Dnešní datum: 21. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Ničitelé náhrobků aneb Kdo jsou naši protivníci

Uvahy

* Ničitelé náhrobků aneb Kdo jsou naši protivníci

Vydáno dne 23. 04. 2007

V loňském roce byla v jednom severomoravském městečku zdemolována socha Karla Havlíčka Borovského. Pomník stojící v místních sadech od roku 1918 za celou dobu své existence překážel pouze nacistům, kteří jej nařídili odstranit (nikoli však zlikvidovat) a roku 1945 byl opět obnoven. Komunistické moci Havlíček nijak výrazně nevadil. Socha tak nerušeně přečkala více než šest desítek let, než ji, jak se posléze ukázalo, zničila levicová alternativní mládež, kterou řada místních obyvatel ovšem nazývá zdrogovanou chátrou.

Nedávno jsme se stali svědky činu, jehož ubohost se vyrovná snad jen jeho zvrhlosti. Místo posledního odpočinku Radoly Gajdy, generála ruských legií, hrdiny od Zborova a českého politika meziválečného období, bylo zhanobeno, náhrobní deska poničena a postříkána rudým sprejem. Jistě není náhodné, že k tomuto nanejvýš odsouzeníhodnému útoku došlo krátce před vzpomínkovým pietním aktem pořádaným občanským sdružením Vlastenecká fronta v sobotu 21. dubna. Máme tedy co do činění s projevem politicky motivovaného vandalství; nejspíš se jedná o dílo některé militantní skupiny levicových aktivistů. Příslušníci vzdělané idealistické mládeže nám tak opět dali najevo, jak si představují své ideály humanitní převedené do praxe. Hrob, jenž si nedovolili potupit ani komunisté během své dlouhé vlády v této zemi, pak po téměř osmnácti letech tzv. demokracie zdemolovali jejich ideoví nástupníci.

Svůj díl odpovědnosti za tuto neslýchanou zhovadilost nesou však i novináři, především z levicového deníku Právo. Ti svým lživým a manipulativním způsobem psaní usilovali o to, aby pietní akt zdiskreditovali, když se jej zcela bezpodstatně snažili dát do souvislosti s výročím narození rakouského frajtra a pozdějšího vůdce nacistů Adolfa Hitlera, čímž se už předem snažili jaksi legitimovat jakoukoli protiakci, byť sebehanebnější.

Zhanobení hrobu mrtvého protivníka představuje projev satanské nenávisti a zároveň zbabělosti, ohavnost, která je v opovržení i u nejbarbarštějších pronárodů, jaké kdy poznala tato planeta. V tomto konkrétním případě obzvlášť zarmucuje fakt, že zničení hrobu generála Gajdy je pravděpodobně dílem příslušníka českého národa, toho národa, za který Gajda bojoval a jemuž celý život sloužil. Šance na vypátrání konkrétního viníka ovšem zůstává nanejvýš pochybná - ale hlavně, že policisté v nemalém počtu monitorovali hřbitov a přilehlé okolí… Nezbývá než doufat, že bude brzy zjednána náprava; o rekonstrukci zničeného náhrobku se ze všech sil sami přičiníme. Zůstane však bolest v srdci nad touto událostí i nad tím, do jakého stavu se dostala naše společnost a náš národ, když se v jeho řadách najdou jedinci schopní spáchat ohavnost tohoto druhu. A zůstane i obava, zdali místo posledního odpočinku generála Gajdy, hroby jiných vlastenců či další pomníky připomínající naši minulost a národní tradice, opět nepadnou za oběť zuření lidského bravu.

Podívejme se však zblízka na ty, s jejichž zavrženíhodnými činy se stále častěji setkáváme. Jsou to individua ze stejné líhně a všechny je spojuje zavilá nenávist proti všemu českému, proti tomuto národu a jeho tradicím. Žádný prostředek jim není dost špatný, žádná špinavost dost špinavá, neštítí se ani nejodpornějších metod. Špiclují a fízlují své spoluobčany, zuřivě hledají jakýkoli náznak jim protivného myšlení, konstruují nejfantastičtější teorie, pomlouvají, ostouzejí a lžou. Zcela v duchu nejzavrženíhodnějších kolaborantských tradic, jaké kdy naše země zažila, tito novodobí Jidášové, za pomyslných třicet stříbrných či pár výhod, donášejí a udávají. Denuncianti, které každá společnost vždy stíhala opovržením, jsou nyní vydáváni za hrdiny. Jako krysy nesnášející denní světlo se po nocích plíží hřbitovem, aby si kopli do mrtvého lva a zdemolovali hrob člověka, který se jim už nemůže postavit, ani čelit jejich bezuzdnému řádění. Zítra se budou jejich soudruzi ve zbrani s novinářskými průkazy v kapsách, čepicemi na hlavách, s kamerami či fotoaparáty v rukou a se zvonícími mobilními telefony prohánět mezi kříži po obětech první světové války a dupat po hrobě ruského generála, jen aby získali kýžené snímky hrůzného díla zkázy vykonaného jejich spolubojovníky. Nemají úctu k mrtvým, ani k posvěcené půdě, oškliví si všechno, čeho si váží jakékoli lidské společenství.

Ohánějí se humanitou a lidskými právy, pokrokem či sbratřením všech lidí, agresivně však vystupují proti komukoli, kdo bezvýhradně nesdílí jejich názory. Nejsou ani v nejmenším ochotni (a začasté ani schopni) diskutovat, o to hlučněji ale napadají své oponenty, které nezřídka cejchují ideologizujícími nálepkami (neo)nacistů, fašistů a extremistů. Zatímco ideovým předchůdcům dnešních levicových aktivistů nelze upřít mnohdy statečný odpor proti skutečným diktaturám, dnešní svobodomyslnáři (jak se někteří z nich sami nazývají!) si dosazují nepřítele tam, kde není, ale proti skutečnému nebezpečí se raději nepostaví. Vystupováním proti chimérickému protivníku nic neriskují, zároveň si tak zdůvodňují smysl své existence a zakrývají vlastní ideovou prázdnotu. Žijí z negace, pozitivní přístup jim schází. Nechtějí nic vytvářet, o to raději však ničí. Velebí rozvrat, bezuzdnost a zahálku, opovrhují řádem, kázní a skutečnou tvořivou (zvláště cizí) prací. Mluví o svobodě, druhým ji ovšem upírají. Mají ústa plná idealismu, skutečný idealismus však postrádají, egoisticky hledí pouze na vlastní prospěch a pohodlí, jejich povaze se příčí vykonat byť i to nejmenší pro dobro celku. Není tedy divu, že vystupují proti myšlence národní, na tomto idealismu stojící, již stíhají svou nenávistí, jak jen mohou.

Z takových se rodí udavači. Z takových se rodí ničitelé hrobů. Z takových se rodí ti, kteří, vědomi si své moci i relativní nedotknutelnosti a beztrestnosti, záměrně lžou v médiích. Jde o protivníky, jimž je možno oponovat, přitom je však nepřestat považovat za hodné úcty? Jsou nepřáteli, proti kterým lze bojovat, ale zároveň si zachovat i respekt k nim? Nebo se jedná o pokrytce, zbabělce a lháře, podlou lůzu, před níž si každý slušný člověk odplivuje?


[Akt. známka: 1,92 / Počet hlasů: 13] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Kašpar | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.