Dnešní datum: 21. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Potrat zdravého rozumu

Uvahy

* Potrat zdravého rozumu

Vydáno dne 09. 03. 2008

Smrt Evropy Před několika málo dny vysoudila mladá žena, podle známých zpráv zřejmě relativně spokojená a milující matka osmiletého dítěte, náhradu od nemocnice za způsobenou škodu – a sice za nepovedený potrat. Žena před lety byla v nadějném očekávání, které se ovšem jí zdálo zřejmě dosti beznadějné, a podstoupila interrupci; zákrok ovšem usmrtil jen jeden plod ze dvou. Dvojčata se tedy nenarodila, ovšem jedno dítě ano. A právě kvůli němu, jež ovšem vychovává a snad má ráda (budiž to oběma přáno), vedla matka soudní při s nemocnicí. Tato událost odkrývá dva ze základních problémů dnešní doby.

Začněme prvním, který se dotýká především peněz a ne přímo životů. Kvůli čemu je dnes možno se soudit? Bariery, morální i tradiční, padají jedna za druhou. K soudům a arbitrážním komisím je poháněn i stát. Soudíme se kvůli ledasčemu – kuřáci kvůli nemocem, způsobeným (světe, div se!) kouřením, tlusťoši (tedy plnoštíhlí lidé bez bližší specifikace pohlaví, abych se někoho nedotkl) se – zatím snad jen ve Spojených státech – soudí s restauracemi, že ztloustli, když nemírně pojídali až požírali nezdravou krmi a vedli nezdravý život bez pohybu, nemocnice jsou žalovány za zpackané operace i za nedostatky, jež těžko předvídat. Před několika měsíci vysoudila po mnoha letech jedna pacientka bezpochyby oprávněnou náhradu za to, že při poměrně banálním zákroku ji operující tým zašil do břicha ochrannou roušku; měla několik let potíže, musela podstoupit další jinak zbytečnou operaci, při které ji v jiném zařízení roušku vyňali a navíc byla nucena namísto omluvy poslouchat výmluvy na „tehdy nízkou úroveň našeho zdravotnictví“. Zde je náhrada škody jistě na místě. Stejně jako v případě pacienta, kterému omylem lékař amputoval zdravou dolní končetinu; tu druhou mu samozřejmě následně musili amputovat rovněž, takže přišel o obě. Avšak! Co když dojde při běžné operaci, dejme tomu při vyjmutí slepého střeva, k nepředvídatelným komplikacím a pacient má mnohé další následné potíže či dokonce zemře? Budou pozůstalí žalovat nemocnici za náhradu škody? A jak to, z jakého důvodu? Je to zjevně nesmysl; ovšem stejně tak mohlo dojít k onomu „nepovedenému potratu“. Budeme-li na medicínu nahlížet jako na službu rovnou ostatním, pak je tedy žaloba na místě – nepovedený potrat rovná se špatně ušitý oblek u krejčího, chci zpět peníze a nebo nový oblek (asi nový potrat osmiletého dítěte?) anebo – náhradu škody. Jenže toto je cynismus i na dnešní dobu příliš veliký. Tak tedy zůstaneme u zmíněné náhrady škody, protože peníze se vždy hodí. Avšak pozor! Jsou tu obory, které zatím nikdo nežaloval. Tážete se jaké? Především dva – právníci a odborní poradci. Z hlediska módy žalovat vše a každého tito šťastlivci nenesou žádnou zodpovědnost. A přitom téměř každá důležitější smlouva leží na stole nějakého právníka, aby ji přehlédl a připomínkoval, či ty jednodušší jsou konsultovány jen v hlavních bodech (placeno dle hodinové sazby – schválně si zavolejte do nějaké advokátní kanceláře, kolik Vás bude stát každá načatá hodina konsultace!). Anebo každé rozhodnutí velkého rozsahu je rozebíráno s odbornými poradci, mnohdy externími z renomovaných společností; tomu se nevyhnou ani státní úřady. Ale ouha! Když se smlouva ukáže jako neúčinná či geniální, záměr skončí co by propadák, kdo nese vinu? Zodpovědná osoba pod projektem či smlouvou podepsaná, nikoli právník či poradce. Ale přeci stejně tak za narození dítěte nesou odpovědnost rodiče a ne lékař! Jenže zkuste žalovat právníky, že…

