Dnešní datum: 24. 10. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Rozpuštění KSM není důvod k oslavě, ale k úlevě

Uvahy

* Rozpuštění KSM není důvod k oslavě, ale k úlevě

Vydáno dne 03. 11. 2006

stopkom Právě jsem dočetl rozhovor se soudruhem Krajčem, předsedou zakazovaného KSM a jsem si skoro jistý, že se sám právě nyní věnuji něčemu velmi malichernému. Skutečně důležitá práce není diskutovat s panem Zálomem, ale důsledně a opakovaně ukazovat, že zmatenci a/nebo zločinci typu soudruha Krajča jsou pomýlení a nebezpeční. Nicméně přidržím se původního záměru komentovat text pana Záloma „Rozpuštění KSM – není co oslavovat“ (http://neviditelnypes.zpravy.cz/pravo-rozpusteni-ksm-neni-co-oslavovat-fcn-/p_spolecnost.asp?c=A061026_120524_p_spolecnost_wag).

Předmětem mého komentáře je zejména pasáž pana Záloma: „Pokud pokládáme daně i další zásahy do soukromého majetku (například vyvlastnění ve „veřejném zájmu“) za nepřípustné, škodlivé, nemorální a v podstatě v rozporu s některými články Listiny základních práv a svobod, pak není možné pokládat se za antikomunistu a zároveň přiznávat státu právo zdaňovat. Antikomunista, který není zároveň antisocialistou, má ve svých názorech vážný rozpor, a aniž by si to uvědomoval, sdílí s komunisty základní filozofické předpoklady: člověk je jen nedůležitou součástí společnosti, a všechno jeho jednání by mělo být podřízeno veřejnému prospěchu. Zájmy jednotlivce by měly být obětovány zájmům společnosti. Všichni kolektivisté staví svoje politické názory na tomto základním předpokladu, ať už jde o socialisty, komunisty, fašisty nebo konzervativce.“

Daně jistě nejsou nepřípustné. Je nepřípustné, aby byly obecně vysoké a aby v nich byl zakotven nějaký nemorální princip, jako je například progresivní zdanění trestající úspěšné. Liberalismus se socialismem vnímají většinu problémů skrze hospodářství. Liberalismus tak hovoří o „mechanismech trhu“ (neviditelná ruka) a socialismus v duchu marxismu a materialismu o „hospodářské základně“ či o zákonitém vývoji v němž hraje dominantní roli přesun vlastnictví výrobních prostředků (odkud kam ponechám na fantazii čtenáře). Konzervatismus oproti tomu akcentuje existenci absolutních hodnot - jakési mravní, etické nebo morální základny, bere v potaz zvyky a tradice, klade důraz na „právní stát“.

Konzervatismus a liberalismus chovají společnou úctu k soukromému vlastnictví a sdílejí odpor k přerozdělování. Naopak ideálem socialismu je kolektivní - zespolečenštěné vlastnictví (družstevní či rovnou státní), státní plánování a „stát blahobytu“, resp. sociální stát (welfare state), který má mohutné přerozdělování zakódováno přímo v genech. Konzervatismus je spolu se socialismem přesvědčen, že společnost má prostřednictvím státu, resp. jeho hospodářské a sociální politiky, vyjadřovat jisté hodnotové preference (ve výběru se pochopitelně liší, ale nyní jde o onu „hodnotovost“). Liberálové oponují tvrzením o relativitě všeho a z toho dovozují nutnou neutralitu státu v těchto otázkách - stavějí se jakoby nad spor mezi hodnotami, říkají že nelze rozhodnout, která z nich je ta pravá a proto není správné dávat přednost kterékoli z nich.

Nyní k obhajobě konzervativní pozice. Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících? Nebudu zde hájit tezi o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a o jeho blahodárném působení, nakonec na tomto se s panem Zálomem shodneme. Navíc to již v minulosti učinili lidé mnohem moudřejší než jsem já. Neodpustím si však poukázat na dvě ze skutečně fundovaných ukázek popisu zhoubného vlivu socialistického přístupu k hospodářským, potažmo sociálním otázkám: Etika přerozdělování (Bertrand de Jouvenel, Občanský institut, Praha 1998) a Příliš mnoho dobra (Charles Murray, SLON, Praha 1998).

