Dnešní datum: 24. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Pravda o Kunderovi a RKZ

Uvahy

* Pravda o Kunderovi a RKZ

Vydáno dne 19. 10. 2008

Rukopis královedvorský Policejní záznam z 50. let 20. století o udání západního agenta snažícího se o ubytování u známé na pražských vysokoškolských kolejích vyvolal v posledních dnech ve veřejné debatě vášně, které si přímo říkají o srovnání s vášnivými spory o Rukopisy královedvorský a zelenohorský. Okolnosti sporů o pravost RKZ a Kunderova udání jsou nutně v mnohém nesrovnatelné, soustředím se však na analogie, které považuji za významné, zajímavé a možná i příznačné pro charakteristiku vývoje české společnosti.

Obě debaty jsou docela jistě podobně intenzivní. Ani v jednom případě sám nejsem zcela jist, kde je pravda. V obou debatách padají častěji argumenty nelogické, nesmyslné a přibájené než realistické. V případě Rukopisů tak jistý soudobý vysokoškolský profesor třeba tvrdil, že coby vědec přesně ví, jak vypadal český básnický projev v době jejich údajného sepsání. Text předmětných básní tomuto neodpovídá (používá jiné tvary s odlišným průměrným výskytem větných druhů) a je tak vědecky dokázáno, že jde o podvrh. Logické otázky se nepřipouštějí, tvrdil to přece i tento velikán TGM. Debatovat o tom, že hodnota Rukopisů byla přece právě v jedinečnosti doložené básnické tvorby v češtině v dané době, takže není s čím srovnávat, je zákázáno. V případě policejního záznamu je zase některým (T. Zahradníček a MF DNES v článku „Kunderova bota v Respektu“) například jasné, že pozdější známý spisovatel v emigraci Kundera, nemohl mít zájem někoho udávat, čili se o policejním záznamu vůbec nemá veřejně diskutovat. Kunderův známý (realizovaný) zájem o členství v komunistické straně a komunistické přesvědčení v té době, stejně jako funkce jakéhosi vedoucího kolejí (zodpovědného jistě i za pořádek), to vše je známé a představuje možný motiv udavačského činu, přesto jej novináři, historici a profesionální mínkotvůrci jedné strany nehodlají vůbec brát v potaz. Podobnou hodnotu mají i mnohé další spíše emocionální argumenty. Zkušené mediální konzumenty, uvyklé zpravodajství stylu „Část Čechů je pro trest smrti“ (ve skutečnosti bylo proti 32 %, pro 62 %) svévolné nakládání s pravdou nemůže překvapit, smířit se s takovou úrovní novinařiny je však špatné.

Na obou stranách se vyskytují objektivisté, jimž jde údajně hlavně o zjištění skutečnosti a pravdu (přitom jejich pravdy jsou kupodivu zcela protichůdné). U RKZ se tak prováděly mnohé chemické a fyzikální zkoušky, které však skutečnost vlastně nijak neobjasnily (papír je dobový, část inkoustů novodobá, avšak o úpravách kreseb a písma v rámci určité restaurace po nálezu nikdo nikdy nepochyboval). Předmětem zpochybňování policejního záznamu o dopadení agenta Dvořáčka a Kunderově roli je zase například skutečnost, že není obsaženo číslo udavačovy občanky, jeho podpis, případně, že není uvedeno, jak bylo s informátorem dále naloženo, komu postupovány další informace, atd. V obou případech alespoň zatím objektivní zjišťování nevedlo k jednoznačnému určení pravdy … a možná vést nemůže.

Nejspíš v obou případech vystupují také zastánci přístupu „nechat staré věci na pokoji“, řkouce „...jde přece hlavně o budoucnost, s těmi diskusemi nás už neobtěžujte“ (jakoby předchozím typům nešlo o to, jaká pravda převáží v budoucnu).

V obou debatách můžeme spatřit na obou stranách barikády také srdcaře, kterým jde údajně hlavně o duši národa (a podobné metafyzické hodnoty), resp. kulturu (dnes většinou odnárodněnou). U RKZ se volalo po uznání jejich autenticity v zájmu udržení integrity národa, u záznamu udání agenta Dvořáčka se naopak volá po uznání nedůvěryhodnosti dokumentu v zájmu jakési integrity jedné z největších postav české kultury (patrně spíše nazřeno pohledem světa na českou kulturu, sám Kundera se české kultuře věnuje spíše jako nemilovaným návštěvám obtížných vzdálených příbuzných). Srdcaři jsou mi obecně velmi sympatičtí, avšak v obou případech podle mne svým věcem vlastní argumentací spíše škodí.

V úvodu srovnávání jsem si dovolil otřít se o argumentaci budoucího prvního československého prezidenta. V závěru si naopak jeho slova vypůjčím. Při sporech o pravost RKZ prohlašoval, jak jej uráží představa, že by integrita našeho národa měla spočívat na pouhé víře v pravost Rukopisů (z nichž jeden si skutečně zaslouží výrazně menší důvěru). S diskusemi o případném Kunderově udání je to přinejmenším stejné. Představa, že hodnota české kultury je založena na víře v neposkvrněnou čest předních osobností, je směšná (pichlavá otázka autorova: Není stejně směšná navíc i dnešní potřeba mnohých zachovávat tatíčkovskou legendu neomylného TGM?).

Jen ať se o věci diskutuje, přinejmenším se opět veřejnosti připomenou hrůzy totalitního nakládání s lidmi, jejich svobodou a svobodou svědomí. Kundera o své bolševické minulosti mlčí. S novináři nekomunikuje. Teď udělal výjimku a své udání popřel. Píše knihy. Francouzsky. Do češtiny přepisuje málo z nich, překlady nepovoluje. Je to jeho volba, možná nejlepší z možných. Proč to nerespektovat? To však neznamená, že by objasňování procesů a úloh jednotlivých osob v dobách bolševického řádění v naší zemi bylo nehodnotné nebo mělo skončit. Právě naopak.

psáno v říjnu 2008


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jiří Hojer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.