Ovšem přestupme k druhému fatálnímu problému; zde nejde zas až tak moc o peníze, zato o životy a zdraví. Dnešní lékařství má díky vědeckým a technologickým možnostem úžasné nástroje k záchraně lidských životů a někdy i zdraví, dříve nevídané. To samo o sobě je jistě dobré. Potíže ovšem nastávají vzhledem k jakési řekněme „bezmyšlenkovité aplikaci vědeckých úspěchů do praxe“. Máme jednu z nejnižších kojeneckých úmrtností na světě. Zjevně nezdravé děti jsou ve většině případů odeslány do věčných lovišť ještě dříve, než by se stihly narodit. Předčasně narozené tvorečky umí naše zdravotnictví udržet při životě. Za jakou cenu, to už ovšem statistiky neříkají. Nevíme, kolik dětí z inkubátorů je nešťastně slepých protož jim kyslík spálil zrak, anebo jinak fysicky postižených. Anebo v mnohem horším případě mentálně. Umíme udržet při životě lidi, o kterých téměř jistě víme, že nevnímají svět; nemohou přijímat potravu, jsou jen – velmi cynicky řečeno – trávicí trubicí spojenou s dýchajícím vakem a krevní pumpou. Umíme ovšem udržovat alespoň po nějaký čas při životě i lidi duševně zcela zdravé, kterým tělo postupně či na ráz nějakým způsobem vypovídá službu. Nešťastným matkám, jimž se narodí nezdravé dítě odsouzené k smrti umí dnešní medicína jejich službu potomkům prodloužit dostatečně dlouho na to, aby se samy matky ustaraly s jedním nemocným člověkem třeba až k smrti, byť je onen člověk k předčasné smrti rovněž předurčen.

Jistě, jsou to cynické počty měřící lidský život prospěchem celku - společnosti. Ovšem mají přinejmenším stejnou logiku (a já se domnívám, že mnohem větší), jako cynické počty měřící lidský život poměrem ku prospěchu jednotlivce. Protože co jiného je potrat či volání po „euthanásii“, čili legální polovraždě-polosebevraždě? Je naše společnost snad tak chudá, aby se nemohla postarat o těch nemnoho nechtěných, avšak tělesně i duševně zdravých dětí? Není u nás dostatečná poptávka po adopcích? Některé bezdětné páry u nás si vozí děti z Afriky – proč jim raději nesvěřit do péče nechtěné české děti? Volání, že potrat je lepší než život nechtěného dítěte nemůže potom obstát. Usmrcení plodu je jistě pro všechny výhodné – ovšem až na to dítě… Nehledě na skutečnost, že z dnešního principu rovného přístupu k pohlavím by měl s interrupcí souhlasit i otec – vždyť jde i o jeho potomka.

A na konec života je právě s budovatelským nadšením stavění jiný druh zabíjení – „asistovaná sebevražda“. Od kolika by měla být povolena? Od narození? Od osmnácti let? Od patnácti? Anebo od důchodového věku? A nejsou tedy již děti povinovány svým rodičům (přinejmenším za přivedení na svět, výchovu, výživu a bydlení), když mají moci si jen tak v klidu spáchat sebevraždu? Mimochodem, hádejte, proč se sebevražda jmenuje v českém jazyce sebevraždou a ne samozabitím – protože vždy byla chápána jako vražda. Ale především – kde vezmeme jistotu, že i při sebepřísnějších zákonných normách by si svůj skutek sebevrah druhý den nerozmyslel? Proč tedy hasiči a policisté zachraňují ty nešťastníky, co se chystají skočit z mostů či střech? Aby jim potom doktoři dali sklenici s jedem? Jestli bude „asistovaná sebevražda“ u nás povolena, škodolibě se směji, kolika zákonodárcům, co pro ni zvednou ruku, jejich děti či vnuci opatří u prvního lékaře potvrzení o nezpůsobilosti k právním úkonům pro pokročilý věk a u druhého vstupenku do věčných lovišť. „Víte, pane doktore, kdyby to dědeček mohl rozhodnout, určitě by si to přál. A ta obálka je pro Vás…“ No a dědictví bude doma a o staříka se nikdo nemusí starat!


[Akt. známka: 2,00 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Maloušek | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.