Dovolím si na tomto místě smísit dvě otázky: obhajobu potřeby preferencí a zároveň tvrzení, z čeho tyto preference mají vycházet. Bez hodnot zůstává stát prázdnou schránkou - degraduje na techniku moci. Odvolám se na nezpochybnitelné židovsko-křesťanské (ty antické nyní ponechávám stranou) kořeny naší civilizace. Díky těmto kořenům dospělo naše společenství nejblíže k ideálu lidské svobody. Chceme-li naši společnost udržet a nechceme-li svoji svobodu opět ztratit, nezbývá než se znovu přimknout k původním ideálům - což lze prakticky provést (nejen ale také) tak, že tyto ideály budou preferovány v rámci státu: v jeho zákonech, v jeho hospodářské a sociální politice, coby výraz preference společnosti – tedy občanů, kterými je tvořena. Stát nevisí ve vzduchoprázdnu, není to vetřelec, který se připlul z neznáma a bere nám naše věci…

Přesvědčivý důkaz o nutnosti preferencí lze nalézt v právu a to v potřebě odmítnutí právního pozitivizmu. Ten (zjednodušeně řečeno) tvrdí, že právo je pouze příkaz suveréna (není důležité, zda je suverénem absolutní monarcha či demokraticky zvolený parlament) vydaný odpovídající formou. To je přeci ideálně neutrální definice bez hodnotových preferencí. Právem jsou pak nazývány např. i Norimberské rasové zákony. Vědomí existence absolutní spravedlnosti (zakotvené v přirozenoprávní teorii), které sice na zemi nelze dosáhnout ale je povinností pokoušet se blížit se jí, odmítá takové „špatné právo“. Toto právo není Právem - je bezprávím; a já bych rád žil ve státě, který toto akceptuje. Tím již však vyjadřuji jistou preferenci, vynáším hodnotový soud. Jsem přesvědčen, že je to tak správné. V ekonomické rovině bych jako příklad takové vhodné preference použil požadavek na daňové zvýhodnění rodin s dětmi.

Jsou daně nepřípustné? Nemá stát sehrávat ani ty úlohy, které jsou zmíněny v koncepci „minimálního státu“ (policie, armáda, soudy)? Pokud státu upřeme tyto funkce, jsme již anarchisté (a to je na jinou diskusi než s panem Zálomem). Pokud mu je přiznáme, musíme mu s nimi přiznat i prostředky k jejich vykonávání – tedy daně. V ideálním světě by stát neměl vybírat víc než nutně potřebuje k právě těmto činnostem. Nežijeme a nebudeme žít v reálném světě. S existencí daní jsem tedy vyrovnán – a připraven hájit jejich co nejmenší výši.

Takže se pokládám za antikomunistu, přesto přiznávám právo státu omezeně občany zdaňovat a Listina základních práv v tom nehraje žádnou roli. Cítím se přitom zcela psychicky zdráv, i když podle pana Záloma bych se měl asi dávit vlastní nekonzistencí. Pěkně to pan Zálom „narafičil“ – jako předpoklad tvrzení použil něco velmi sugestivního, totiž „Pokud pokládáme daně i další zásahy do soukromého majetku (například vyvlastnění ve „veřejném zájmu“) za nepřípustné, škodlivé, nemorální a v podstatě v rozporu s některými články Listiny základních práv a svobod, pak…“. Rád by dosáhl toho, aby si nikdo nedovolil tento předpoklad popírat a tak se vhrl do jím nastraženého rozporu, který je však jen zdánlivý. Tu zmíněnou sugesci zajišťuje samozřejmě to vyvlastňování. Celkově – je to velmi nepěkný trik. Formálně vzato pan Zálom řekl asi toto: Pokud pokládáte jakékoli násilí za nepřípustné, škodlivé a nemorální, pak se nemůžete považovat za pacifistu a zároveň přiznávat někomu právo na účinnou sebeobranu. Stačí na začátku nepodlehnout sugesci a zkrátka říct, že některé násilí považuji za přípustné. Zbytek tvrzení je rázem bezcenný. Tvrzení pana Záloma obsahově říká toto: Pokud považujete zdanění za přípustné, nemůžete být antikomunistou. A toto tvrzení je zkrátka nepravdivé.

