Dnešní datum: 25. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Problematika národního hnutí a výhled do budoucna

Uvahy

* Problematika národního hnutí a výhled do budoucna

Vydáno dne 06. 06. 2005

V tomto příspěvku bych chtěl převážně navázat na to, co napsal Lukáš Petřík v předminulém čísle, respektive zaměřit se nad budoucností národního hnutí a dál rozvíjet myšlenku budoucí cesty, kterou by se národní hnutí mělo ubírat, myšlenku kterou autor již nastínil. Lukáš Petřík má pravdu když píše, cituji „…v ČR není vhodné zakládat nějakou nacionalistickou stranu, ale ne jenom kvůli tomu, že na to nejsou vhodné podmínky. Především tvrdím, že by to znamenalo tříštění sil na pravici. Jsem zastáncem většinového systému a tím pádem dvou stran, jak to funguje v USA a Velké Británii. Myslím, že by měly spolupracovat všechny pravicové síly od pravicových nacionalistů po konzervativce a libertiny a hledat především to, co je spojuje.“

Sdílím naprosto stejný názor. Tato práce by měla ve stručnosti a v úvodu nastínit vývoj české pravicově-národní scény a objasnit aspekty pádu, propadu a současné „malé oblíbenosti“ většiny pravicových a pro-národních stran. Dále bych rád představil svůj pohled na budoucí vývoj nacionálního hnutí a směr, kterým by se podle mne mělo ubírat.

Historické kořeny a vývoj české pravice

Přirozeně a dáno historickými souvislostmi vychází česká pravice a Národní hnutí logicky z doby Národního obrození, národnostního útlaku doby vlády Habsburků a posléze Rakousko – Uherského dualismu. Ze starší historie poté převážně ze svatováclavské tradice, husitství, doby Karla IV, potažmo vycházení ze slovanských, nebo keltských pohanských tradic. Nutno podotknout, že do historického přehledu vývoje pravice z této doby je nutné počítat i slovenský vliv a osoby slovenské národnosti.

Obecně, pobělohorská tzv. „Doba temna“, spojená s nevolnictvím, potlačováním mateřského jazyka a špatnou situací venkovského lidu, navíc kombinovaná s těžce (často i terorem) prosazovaným katolicismem, který nemohl být v kontrastu s husitskou tradicí brán kladně musela logicky vytvořit naprosto ideální podhoubí pro vznik národní rezistence. Mějme však na paměti, že Národní obrození přišlo více než 100 let po Bílé hoře, a tak habsburská germanizace zanechala logicky viditelné stopy. Jinými slovy řečeno, většina národa zpočátku brala obrozence spíše jako podivíny, ne-li nepřítele. Habsburská monarchie však nebyla žádná totalita, jak by se mohlo na první pohled zdát a tzv. germanizace nebyla cílem, nýbrž prostým a logickým vyústěním tehdejší doby. Habsburkové neměli vůbec v plánu český národ či stát nějak zbavovat svébytnosti, nemluvě o nějaké likvidaci. Proto obrozenecké snahy byly zpočátku brány jako nějaký nadbytečný luxus, většina národa se ohrožena necítila. Zlom přinesla Velká francouzská revoluce a především na ní navazující Napoleon. Do té doby totiž bylo vlastenectví takřka neznámým pojmem, revoluce navíc uvolnila cestu volnomyšlenkářství a „otevřela“ lidem hlavy co se týče pohledu na vrchnost a to, jak jsou jí zneužívány a podobně, ale pravý zlom znamenaly právě napoleonské války. Napoleon přinesl na bitevní pole národní hrdost a patriotismus. Poprvé se bojovalo za vlast a za národ a ne pouze za zájmy panovníka. Doba císaře Napoleona je navíc brána mnoha politology jako zárodek krajní pravice, především různé bonapartistické spolky navazující na svého předchůdce. Tato doba, znova opakuji, znamenala doslova „boom“ nacionalismu a výrazně přispěla k Národnímu obrození u nás.

