kteří se nacházejí v nebezpečí smrti. Dogmata církve, která jsou pro vždy platná, předpokládají, že slova, kterými jsou vyjádřena, nemění svůj význam. Jinak by se změnou významu slov změnil i význam dogmatické věty, která by mohla přestat být platná, a bylo by tudíž třeba ji přeformulovat. Pius XII. v encyklice Humani generis upozorňuje na to, že je třeba se držet osvědčené scholastické terminologie, pomocí které Církev formulovala mnohá svá dogmata, neboť pokusy je formulovat novými termíny vedou k dogmatickému relativismu a zkreslení dogmat.

Mnoho slov není dnes chápáno stejně jako dříve – např. svoboda, rovnost, pravda, filosofie, podstata, víra. Ten zmatek je i mezi katolíky. Před časem jsem jednomu z nich vysvětloval, že něco je jisté, protože je to článek víry. Dostalo se mi odpovědi, že pak to není víra, ale jistota, jako by víra v něco bylo subjektivní přesvědčení, že něco možná tak jest.

Fridrich Hayek v Cestě do otroctví píše: „Nejefektivnějším způsobem, jak přinutit lidi přijmout nějaké hodnoty, je přesvědčit je, že jsou to stejné hodnoty, které vždycky uznávali, nebo přinejmenším ti nejlepší z nich, které ale nebyly dříve správně chápány nebo doceňovány. … Nejefektivnější technikou, jak dosáhnout tohoto cíle, je používat stará slova a změnit jejich význam. Jen málo vlastností totalitních režimů je ve stejný okamžik pro náhodného pozorovatele tak matoucích a zároveň tak charakteristických pro celé intelektuální klima režimu, jako naprostá zvrácenost jazyka, změna významu slov, kterými nové režimy vyjadřují své myšlenky. … Jak tento proces postupně pokračuje, celý jazyk se je vydrancován, slova se stanou prázdnými schránkami zbavenými jakéhokoliv pevného významu, stejně schopných označovat jednu věc jako její protiklad, a jsou používána výhradně kvůli emocionálním spojením, která si stále ještě uchovala”.

Problémem jazyka se zabýval též George Orwell. Ve svém známém románu 1984 velmi zdařile ukazuje, jak manipulace s lidmi je spojena s manipulací s řečí. Pro správné užívání slov je dobré zabývat se jejich etymologií, protože tak v mnoha případech odkryjeme jejich původní význam. Tak například slovo „normální“ pochází z latinského „norma“ mající význam „pravidlo“, takže normální je to, co je podle pravidla. Dnes je však slovo „normální“ často používáno ve významu „obvyklý“, což je nepřípustné zkreslení významu tohoto slova. Možná, že dříve to, co bylo podle pravidla, bylo obvyklé, nyní tomu tak často není.

Dnes je situace snad ještě horší než za sofistů ve starém Řecku. Ti se totiž ještě snažili argumentovat, byť nesprávně a pomocí různých klamavých triků, jak o tom pojednává Aristoteles ve svém spisu O sofistických důkazech. Tehdejší společnost ještě dbala na dokazování. Všimněte si, že dnes ve světských médiích, vysokoškolských učebnicích (kromě matematiky) a dokonce ani v současných theologických pojednáních se takřka nesetkáváme se sylogismy. Prostě se jen píše a něco tvrdí, často na základě nějakých pocitů, jakoby cítění bylo poznávání. Nepřizpůsobujme se tomuto světu nejen v jeho chování, ale i v mluvě, nenechme si ukrást skutečný význam slov. Držme se raději starých osvědčených názvů, tedy hovořme o cikánech místo o Rómech, o černoších místo o Afro-Američanech, o chudých místo o „sociálně slabých“, o parasitech v lidské společnosti místo o „nepřizpůsobivých“ atd. Usilujme o to vrátit slovům jejich správný význam, odpovídající jejich užívání v křesťanské společnosti. Boj se nevede jen o politické názory, filosofické výpovědi a víru, ale i o slova.

Převzato z webu Institutu sv. Josefa


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 7] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Michal Kretschmer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.