Člověk jistě není „jen“ nedůležitou součástí společnosti… a konzervativci rozhodně z ničeho takového nevycházejí. Je však také součástí společnosti (navýsost důležitou). Co je však podstaté – pan Zálom by si měl přestat čistit s konzervatismem boty, navíc když to dělá tak profláknutou metodou, že si nejprve vyrobí trapně ubohého oponenta, kterého pak hrdinně rozmetá na kusy. To lze pěkně demonstrovat na samém závěru textu pana Záloma: „Jsem si jistý, že ti, kteří nad rozpuštěním KSM jásají, mezi myšlenkový proud zastánců čistého kapitalismu nepatří a uvědomují si, že ve skutečnosti se tímto rozhodnutím se míra svobody v této společnosti snížila.“. Tu „jistotu“ pominu. A skutečně, asi nepatřím k zastáncům „čistého kapitalismu“ v té podobě, jak si ji představuje pan Zálom. V jeho článku není ani čárka o tom, že jeho „čistý kapitalismus“ by měl být jakkoli korigován „vládou zákona“ či „právním státem“. Buď to pan Zálom do textu nenapsal úmyslně, protože si skutečně myslí, že takové věci jsou zcela zbytečné, nadbytečné, škodlivé… zkrátka z nějakého důvodu nepatřičné. Pak s ním velmi nesouhlasím a připomínám mu, že hovoří o přirozených právech… jak mají být zaručena práva těch, kteří jsou ne vlastní vinou nějakým způsobem „oslabení“ a nedokáží si různá práva sami obhájit? (Lze si představit různé příklady – fyzicky handicapovaným člověkem počínaje, přes malé dítě – sirotka, až po starého člověka… v různých životních situacích…) A nebo pan Zálom do svého textu něco o „vládě zákona“ napsat zapoměl či to tam nenapsal prostě proto, že samotný text je primárně na poněkud odlišné téma, ale sám pan Zálom si také myslí, že „právní stát“ je rozumná a prospěšná instituce. Pak na jedné straně k „zastáncům čistého kapitalismu“ a la pan Zálom patřím, na straně druhé však musím, a pan Zálom se mnou, přiznat také pro výkon takové činnosti zdroje: daně. Třetí možnost neexistuje.

Konečně k zákazu KSM samotnému. Předně – nadpis je příliš optimistický. Zákaz KSM samozřejmě k nějaké větší úlevě nijak nestačí. Ale je to krok správným směrem. Poněkud větší úleva by se dostavila po zákazu KSČ(M). Musíme rozlišit mezi existencí pravdy, naší schopností některé pravdy svými silami nahlížet a tím, jak se tato naše schopnost u různých lidí konfrontovaných s různými otázkami v čase různě realizuje. Zkrátka otázka poznatelnosti není tak „jednoduchá“, jako otázka existenční. Existují pravdy, na které přijít nemůžeme z principu. Jistě existuje i řada takových, na které přijít v principu můžeme, ale zatím se to nepodařilo. Pak se také vyskytují různé omyly, které se jako dokázaná pravda jen tváří. Právě z těchto důvodů máme svobodu hlásat různé věci, i protichudné věci, u kterých je předem jasné, že alespoň jeden z prezentovaných názorů je nepravdivý. A z toho plyne svoboda bádání, právo se mýlit… vše pro to, že z celkového pohledu nikdo nepřišel na efektivnější cestu hledání pravdy, než je právě tato – střetávání protichůdných názorů a jejich vzájemné vyvracení argumenty v diskusi. Jiná věc je, že z popsaného jsou vyvozovány zcela mylné závěry, jako že pravda není, každý má svoji, atd. Nikoli. Jeden a tentýž výrok nemůže být zároveň pravda i nepravda a dva odporující si výroky nemohou být zároveň pravdivé. Jeden (alespoň jeden) se mýlí. Dokud nevím který, je myšlenka o nějakém zakazování nesmyslná. I když už to ale vím, nemám co zakazovat, dokud jde „jen“ o myšlenku a nikdo není ohrožován… Ale…

Ale myšlenky mají své důsledky (Richard M. Weaver: Ideas have consequences). Některé nepravdivé myšlenky neprokázaly, jakéže důsledky v praxi mají. Jiné to ukázaly dokonale. Vezměme třeba fotbal. Ten má svá pravidla a dokud podle nich všichni v zásadě hrají, je to v pořádku. To nic neříká o tom, že nejsou fauly, že každý musí dát gól, že nikdo nepřevléká dresy… ale rozhodnutí sudího se respektuje (i když se sudí může mýlit…), jsou pravidla přestupů… nefunguje to zdaleka ideálně, ale všichni zúčastnění mají rámcově společnou představu, jak by to mělo fungovat. Karty se přitom dávají až za uskutečněné fauly – nikoli za to, že se v něčí hlavě myšlenka na faul vylíhne. Když však jednou nastoupí oddíl, který napřed všechny záměrně zramuje a než sudí stačí faulující vyloučit, tak ostatním mužstvům zakáže hrát a soudce postřílí, je naprosto legitimní nečekat na jeho příští kousky a při první příležitosti jej ze soutěže vyloučit. Mezi takové „oddíly“ komunisté rozhodně patří. Ostatně soudím, že KSČ(M) má být zakázána.

Jan Kubalčík je místopředseda Konzervativní strany
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Kubalčík | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.