Když bylo Národní obrození „úspěšně završeno“, začaly se ozývat hlasy požadující národní samostatnost, což bylo opět dáno děním okolo a vzestupem teď už opravdu nacionalismu v polovině 19. století. V této chvíli se dá říci, že se česká veřejnost rozdělila na dvě skupiny, co se pojetí Národního hnutí týkalo (zde je potřeba do „osamostatňovacích“ snah zahrnout i levici, reprezentovanou nově vzniklou levicovou sociální demokracií – k odluce došlo až později). První, tzv. pojetí austroslavismu reprezentovanému např. Františkem Palackým, bratry Grégrovými a vůbec stranou staročechů později ztratilo na síle a do popředí se dostalo pojetí národní samostatnosti reprezentovanému zprvu mladočeskými radikály, posléze realisty T.G. Masaryka, kteří však, až do poslední chvíle (1.sv.válka) prosazovali taktéž spíše konfederativní uspořádání habsburské monarchie, což se ukázalo nemožné v průběhu výše zmíněného konfliktu, když vyšly najevo plány německých šovinistů v případě vítězství ústředních mocností, plány na „faktickou“ germanizaci českého prostoru, to ostatně píše sám Lukáš Petřík.

Zde jsem opomenul právě problém v té době vzrůstajícího německého šovinismu, kde, zdá se lze označit i přesné datum jeho definitivního vzestupu. Je jím rok 1866 a s ním spojené vyřešení sporu o dominanci ve střední Evropě. Vzrůstající pangermánské snahy převýšily habsburské pojetí Evropy a logicky musela přijít válka. Ta přišla a svým výsledkem ovlivnila velmi mnohé na mnoho let. Německo se později v roce 1871 sjednotilo, získalo dominantní vliv ve střední Evropě a vše nutně muselo při tempu sílícího pangermanismu vyústit k 1.sv.válce a tím vlastně vše předznamenalo nástup Hitlera a vše s tím spojené.

Německý pangermanismus a věci s ním spojené je dalším významným faktorem ovlivňujícím vývoj českého pro-národního hnutí. Staleté nepřátelství, či spíše nevraživost mezi oběma národy zde opět nabírala na síle. Sílícím antislavistickým a germanizačním tendencím se bylo nutné bránit, a tak vznikla například Národně demokratická strana vedená Karlem Kramářem, který byl sám velmi velmi antiněmecky a panslavisticky orientovaný. Sám sice nejsem orientovaný výrazně protiněmecky a dokonce si myslím, že mnohé věci mezi oběma národy, ať už šlo o slova, činy, křivdy jsou značně „přitažené za vlasy“ a často uměle zveličovány, ať už jednou nebo druhou stranou, faktem však zůstává, že národovecký boj proti germanizaci je pro budoucí vývoj pro-národního hnutí v Čechách klíčový. Zejména pro období mezi dvěma světovými konflikty a dobu 2.sv. války samotné, čímž se ovšem dostáváme až na pole nepříliš šťastného období pro náš národ a to doby kolaborace a druhé světové války.

Takto jsme se logicky dostali do období meziválečného nacionalismu a specifického českého fašismu. Mějme na paměti, že výraz „fašismus“ v tehdejší době naprosto neodpovídá dnešnímu zprofanovanému a často tehdejší skutečnosti neodpovídajícímu termínu. Navíc byl tzv. český fašismus (reprezentovaný nejčastěji Národní Obcí fašistickou R. Gajdy, avšak za „fašistickou“ či „fašistu“ je někdy označována, byť neprávem i Kramářova Národní demokracie, nebo Alois Rašín) alespoň zpočátku (rozumí se do vypuknutí války) silně protiněmecký a antinacistický Je velice obtížné podle dnešních měřítek a vůbec nalézt pomyslnou hranici kdy se jednalo o demokratickou krajní pravici a kdy o fašismus, nehledě na to, že řadě osobám a organizacím označujícím se v té době za „fašistické“ nešlo o odstranění demokracie (což bývá jeden z hlavních „požadavků“ fašistické ideologie) a tak dále. Tehdejší doba také velice lpěla na rozdělení fašistický kontra nacistický, na rozdíl od dnešní doby, kdy se tyto dva pojmy často zaměňují a mylně berou jako dva naprosto stejné systémy. S touto tezí souhlasit dalo, avšak za předpokladu, že je míněno období přímo války, kdy většina evropských států ovládaných zpočátku pravicovými až fašistickými (avšak ne-nacistickými silami, např. Maďarsko, Rumunsko, Polsko) byla nacisty ovládnuta či donucena (více či méně dobrovolně) ke spolupráci a podpoře Třetí říše, čímž se vlastně dostala do „národně-socialistického“ spektra. Je proto v kontextu vývoje české pro-národní pravice nutno zmínit i české nacisty a moravské separatisty kteří usilovali o odtržení Moravy a byli hojně podporováni nacisty, neboť ti v nich spatřovali „pomocnou sílu“ při likvidaci českého státu („Národopisná Morava“, „Moravská rodobrana“, z českých nacistů „Strana zeleného hákového kříže, v době okupace kolaborantské Kuratorium, později Vlajka ) Lze říci, že tyto skupiny byly v kontextu vlivu na formování české, potažmo československé pro-národní scény snad s výjimkou Vlajky (která až do 2. světové války vystupovala silně protiněmecky) naprosto marginální.

V poválečném období bylo výsledky války a celkovým postojem společnosti jasné, že pravicové síly budou vyřazeny z boje a jejich vliv na celkové dění bude minimální. Po válce byla totiž mimo kolaborantských skupin jako Kuratorium či Národní souručenství zakázána mimo jiné i Kramářova Národní demokracie nebo také Agrární strana. Řada pravicových stran musela v zájmu zachování existence přijmout socialistickou rétoriku. Po celých 40 let komunistické totality se na území ČR z pochopitelných důvodů nedá hovořit o nějakém konzistentním proudu pravice, vyjma samozřejmě zahraniční emigrace. Zde je nutno vyzdvihnout zejména kanadskou emigraci a dodnes vydávané periodikum Conscience. Samozřejmě je nutno zahrnout ale i Třetí odboj (skupiny jako Mašínové atd.). Po celou dobu totality se také vyskytovaly různé sporadické aktivity avšak minimálního významu, aktivity zařaditelné spíše k neonacismu, šlo však většinou o provokace vyšinutých jedinců a s NS aktivitami 90. a současných let se nedají srovnávat. Taktéž je sporadické, zda označit tzv. Chartu 77 za pravicové hnutí či nikoli. Jak známo, Charta 77 ač se považuje za organizaci disidentů, tak ve své podstatě (a to lze slovy jejich představitelů doložit) neusilovala o svržení komunistické totality, nýbrž o to, vést s komunistickým režimem konstruktivní dialog. V tom případě tedy disidentská být nemohla. Jak se tato snaha projevila na dnešku, není třeba dopodrobna vysvětlovat. Tzv. revoluce byla ve skutečnosti jen zákulisní dohoda s prostým předáním moci z rukou vrahů do rukou podvodníků a slabochů. Samozřejmě, pravicové názory se objevovaly po celou totalitu, i když byly potlačované. Ve spolcích jako Charta 77 a podobně by se takoví lidé také našli, mějme však na paměti (a zde bych odkázal na kontroverzní publikaci Miroslava Dolejšího „Analýza 17. Listopadu) že valnou většinu Charty tvořili tzv. reformní komunisté z roku 1968, odstavení radikálním křídlem strany. Jako pravicový celek, tak Chartu 77 označit v žádném případě nelze. Spíše šlo o skupinu, s členstvem „napříč politickým spektrem“.

Doba po „revoluci“ dala vzniknout mnohým pravicovým a pro-národním subjektům, kde dominantní místo zaujímala ODS, a v krajně-pravicovém spektru SPR-RSČ, či menší subjekty jako RRS, VRS apod. Hlavním výchozím bodem se samozřejmě staly „nevyřízené účty“ s komunismem, důsledná vlastenecká politika a odpor ke snahám o integraci v mezinárodních institucích ať již šlo o NATO či EU.

Blízká minulost a příčiny „pádu“

Na počátku 90. let se zdálo, že nacionalistická rétorika je pro občany velmi přitažlivá. SPR-RSČ se stala stabilní frakcí v Parlamentu, ale začaly se objevovat první ideové trhliny. Řadě „národovců“ se nezalíbil program SPR-RSČ, nastaly neshody mezi jednotlivci a ideové rozpory (zpočátku po vzoru amerických republikánů konzervativně-nacionalistický program republikánů kontra radikální šovinismus, kontra sílící neonacismus.) Média chytře využila těchto a jiných rozporů a využila je k diskreditaci příslušníků nacionální pravice. Vzájemné půtky poté dostoupily vrcholu tak, že se jednotlivé frakce začaly doslova nenávidět. Fatální ranou byl neúspěch republikánů v parlamentních volbách roku 1998 a drtivý propad jejich preferencí. Za tím nestál jen mediální útok proti krajní pravici, ale především aféry Miroslava Sládka, jeho trapné výstupy, skandály a ostudné výroky (např. na adresu příslušníků německého národa při podpisu česko-německé deklarace.) Navíc vyšly najevo majetkové podvody a machinace p. Sládka a jeho téměř diktátorské vedení strany. Od té doby se kdysi velký vůdce české pro-národní scény stal pouze loutkou a jeho další snahy a poltická činnost na věci již nic nezměnily. Poté následovalo rozštěpení republikánů na dvě frakce. První, pokračovatelka SPR-RSČ, dostala název RMS (podle svého vůdce – Republikáni Miroslava Sládka) ale na úspěchy z první poloviny 90. let již nenavázala. Druhou, založil Sládkův kdysi „nejbližší“, někdejší tajemník SPR-RSČ L. Vik, který dal straně název Republikáni. Tato strana však zůstala naprosto neznámá a prakticky o ní nebylo nikdy slyšet. Všechny tyto faktory a vzájemná propojenost mezi proti sobě stojícími frakcemi způsobila naprostou neschopnost a doslova ubohost národní pravice v letech 1998 – 2002. Nic na věci nezměnil ani vznik tzv. NSB (Národně Sociálního Bloku), který se dle svých slov pokoušel obnovit pro-národní síly v ČR, leč neúspěšně. Tato strana navíc využívala dosti ostrou extremistickou rétoriku a navíc byla velmi propojena s neonacistickými skinheads, vlastně šlo o stranu na tzv. „post-naziskinheadské“ bázi, což bylo pro mediální útoky jako stvořené. Později byl NSB nucen přejmenovat se (prý z důvodu podobnosti názvu NSB s holandskou stranou, za 2.sv. války kolaborující s nacisty) na PA (Pravá Alternativa), ale kolem roku 2002 se i tato strana rozpadla. Část aktivistů (kolem Jana Kopala) přešla do NDS (Národně Demokratické Strany – neúspěšně navazovala na Kramářovu Národní demokracii z období První republiky). Ta ale také později tuším zanikla.

Je nutno dále zmínit tři občanská sdružení a hnutí (ne politické strany), která měla a některá z nich stále mají svůj vliv na formování a podobu české pro-národní scény. Jde o Vlasteneckou Ligu, Vlasteneckou frontu a tzv. Národní front castistů, později SPONH, jehož členové byli první, kdo se na počátku nového milénia začal silně zajímat o vytvoření zcela nové národovecké strany.

Současnost a Budoucnost

Současná pro-národní scéna se nachází nebo alespoň do nedávné minulosti se nacházela ve špatném stavu poznamenaném dlouhodobými neshodami, roztříštěností a nejednotností. Abych ale navázal na předchozí odstavec, tak snahou bývalých členů bývalého NFC vznikla (nebo byla snaha) kolem roku 2002 (2003 ?) o vytvoření nové národovecké strany s názvem Národní Strana. Původním záměrem bylo vytvoření pravicové, konzervativní strany. Leč, během zakládání opět nastaly uvnitř neshody a štěpení na frakce. Během procesu zakládání existovaly dokonce dvě Národní strany. Nakonec, po vyřešení všech neshod se Národní strana postavila na nohy. Tato Národní strana však již v mnohém nenavazovala na původní myšlenku konzervativně-pravicové strany a výsledkem je Národní strana dnes, kdy se tato strana blíží spíše k radikálnějšímu nacionalismu.

Jistě je nanejvýš chvályhodná snaha o sjednocení české pro-národní scény. Což, z aktuálního hlediska by se dalo říci, že se povedlo. V tomto pro-národní pravice naprosto překonala své předky z První republiky, ačkoli situace byla tehdy mnohem příznivější. Nyní, na počátku nového milénia je nutno do tzv. národovecké scény počítat subjekty jako RMS, Národní sjednocení, České hnutí za národní jednotu s DS (Dělnickou stranu – přes zavádějící název pravicová frakce vzniklá z bývalé SPR-RSČ a RMS). Ve většině subjekty naprosto nevýznamné až marginální...

Opravdu si ale myslím, že okolnosti a doba dospěly k takové celkové situaci, že zakládání nějaké nacionalistické strany v ČR a vůbec ve světě již nemá smysl. Jde o to, položit otázku a uvědomit si, co má v dnešní době naději na úspěch a co ne. Jednoznačně, na tom se asi shodneme všichni, je nesmyslná cesta neonacismu, neboť věci typu „rasová válka“, či repatriace válečných zločinců, jsou věci naprosto již z principu nepřijatelné a nereálné. Ironií osudu ale je, že je neonacismus někdy směle využíván levicí k diskreditaci pravice. Nacionalismus se stal (bohužel) také z velké části zdiskreditovaným pojmem. Čtyřicet let rudého stínu nad Evropou, trend moderní levice 60. let, politická korektnost, snaha o multikulturalismus a podobné „výdobytky“ doby dokázaly na myšlení a mozcích lidí notně zapracovat tak, že je tento pojem automaticky spojován právě s nacismem a podobnými totalitními ideologiemi které paradoxně s nacionalismem, potažmo pravicí mají pramálo společného, naopak se svými socialistickými a kolektivistickými idejemi často blíží spíše k levici. Nicméně, historie zejména druhé světové války byla vepsána natolik silně a podvědomě, že než věnovat takové nadměrné úsilí které by bylo nutné k vysvětlení lidem ovládaných z velké části levicovou propagandou např. toho, že Hitler nebyl nacionalista, nýbrž spíše nějaký nadnárodní, internacionální rasista, je lepší vést boj jiným směrem. Navíc dnešní doba již nepřeje přílišným „extremistickým“ názorům a jedno si uvědomme, veliký podíl na ovládání veřejnosti mají, jak jsem již nastínil masmédia, které ve velké většině pravicovým (natož nacionalistickým myšlenkám) nakloněné nejsou. A proto, samotná nacionalistická strana (ač sjednocená se subjekty společného zaměření) nemá valnou šanci na úspěch, protože jednoduše mediální tlak a intriky levicových nepřátel dokáží takovou stranu pohodlně zdiskreditovat, či alespoň částečně v očích veřejnosti poškodit, než sama získá potřebný vliv k tomu, aby mohla totéž udělat svým protivníkům. Je to vidět například v kauze Národní Strana vs. J.X. Doležal (jde o drogově závislého paranoika, zakomplexovaného jedince brojícího patrně proti jakýmkoli pravicovým myšlenkám) kdy dotyčný osočuje v týdeníku Reflex Národní Stranu z neonacismu apod. avšak samotné NS není dán prostor se ve zmíněném periodiku vůči výmyslům tvora J.X.D. obhajovat. V médiích je sjednocující snaha české ultrapravice označována za „hnědý pochod“, což je nesmysl a nehorázná lež a novinář, který něco takového napíše, byl měl být z redakce dotyčného plátku vyhozen. Avšak pravdou je, že samotná strana má mnohdy příliš radikální a útočnou rétoriku a vzletná populistická hesla (např. v souvislosti s Grossovou aférou prohlašovat, že „V případě když Gross neodstoupí, vyzve NS občany k neposlušnosti“, je docela na pováženou) na to, že aspiruje na členství v Parlamentu.

Ačkoli proti Národní straně naprosto nic nemám a jejich snahy o sjednocení vidím nadmíru pozitivně, tak jejímu úspěchu v parlamentních volbách v roce 2006 příliš nevěřím (ale strašně rád bych se mýlil), už také proto, že přes počáteční snahy nepředstavuje pravicovou alternativu v této zemi. Shoduje se totiž v mnoha věcech (alespoň částečně) s taktéž pravicovou ODS, ať se již jedná o určité postoje k EU či komunismu, nebo částečně také názory na imigrační politiku a tak dále. Potenciální nerozhodnutí pravicově smýšlející voliči se tudíž (pokud půjdou volit) přikloní spíše k ODS. Dále počítejme pravicové subjekty jako Pravý blok, Českou pravici atd. Národní strana tak dostane pravděpodobně hlasy jen od nacionalistů. Tyto skupiny jsou však v porovnání s celým pravicovým spektrem nesrovnatelně menší a svými případnými hlasy asi nepřinesou kýžený výsledek. Národní strana totiž takto osloví pouze velice úzké spektrum voličů a spojenectví s ostatními neparlamentními pravicovými subjekty jako Národní sjednocení, Dělnická strana atd. (což jsou subjekty jejichž volební potenciál se rovná nule) na to nebude mít vliv. Nula k nule dá bohužel pojde. Šance vidím i jinde.

Jak správně poznamenal Lukáš Petřík, pravice by měla široce spolupracovat, od konzervativců, přes libertiny až po nacionalisty. Měli bychom hledat především to, co nás spojuje, zbavit se některých „extremistických“ dogmat (šovinismu, primitivního rasismu a antisemitismu) a společně účinně prosazovat skutečnou pravicovou politiku (velký vzor vidím v Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové), která, zdá se dnes hlavně v Evropě znatelně chybí. Navíc, je špatné tzv. „partajnictví“ a spíše bych uvítal většinový systém jak je tomu např. v USA. Ale podle mne, situace k tomu směřuje. V ČR po bídných letech vlády „sociálně demokratické lůzy“ sílí pravice reprezentovaná ODS. Ale sílí (bohužel) také komunisté. Teď možná budu dosti předjímat. ČSSD se vinou své neschopnosti, nevýrazné a neschopné politiky a také afér zmítá v krizi. Lidovci si zřejmě nepohorší, ale ani neposílí. Jejich doména je, dát se vždy k tomu nejsilnějšímu a „urvat“ toho pokud možno nejvíc. Ti se asi už nezmění. Unie Svobody ztrácí smysl a po předpokládaném volebním propadáku zřejmě zanikne. Mimoparlamentní strany se do Poslanecké sněmovny těžko nedostanou, nevylučuji však občasné úspěchy různých tzv. nezávislých.

ODS je dnes (patrně již jasným) vítězem voleb v roce 2006 (pokud dříve nepřijdou volby předčasné) a patrně si moc udrží na velmi dlouho. Současná politická situace a celosvětové výhledy do budoucna nedávají na výběr moc scénářů. Již se asi nevyskytne žádná jiná strana co by „zčistajasna“ oslovila velké masy lidí, ne na to už opravdu není doba. Celoevropský trend bude směřování „ke dvěma stranám“, včetně ČR. Ke dvěma blokům, pravici a levici. Pokud budu hovořit za naší republiku, tak pravděpodobně nastane toto, pravice se seskupí kolem ODS a levicový blok vznikne spojením či sloučením KSČM a ČSSD, která bude nakonec okolnostmi stejně donucena se s komunisty opět paktovat, či se jednoduše rozštěpí. Lidovci a zbytek se přikloní k jednomu ze dvou těchto bloků, pravděpodobněji však spíše k pravici. Vzniknou tak dva politické bloky, pravice a levice a každý se bude skládat z několika frakcí. Podobně jako v USA republikáni x demokraté. Tak jako levicový bude složen jak z liberálních sociálních demokratů, socialistů a komunistů, tak pravicový z konzervativců, liberálů a pravděpodobně i pravicových nacionalistů. Zde vidím velkou šanci pro-národního hnutí. Současná situace kolem evropské integrace a vůbec problémy kolem EU vytvořily atmosféru, kdy by celá pravice mohla najít společnou řeč, zejména co se boje proti evropskému centralismu týče. Navíc je stále více patrné, že po celém světě se pravice s levicí do budoucna neshodne na takových velmi závažných věcech jako boj proti terorismu, imigrační politika a mnohé jiné. Každý z těchto dvou „bloků“ má na dané věci naprosto odlišné názory a do budoucna bude představovat „pilíř“ určitých názorů na světové dění a vůbec uspořádání světa. Vzniknou tedy v mnoha zemích takové bloky, jak jsem výše nastínil, bloky stran určitého politického spektra a nastanou tzv. „většinové systémy“. Strany, které budou stát mimo tyto „bloky“ budou mít stále menší šance ovlivňovat výkonnou a zákonodárnou moc.

Proto bude vhodné, když vlastenci odhodí extrémní rétoriku, část se bude angažovat v nějaké smysluplné nacionalistické straně (jakou je třeba Národní strana), ale část se také začne etablovat, hledat společnou řeč se subjekty jako ODS, či nestranickými subjekty kolem této strany seskupenými (Mladá pravice a podobně). Velikou šancí jak dnes nějak výrazně uspět je organizování se v takovýchto subjektech a snaha proniknout přes tzv. radikálnější křídla pravicových, již etablovaných stran. Zde vidím opravdu velkou šanci. Dále je opravdu nutné neustále rozšiřovat své obzory a vědomosti týkající se zejména věcí, které se pravice dotýkají. Co se propagace, prezentace názorů týče, pronikat i na pravicová (avšak nejenom vlastenecká) média. Veliký potenciál vidím v portálech Virtually, Czechmedia ale třeba i Neviditelný pes. Publikování v NM, Obraně národa, či již zaniknuvší Vlasti (R.I.P) je jistě věc nadmíru přínosná, nicméně tato média jsou čtena víceméně lidmi stejného smýšlení a neosloví případně tolik nerozhodnutých lidí, jako média výše zmíněná. Vše co děláme, děláme kvůli lidem a měli bychom tedy získávat nové stoupence, neboť my sami již „osvětu“ nepotřebujeme (tím neříkám, že bychom neměli rozvíjet své znalosti, naopak). Je dále také potřeba sjednotit se na některých věcech, nebudu zde vypisovat nějaký společný program (na odporu vůči eurofederalismu, komunismu, sílící imigraci a podobně se shodneme všichni), mám na mysli zejména sjednotit se například ve vztahu k USA, kde mezi národovci zjevně nepanuje shoda. Také by nebylo na škodu, kdyby se někteří schopní národovci co se publicistiky týče, napevno prosadili třeba v MF Dnes či Lidových novinách. Také by časem jistě bylo záhodno ustavit nějakou pravicově či vlastenecky orientovanou rozhlasovou či TV stanici (což je představa zatím spíše pohádková) nebo nějaké národovecké periodikum vycházející každý den a srovnatelné s renomovanými jako třeba MF Dnes. Či vytvoření pravicového, investigativního časopisu, nějaké skutečně pravicové alternativy třeba Reflexu. Měli bychom se také začít angažovat ve věcech jako je charita, kultura či ekologie. Doba nacionalismu jako reakční myšlenky, která je však nutná jen v případech zvýšeného ohrožení země je pryč, vlastenecké hnutí má smysl jako součást širokého pravicového spektra, odkud bude „prorůstat“ do všech sfér společenského života. Heslem všech pravicově a pro-národně smýšlejících lidí od konzervativců po pravicové vlastence by se tedy mělo stát „hledejme co nás spojuje a co nás rozděluje, zahoďme“. Pokud tedy opravdu vyslyšíme skutečné „výzvy doby“ a začneme se angažovat v mnoha směrech spol. života, pokud naší rétoriku zbavíme výše zmíněných „extremistických“ dogmat, a jiných společností negativně, čí skepticky vnímaných věcí, tak máme opravdu reálnou šanci stát se skutečnou silou, která „obrátí“ současné kolo dějin správným směrem. Také bych nepodceňoval, ač sám velký ateista, roli křesťanské, resp. katolické církve v 21. století, která, pokud bude stále důslednou ochránkyní konzervativních tradic (i když samozřejmě nesouhlasím s jejím postojem např. k antikoncepci a dalším mnoha věcem) a jedním ze silných valů proti sílícímu islámskému fundamentalismu, stát se silným spojencem pravice a vlastenectví. Musíme si uvědomit, přese všechny zlé skutky spáchané ve jménu křesťanství a to, že jsme třeba silní ateisté, že křesťanský základ v Evropě je a v budoucnu ho bude nutné (patrně v zájmu přežití civilizace) lidem připomínat. Církev se v tomto může stát v určitých případech pro vlastence skutečně vítaným spojencem. Podotýkám však, může.

To je tedy můj názor na otázku „co dál s Národním hnutím?“ tak tedy vidím jeho budoucnost, jeho budoucí smysl.


[Akt. známka: 5,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ondřej Šlechta | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.